Bellinzona/Praha - Rozsudek švýcarského soudu, který poslal do vězení privatizátory Mostecké uhelné společnosti, vypovídá o jednom: specifická česká privatizace z poslední dekády minulého století je pro civilizovanou Evropu nepřijatelná. Přinejmenším Švýcarsko ji hodnotí jako zločin.
Nic na tom nemění fakt, že verdikt není pravomocný a může se ještě změnit.
Nic mimořádného
Skutky, jichž se dopustila šestice privatizátorů Mostecké uhelné společnosti (spolu se sedmým Lubošem Měkotou, který se procesu nedožil), přitom nebyly nijak výjimečné. Představitelé společnosti Appian, jež MUS ovládla, dělali jen to, co řada jiných českých byznysmenů té doby: skoupili akcie velké firmy za peníze, jež pocházely z podniku, který jim nepatřil.
Připomeňme mnohokrát popsaný příběh: Privatizátoři použili při skupování akcií dolů několik miliard korun, jež sama Mostecká uhelná formou půjček a investic vložila do firem spřátelených s Appianem, většinou do společnosti Newton Financial Management Group.
Lidem z Appianu (Jiří Diviš a Belgičan Jaques de Groote) při operaci pomáhali státem najatí manažeři dolů (Antonín Koláček, Oldřich Klimecký a Luboš Měkota) a také finančníci z Newtonu (Marek Čmejla a Petr Kraus). Všichni jmenovaní se o výtěžek z privatizace podělili.
Oproti jiným šíbrům, kteří při ovládání vyhlédnutých podniků používali podobný model (tedy nakupovali akcie za peníze vytažené z cizí firmy na účet jejích akcionářů), se pánové z Appianu zachovali vlastně férově. "Vypůjčené" peníze do Mostecké uhelné po několika letech vrátili, neprohospodařili je v riskantních obchodech, tak jako jiní byznysmeni té doby. Předtím je ale ještě minimálně jednou otočili na vlastní účet - když za kapitál pocházející z Mostecké v letech 2003 a 2004 kupovali plzeňskou Škodu.
Co bylo přes čáru
Na druhou stranu se ale muži z Appianu dopustili kroků nepřípustných ani v Česku v době bolestně se rodícího kapitalismu: Za prvé - nepřiznali včas, že Mosteckou uhelnou mají pod kontrolou, minimálně rok tajili, že firmu ovládli. Což je proti všem pravidlům kapitálového trhu.
Dále - svůj Appian vydávali podvodně za zavedenou americkou investiční firmu. Přitom si ale jen půjčili známé jméno a chytře využili renomé, kterému se těšil jeden z jejich společníků - Belgičan Jaques de Groote, bývalý šéf Mezinárodní měnového fondu a Světové banky. Jinak do poslední chvíle tajili, že za Appianem stojí ve skutečnosti čeští finančníci a tři manažeři Mostecké uhelné.
A konečně, a to je vůbec nejzávažnější: dopustili se s velkou pravděpodobností korupčního jednání. Politici totiž jejich cestu k Mostecké uhelné evidentně umetli: Podmínky jim skvěle připravila už Klausova vláda, která počátkem 90. let připravila koncepci privatizace uhelných společností, při níž si stát nechal v ruce jen minoritu akcií, zbytek dal do kuponové privatizace a obcím. Tím bylo na divoké „zmajorizování" (násilné získání většiny akcií) v uhelných firmách zaděláno. Tehdy ještě mohlo jít o omyl.
Podivná liknavost
Daleko podivnější však bylo chování státu v roce 1998, když divoká privatizace Mostecké uhelné (a také ostravských dolů OKD) vrcholila: Na to, že akcie obou těžebních firem skupují dvě skupiny investorů, a státu tak hrozí ztráta kontroly nad doly, hlasitě upozorňovalo vedení tehdejšího Fondu národního majetku v čele s předsedou Romanem Češkou. Celý proces takřka v přímém přenosu sledovala a popisovala média.
"Jsem stoprocentně přesvědčen, že většinu informací, na jejichž základě byli lidi z Appianu odsouzeni, měla celá léta i česká strana. Ale nikdy nebyl zájem je využít," říká dnes Češka.
Ostatně už v roce 1999 na probíhající divokou privatizaci dolů upozorňoval tehdejší ministr spravedlnosti Jaroslav Bašta vrchní státní zástupkyni Marii Benešovou, ale bez výsledku. (Aktuálně.cz požádalo Benešovou, nyní ministryni spravedlnosti, o komentář k rozsudku, ta ale na žádost nereagovala.)
Prostě - ani dosluhující úřednická Tošovského vláda, ani postupně přicházející sociálnědemokratické kabinety Miloše Zemana a Vladimíra Špidly přes hlasitá varování proti divoké privatizaci nezasáhly. Naopak - po nástupu sociálních demokratů byl Češka z vedení Fondu národního majetku odvolán a úřad pak nechal lidi z Appianu celý proces v poklidu dotáhnout do konce.
Celá operace vyvrcholila tím, že stát levně prodal zbytek důlních akcií, které ještě držel v ruce, firmě Investenergy napojené na Appian. Za 46 procent Mostecké uhelné si vzal jen 650 milionů korun. Směšná suma, vezmeme-li v úvahu, že pár let nato zaplatil za polovinu Mostecké finančník Pavel Tykač kolem deseti miliard korun.
"Byli jsme v situaci, která neměla žádné dobré řešení," říká zpětně místopředseda vlády a ministr financí v letech 1998 až 2001, nyní rektor Bankovního institutu Pavel Mertlík. "Neměli jsme průkazné informace o vlastnickém pozadí Investenergy, policie ani BIS nepřinesly žádné informace, které by dokazovaly vyvádění peněz z MUS. Trestní oznámení, jež tehdy podával Fond národního majetku, policie odkládala. Nic jiného dělat nešlo," tvrdí.
Podezření z korupce
Nemuselo jít tehdy ale jen o slepotu a neinformovanost: Podle švýcarských žalobců si lidé z Appianu pojistili snadný průběh privatizace MUS úplatky (na něž použili peníze ze samotných dolů).
Švýcarští vyšetřovatelé při analýze finančních toků kolem Appianu narazili na pravděpodobné prostředníky korupce - zbrojaře Pavla Muselu a bývalého náměstka ministra průmyslu Roberta Sýkoru. Téhož Sýkoru, který jen o pár let později figuroval v podivném obchodu s akciemi energetické firmy Moravia Energo, na němž zbohatl Stanislav Gross.
Zájem o rozpletení případu Mostecká uhelná neměla po sociálních demokratech ani žádná z dalších politických garnitur. Případ sice česká policie poprvé vyšetřovala už v roce 2003 a později se k němu opakovaně vracela, šetření ale bylo liknavé, vyšetřovatelé dlouho nehledali souvislosti mezi tuzemskými aktivitami Appianu a finančními transakcemi v zahraničí (právě na zmapování řetězců, kudy tekly mostecké peníze, stojí rozsudek z Bellinzony).
Rozhodli Švýcaři
Zlom způsobilo až před třemi lety právě švýcarské šetření: čeští žalobci a policisté se k aktivnímu zkoumání aktivit Appianu rozhoupali teprve poté, co ze Švýcarska začaly prosakovat informace o důkazech shromažďovaných tamními úřady.
"Takže mne rozsudek těší, po letech dostáváme za pravdu, ale na druhou stranu mne mrzí, že s ním musela přijít švýcarská strana," říká dnes s odstupem let Roman Češka, který se léta živí jako investiční poradce ve vlastní firmě Vallue Added.
"Je pravda, že je v tom případu řada pozoruhodných otázek, které si kladu a na které dodnes nemám odpověď," říká Mertlík. Hlavní selhání vidí na straně policie, státních zástupců, tajných služeb či finančních analytiků ministerstva financí, nikoliv u ministrů či politiků.
Přestože bellinzonský rozsudek mění hodnocení české cesty privatizace z 90. let, jeho praktické dopady v české politice a byznysu budou zřejmě minimální: "Dalších podobných kauz u nás se to nejspíš nedotkne. Podle českého práva budou promlčené, a pokud vím, Švýcaři se o žádné další případy z České republiky nezajímají," prohlásil Češka.
