Nejvyšší správní soud řekl, že ministerstvo vnitra ani jeho šéf nesmí porušit slib, který dali žadateli o občanství z Palestiny. Muž požádal už v roce 2000 o české občanství. A i když splnil, co po něm úřady chtěly, nakonec občanství nedostal.
Soud takový postup odmítl a svůj rozklad přidal do sbírky podstatných verdiktů soudu.
Slíbili jsme, ale nesplníme
Palestinec v Česku vystudoval, oženil se tu a má se svou českou manželkou dvě děti.
S úřady se dohodl, že má 18 měsíců na to, aby doložil, že pozbyl občanství Státu Palestina. Do té doby bylo řízení o jeho žádosti přerušeno.
A tehdy padl zmíněný slib. Ministerstvo také rozhodlo, že pokud potřebný doklad předloží, tak občanství dostane. "Za předpokladu, že během této doby nenastanou takové nové skutečnosti, které by kladnému vyřízení žádosti bránily," uvedlo ministerstvo.
Muž poté úřadům předložil doklad vystavený generálním konzulátem Státu Palestina.
Nakonec se ukázalo, že kvůli zákonům platícím v Palestině nedostal žádný tamní občanský průkaz ani cestovní pas a tak tedy nemá občanství palestinského státu.
Ministerstvo vnitra i jeho tehdejší šéf Stanislav Gross však přes původní příslib rozhodli, že muž nemá na český pas nárok.
A zdůvodnili to tím, že se objevily nové skutečnosti. Muž totiž od roku 1996 pracuje ve Spojených arabských emirátech pro americkou firmu a žije tam i se svou manželkou.
Do Česka se vrací na jeden až dva měsíce v roce, aby se děti mohly stýkat s prarodiči.
Nezákonná rozhodnutí
Podle ministerstva tak Palestinec porušil jednu z podmínek pro udělení občanství - v Česku nezdržuje.
Rozhodnutí ministerstva i samotného ministra však zrušil Nejvyšší správní soud s tím, že jde o nezákonná rozhodnutí, při kterých bylo zneužito právo.
Podle rozsudku ministerstvo totiž zneužilo volnost v rozhodování, kterou ji zákon k rozhodování v této oblasti ukládá.
"Ač úřad přislíbil, že státní občanství udělí při splnění určité (jediné) podmínky - svůj slib i přes splnění (respektive odpadnutí podmínky) nedodržel," uvedl senát Nejvyššího správního soudu pod vedením Michala Mazance.
To, že se ukázalo, že žalobce nemá vůbec žádné občanství, na věci nic podle soudců neměnilo. "Ba naopak, podmínka, která měla být splněna, se za této situace vůbec vyžadovat nemohla, takže udělení občanství podle příslibu už nic nebránilo," uvedl soud.
Ani to, že muž nežije v Česku, nemělo udělení občanství bránit. Spisy totiž dokládají, že o této skutečnosti ministerstvo vědělo už ve chvíli, kdy udělilo příslib. "Nebyla to skutečnost nová, nově zjištěná a vůbec už ne žadatelem nějak skrývaná," uvedl soud.
Soud navíc v tomto případě musel vyřešit otázku, zda vůbec může žadatel o státní občanství, na které není právní nárok, podat žalobu a bránit se u soudu.
Různé senáty Nejvyššího správního soudu totiž podobné případy posuzovaly různě, žaloby přijaly i odmítly. Až rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že takové žaloby žadatelé o udělení českého občanství mohou podávat, tento závěr je přitom závazný.
