* Aktuálně.cz a [portál Moderní dějiny](http://www.moderni-dejiny.cz/) přinášejí seriál "Svědectví o svobodě". Přináší postřehy o tom, jak se Česko změnilo od roku 1989. * 20 let svobody nehodnotí žádné V.I.P. osobnosti, ale lidé spíše méně známí. Všichni však mají svůj příběh z doby totality. * Vybíráme postřehy o tom, co se v naší zemi podařilo, co se nezměnilo vůbec, nebo co jsme naopak úplně pokazili. * V novém pokračování seriálu čtěte svědectví Věry Roubalové. Byla poslední mluvčí občanského hnutí Charta 77 a dnes pomáhá běžencům z východu.
Praha - Se svým manželem patřila k prvním odvážným v totalitním Československu, kteří tehdy podepsali prohlášení Charta 77. Usměvavá Věra Roubalová si proto pořád moc dobře pamatuje na dobu, kdy celá společnost žila v neustálém strachu.
"Dvacet let svobody? Hlavní je, že zmizel ten strach, který nás provázel desítky let. A za ním ty vraždy soudní i mimosoudní. A nesvoboda mnoha generací," hodnotí život v Česku po roce 1989 Věra Roubalová. „To je pro mne zásadní, že můžeme svobodně dýchat."
S Chartou až do finále
Koncem 70. let utekla s manželem a čtyřmi dětmi z šedé normalizační Prahy na Vysočinu. Děti měly ve smogem zahaleném městě problémy s dechem, jedno z nich se často dusilo.
"Žili jsme tehdy na Vysočině velmi ekologicky. Celá rodina vyrážela s mačetami do lesů na větve, aby bylo čím topit," vzpomíná na dávno zašlé časy.
Rodina na venkově byla přesto pod stálou kontrolou Státní bezpečnosti. Signatářů Charty 77 na Vysočině moc nebylo.
Po revoluci se Věra Roubalová vrátila do Prahy a tam ji čekal nostalgický úkol. Stala se poslední ze tří mluvčích Charty a v roce 1992 její činnost definitivně ukončila.
Po Chartě si však našla další velké téma. Pomáhá uprchlíkům ze zemí, ve kterých se žije mnohem hůře než v Česku.
K běžencům se chováme špatně
"Nedlouho po listopadu 1989 v tom byla velká solidarita a velké spříznění. Když vypukla válka v Bosně, lidé se velmi nadchli," říká psychoterapeutka. "Vybírali mezi sebou oblečení nebo třeba telefonní karty, aby lidem z Balkánu pomohli."
Jenže s plynoucími léty se podle Věry Roubalové začala solidarita Čechů k uprchlíkům vytrácet. "Jak se v poslední době chová ministerstvo vnitra třeba k lidem Čečenska, Dagestánu nebo Ingušska, tedy k uprchlíkům ze zemí, kde zase vládne Rusko, to vůbec není solidární," říká žena, která se snaží běžencům pomáhat.
"Myslím si, že se k nim chováme špatně. A to je mi hodně líto. Je hlavně chybou ministerstva vnitra, že se chová populisticky. Přeje si to tak společnost a oni tu zakázku plní," tvrdí Věra Roubalová.
Je přesvědčená, že české úřady i celá společnost by měli být k uprchlíkům velkorysejší. "Bohužel od příchozích velmi často, slyším, jak cítí, že tady nejsou přijímáni laskavě. Cítí odstup a odcizení a to je pro ně velmi těžké," konstatuje Věra Roubalová.
Velká chyba, která se povleče
A přiznává také, jak ji mrzí, že ve společnosti nevydržela ona dobrá nálada z polistopadových dní. "Očekávání bylo obrovské. Bohužel se některé věci nevyvíjely, jak jsme očekávali."
Nejvíc Věře Roubalové vadí, že zůstaly bez trestu zločiny komunistů a tak vlastně nebylo odděleno dobro od zla. „Nové generaci jsme nepředali informaci, že něco je špatně a je to třeba trestat. To je velká chyba, která se s námi povleče," lituje Věra Roubalová.
Ani přes tyto výhrady se při rozhovoru nepřestává usmívat. A usmívá se i na personál kavárny s příhodným názvem Republika, kde rozhovor vzniká. Velká kavárna s prvorepublikovou atmosférou téměř sousedí s palácem YMCA na pražském Poříčí, kamVěra Roubalová pravidelně chodí na setkání se skupinou obětí nacismu.
"Ne, že bych byla stále spokojená. Ale kdykoliv jedu přes hranice, nic už k té cestě nepotřebuji. Kdykoliv si děti mohou vybrat školu jakou chtějí a není to problém. Kdykoliv se mohu setkat s kým chci a nemusím se ohlížet, jestli nás někdo nesleduje," zamýšlí se Věra Roubalová nad uplynulým dvacetiletím.
"Pořád si tak uvědomuji, jaká je tu svoboda. A to i se všemi svými riziky."
