Příběh začal před čtrnácti lety, kdy tehdejší ministr zdravotnictví Martin Bojar označil v obchodní korespondenci společnost emigranta Josefa Šťávy za podezřelou. Šťáva pak začal tvrdit, že kvůli jediné Bojarově větě byl vyřazený z lukrativního obchodu s krví a prostřednictvím své firmy Diag Human žádá po stát u odškodnění přes šest miliard korun.

Dnešní rozsudek nad exministryní Součkovou - čtěte ZDE

Stát přitom nemůže spor vyhrát. Už jednou rozhodčí tribunál konstatoval, že firma byla poškozena a přiřkl ji 327 miliónů korun. Nyní se už hraje jen o to, jestli to bude částka konečná nebo Diag uspěje se svou žádostí o šest miliard.

Chyba byla hned na začátku

Bojarova věta se přitom u soudu dala obhájit, o čemž byla přesvědčena například i jedna z jeho nástupkyň Zuzana Roithová, která se marně pokoušela verdikty zvrátit. Josef Šťáva byl totiž vyšetřovaný v Německu v korupční aféře, další jeho firma byla podezřelá z vývozu zakázaných látek do zahraničí.

Klíčová chyba celého případu ale nastala ve chvíli, kdy stát zcela předčasně a za situace, kdy spor směřoval do ztracena, přistoupil na mimosoudní vyrovnání. Návrh vést celý proces nikoli u soudu, ale v neveřejném rozhodčním řízení prosadil za ministra zdravotnictví Jana Stráského jeho náměstek Aleš Dvouletý.

"Šlo o rychlost. Rozdíl mezi soudním a arbitrážním řízením je jen v rychlosti. Naše snaha byla, aby zbytečně nenarůstala částka, kterou by stát nakonec platil," řekl k tomu Dvouletý před třemi lety. Na svém názoru by nezměnil nic. "Je to celé škoda, ale takový je život."

A pak už stát vršil jednu za druhou

I když proti rozhodčím nálezům narozdíl od soudních verdiktů neexistuje odvolání a pře probíhá neveřejně, i tak měl stát ještě pořád šanci na úspěch. Kdyby další náměstek, tentokrát sociálnědemokratického ministra Fišera Michal Pohanka, nedal před šesti lety podle MfD Šťávovi do ruky tu nejúčinnější zbraň: nabídl mu smír.

A když pak rozhodčí senát vynesl verdikt o tom, že stát firmu skutečně poškodil, zdůvodnil to slovy: "Příčinná souvislost mezi Bojarovou větou a škodou způsobenou firmě je zřejmá... Ostatně ministerstvo zdravotnictví o tom nepochybuje, když dopisem podepsaným Michalem Pohankou nabízí firmě Diag Human smír."

Pohanka se před lety obhajoval, že už si na okolnosti příběhu nevzpomíná a neví, kdo co na ministerstvu navrhoval. Přitom právě za jeho éry se ministerstvo Šťávově firmě zavázalo, že o případu nebude veřejnost informovat. Šťáva takový závazek nevyžadoval a opakovaně žádal o jeho zrušení, ministerstvo ale trvalo na svém: veřejnost se detaily skandálu neměla nikdy dozvědět.

A jakou roli hrála Součková?

 Policie celý případ několikrát prověřovala, ale korupci nebo úmyslné upřednostňování Šťávových zájmů nikomu neprokázala. Jediný, kdo nakonec musel před soud byla Marie Součková.

Z detailního rozboru jejího postupu je přitom zřejmé, že její kroky byly spíše chaotické a právně nesmyslné než účelově promyšlená strategie, která by Diagu nahrávala.

Součková veřejně tvrdila, že spor s Diagem vyhraje, protože Šťáva nemá podle jejího názoru nárok vůbec na nic a ještě bude muset už vyplacené peníze vracet. A co pro to udělala?

Snažila se o obnovu rozhodčího řízení, ačkoli zákon takový krok vylučuje. Podala dvě zmatečné žaloby na antiomonolní úřad i samotnou firmu Diag Human. Odmítala komunikovat s rozhodčím senátem, který jedná o konečném odškodnění. A ignorovala Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který jako jediný má na starost arbitráže proti Česku.

Veškerou kritiku exministryně Součková odrážela slovy: "Česká republika je v právu a spor, který jsem nastartovala, je možné vyhrát." Jak přesně si to představuje, ale v podstatě nikdy neřekla.

Jediný hmatatelný výsledek bylo právě 10 miliónů, které přiřkla najatému právníkovi Nováčkovi, jenž měl zájmy resortu hájit.