Praha - Jen slova uznání má pro Jaroslava Haška velitel prestižní vojenské akademie The Citadel v americkém Charlestonu. A stejně tak v Petrohradu ruský generál, veterán druhé světové války.
Jakmile totiž vyjde najevo, odkud autor těchto řádků pochází, stáčejí oba spontánně řeč na Haška. Avšak necitují pasáže z románu "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války" ani nevtipkují "o geniálním blbovi Švejkovi, jenž se ze všeho vykecal".
O Jaroslavu Haškovi hovoří s vážnou tváří. Jen málokterý spisovatel podle nich vystihl "stav lidské mysli, když ho obklopuje válečné běsnění... a on se přitom nezblázní, jako to dokázal Hašek".
První světovou válku odstartoval sarajevský atentát na následníka trůnu Ferdinanda d´Este (28. června 1914), přičemž samotný konflikt vypukl o měsíc později - přesně před sto lety 28. července 1914. A Hašek si ho prošel od začátku až do konce: narukoval jako rakousko-uherský voják, zakládal československé legie v Rusku, stal se komisařem 5. rudé armády východní fronty, obstál i jako velitel v boji, vydával časopisy v několika jazycích a nakonec byl válečným štvancem.
Štvanec
Domů se vrátil v roce 1920 s Ruskou Alexandrou Lvovou (přestože už doma měl ženu a dítě) až dva roky po válce. Pokud by zůstal v Rusku, nejspíše by jako trockista neunikl stalinským represím, mučení a popravě - stejně jako jeho bolševický velitel Michail Tuchačevskij (noviny Rudá Evropa, které Hašek redigoval, byly trockistickým časopisem - pozn. red.).
Ovšem i v novém Československu se Hašek stal štvancem. Například legionáři - jeho někdejší bratři ve zbrani - měli Švejka za nejhorší knihu, jaká byla kdy napsána. Sociolog Jaroslav Sýkora přesto říká, že "Hašek učí čtenáře poznávat složitost tehdejší doby - tedy i první světovou válku -, zejména ale lidské vztahy v mezních situacích".
Jaroslav Hašek byl sice humoristou, avšak psal často o vážných věcech: o politickém odporu Čechů proti Rakousku před první světovou válkou, o chaosu světové války, ale i zničující smršti ruské revoluce. "O ničem jiném Švejk totiž není," dodává Sýkora.
Kdo čte Haška?
Souhlasí s ním i Haškův znalec, literární historik Radko Pytlík. Haška považuje za spisovatele, který znal život a dovedl ho zachytit v celé jeho rozpornosti válečných událostí.
Slova amerického i ruského generála proto chápe: "Jestlipak víte, v kterých sociálních vrstvách je Hašek a jeho Švejk nejvíce oblíben?" A hned si odpovídá: "Především mezi lékaři. Haškův humor je totiž elementární. Vychází z krizových situací. Teprve v nich - když bojujete o lidský život - pochopíte hloubku Haškových myšlenek. Obdobně na tom jsou i vojáci, avšak lékaři bezkonkurenčně vedou."
Jaroslava Haška hodnotí jako velmi složitého a rozporuplného génia. Pochopí ho prý až vzdělaná budoucnost. Zatímco dnes - ani téměř po sto letech od jeho smrti - mu podle Pytlíka nerozumíme. "Svět se lidem jeví často absurdně a Švejk je vzorem průniku do absurdity. Jde o způsob, jak nazírat svobodně na život uprostřed absurdity - i té dnešní," upřesňuje historik. Například významný český filosof Karel Kosík hovořil v souvislosti s Haškem o ironii dějin.
Smíchem přes slzy
Chybou tedy podle obou expertů je, že Haškova Švejka vnímáme často "jen" jako válečný román a nikoliv jako jedinečnou a navýsost autentickou výpověď o lidech a jejich vztazích. "Jinak by přece nebyl přeložen do bezmála šedesáti jazyků a nezískal celosvětovou popularitu. K Haškovým čtenářům patří i ženy, takže není tak docela pravda, že Švejkovi rozumí jen ti, co prošli armádou anebo válkou. Hašek totiž - a nejen ve Švejkovi - nabízí lidem v těžkých chvílích radost, ale také řešení. Jeho metodou je smích přes slzy," vysvětluje Sýkora, jenž dlouhá léta šéfoval Centru pro výzkum stresu.
Není třeba příliš známo, že Jaroslav Hašek trpěl od mládí depresemi, které válečné hrůzy ještě více prohloubily. Léky na stavy úzkosti bývají sice různé, jenomže Hašek se je snažil utopit v alkoholu.
Důsledně abstinoval jen v československých legiích a jako komisař pod velením pozdějšího maršála Tuchačevského. Možná proto, že nejprve v legiích a pak i v Rudé armádě našel sebeuplatnění a snad i důvěru okolí. I když, jak dodává Pytlík: "V situacích, jaká byla tehdy v Rusku, není nikdy jasné, co nastane druhý den. V pondělí můžete být vítězem a v úterý už poraženým anebo zrádcem."
Blbý syn německého kolonisty
A proč se Hašek k alkoholu po návratu domů vrátil? "Hodně lidí mi bude asi nadávat, ale Hašek - stejně jako tehdy většina významných levicových intelektuálů - propadl 'kouzlu komunismu o lepším a spravedlivějším světě'. Když ale poznal, že svět změnit nemůže, tak jeho rozpory s pomocí satiry 'jen' popisoval... a začal znovu pít," míní Sýkora.
U spisovatele musel navíc přetrvávat posttraumatický válečný syndrom z toho, co viděl v Rusku, kdy se jen těžko popsatelných zvěrstev na ženách, dětech i starcích dopouštěly jednotky rudých i bílých. Podobné zklamání či prozření z iluzí, jimž se oddali naplno, řešili ve dvacátých a třicátých letech minulého století mnozí přední levicoví intelektuálové. A v nejednom případě i sebevraždou.
Jako již předválečný bojovník proti Rakousku byl Hašek natolik nesmiřitelný, že zavrhl anarchisty, když byl v Kyjevě svědkem utrpení lidí, na němž se anarchisté rozpoutáním chaosu podíleli. A nepřijal ani některé koncepce československých legií, když nesouhlasil s jejich nasazením proti - jím ještě idealizovanému - bolševickému Rusku.
Nepochybné ale je, že již v legiích patřil k přesvědčeným obhájcům postojů Tomáše Masaryka. Legendární hrdina legií plukovník Josef Švec, jenž spáchal sebevraždu poté, co vyčerpaní legionáři odmítli splnit rozkaz k útoku proti bolševikům, byl koneckonců Haškovým přítelem.
Když pak legie obsazovaly Samaru, rudoarmějci požádali svého komisaře Haška, aby s nimi jako bývalý funkcionář legií vyjednával. Hašek se ale stáhl. Převlékl se za "blbého od narození, syna německého kolonisty z Turkestánu" a vypařil se.
"Asi nechtěl s bývalými kamarády jednat, možná se i styděl... a nechtěl se proti nim postavit. Snad i tohle ukazuje na jeho charakter. Když narazíte na kamaráda - a třeba si i myslíte, že dělá blbost -, tak ho přece nezastřelíte, protože je to kamarád. Tohle dělali jen nacisté či komunisté, když narazili na protivníka v názorech a oni zapomínali na své lidské cítění. Hašek se stal raději němým štvancem. A nebylo to poprvé, kdy bojoval o holý život," připomíná Pytlík.
Velký rozdíl je podle něj mezi bádáním v archivu a mudrováním o tom, kdo co udělal špatně, a tím, když se člověk ocitne ve středu válečné vřavy. "Události kolem nás jsou často nepochopitelné. Jen my si čas od času myslíme, že je lze formulovat do vět a tezí: tohle je revolucionář, tohle zase antirevolucionář, tamhle ten je pokrokový, jiný zase zaostalý. Jenomže ono se občas ukáže, že ti nejzápornější byli vlastně pokrokoví a naopak. Podobných zvratů jsem zažil až příliš," konstatuje šestaosmdesátiletý historik.
S vámi je ale trápení, Švejku (Hašku)
Haška nejlépe vystihuje následující dialog mezi strážmistrem četnické stanice v Putimi a Josefem Švejkem: "V Táboře jste byl tedy na nádraží. Máte něco u sebe? Vyndejte to."
Když Švejka důkladně prošacovali a nenašli ničeho kromě dýmky a zápalek, otázal se strážmistr Švejka: "Řekněte mně, proč vůbec nic, ale prachnic u sebe nemáte?"
"Poněvadž nic nepotřebuju."
"Ach můj Bože," vzdychl strážmistr, "je to s vámi trápení!"
Hašek si podle Radko Pytlíka vypsal velké peníze, ale stejně žil z ruky do huby. "Nikdy nic neměl, ale také nic nepotřeboval. Byl to buřič, bohém, velký snílek a svým způsobem i bezdomovec, jenž se ke konci života uchýlil do Lipnice, kde dokončoval Švejka. Zároveň byl ale neúplatný a vždy soustředěn na myšlenku."
Hašek neměl ani tušení, jak moc jeho protiválečné dílo u čtenářů zabere. Švejk šel doslova na dračku. On ho prostě ze zoufalství - jak říká Pytlík - "vysolil v situaci, kdy byl bez bytu, příjmu a kdy si ho kamarád Franta Sauer najal se slovy: 'Budeš u mě bydlet, budeš mít i stravu a všechny honoráře si budeme dělit'."
A Hašek psal, žil s nevzdělanou ruskou běženkyní Šurou (honoráře za Švejka z ní po smrti Haška udělaly milionářku, zemřela v osmdesátých letech minulého století) a s obviněním z mnohoženství na krku. Navíc takřka bez práv v komplikované době, kdy si komunisté sebevědomě mysleli, že po vzoru bolševického Ruska převezmou v Československu moc. Kromě několika přátel se k Haškovi nikdo nehlásil.
O české národní, ale i lidské povaze
Sociologu Jaroslavu Sýkorovi se to prý neříká veřejně zrovna lehce, nicméně v kontextu řetězce krvavých válek, na něž zadělala právě ta první světová, si to přece jen neodpustil: "Války byly, jsou a budou. Lidé mají konflikty v genech - ať se nám to líbí, či ne. A duševní zdraví si můžeme při tomto hrozném vědomí zachovat i s pomocí Jaroslava Haška."
Z českých myslitelů a osobností mu nejlépe rozuměl Jan Werich, jenž odhadl vojáka Švejka přímo dokonale: jeho lidskost, chytrost, schopnost orientovat se ve složitých situacích. Což jsou také podle historika Pytlíka charakteristické vlastností Čechů.
"Nejsme zkrátka 'Švejci' v opovrženíhodném slova smyslu, jak je nám často předhazováno a jak se v tom sami někdy rádi sebemrskačsky přesvědčujeme. No a ti, co na Haška a jeho Švejka nadávají, jsou nedovzdělanci orientovaní jednostranně na ekonomiku, zatímco filozofie jim zůstala záhadou. Tihle lidé ho nikdy nepochopí," srovnává historik Pytlík. Za svůj dlouhý život poznal prý hodně Čechů, kteří ho zaujali chytrostí a nápaditostí. "Ale znám i úplné pitomce, přestože o tom nevědí."
Haškův kamarád "zuřivý reportér " Egon Erwin Kisch napsal: "Když čtete Švejka, smějte se, ale nezapomeňte přitom myslet." A možná ještě výstižnější jsou slova spisovatele a scenáristy Zdeňka Mahlera, jenž o Haškově románu říká: "V bibli je skoro všechno, ale ve Švejkovi úplně všechno."
