Praha - "Do mého života vždycky patřily děti, všechno jsem podnikala s nimi. Když se dcera osamostatnila a syn dospíval, tak mi najednou chyběl parťák," popisuje Hana Jurajdová, proč se před třemi lety rozhodla vzít si do pěstounské péče malou Aničku.
Nikdy ale neměla v úmyslu jí nahradit matku, která je momentálně ve vězení. Jurajdová si nechává říkat babičko a dnes šestiletou Aničku jednou za měsíc vozí za matkou na návštěvy. Všechny tři se teď společně připravují na to, že se dítě jednou k matce vrátí. To by se mohlo stát už brzy, mladá žena nedávno požádala soud o podmínečné propuštění.
Než ale Jurajdová matku přesvědčila, že jí nechce Aničku vzít, chvíli to trvalo. "Jeden z prvních dopisů, který mi napsala, byl takový ostřejší, rázný. Psala, že si nepřeje, aby mi dítě říkalo maminko, a že jednoznačně po ukončení trestu chce dítě do své péče. Z mé strany následovalo uklidnění, že to vnímáme stejně a že mi Anička říká babičko,“ vzpomíná pěstounka, která jinak pracuje jako ekonomka.
Také ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD) usiluje o to, aby se co nejvíce dětí mohlo do svých původních rodin vracet. Samozřejmě pod podmínkou, že rodina s pomocí státu vyřeší problémy, do kterých se dostala, a prokáže, že péči o dítě zvládne.
Podle ministryně dnes úřady často fungují jako magnet na děti. „Když už děti jednou sebereme, systém je vcucne a pak už je jen obtížně pouští. Musíme se snažit, aby to tak nebylo,“ říká.
Plánuje prosadit zákon o ochraně rodiny, který by pod její ministerstvo přesunul kojenecké ústavy, které má teď pod sebou ministr zdravotnictví, a dětské domovy, jež má na starosti resort školství.
Norma by byla prvním krokem k tomu, aby se zařízení mohla rušit a nahrazovat službami pro pěstouny a biologické rodiny. „Ústavy jsou dnes už stejně poloprázdné a zbytečně v nich leží peníze, které bychom potřebovali použít jinde,“ podotýká Marksová.
Máte rádi Aktuálně.cz?
Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!
I péče o vlastní děti je jen na omezenou dobu
Budoucím pěstounům už nyní pomáhá třeba právě Jurajdová. Coby lektorka je školí, jak zvládat péči o svěřené dítě. Od roku 2013 v Česku kromě dlouhodobých pěstounů fungují i ti přechodní, kteří pobírají mzdu za to, že jsou připraveni kdykoli dítě přijmout a několik měsíců se o něj starat.
V přístupu k dítěti podle Jurajdové ale mezi těmito dvěma typy pěstounů až takový rozdíl není, protože péče o dítě vždycky trvá jen určitou dobu. Dokonce i v případě biologických rodičů. "Děti se osamostatňují, jdou vlastní cestou. Tak je to i v pěstounské péči. Pokud je plán takový, že se dítě bude vracet do biologické rodiny, tak je to na dobu, kdy bude pěstounská péče potřeba," říká. Kromě lektorky je také ambasadorkou kampaně Právo na dětství, která informuje o systému ochrany dětí.
Podle Jurajdové je důležité, aby pěstouni podporovali vazby dětí nejen na původní rodinu, ale i na jejich kořeny. Anička se narodila vietnamským rodičům, takže pěstounka na první setkání přijela vybavená panenkou s asijskými rysy a nyní plánuje vzít děvče do Vietnamu. "Mamince to bylo líto, když jsem řekla, že bychom tam třeba za rok jely. Tak možná počkáme, až ji pustí," zamýšlí se.
Otázkou je, jestli budou zatím muset odložit i společné Vánoce. "Při minulé návštěvě jsem si tak povzdechla: holky, já bych byla tak ráda, aby na Vánoce už byla máma s námi. A Anička řekla: No jo, babi, ale maminku nezabalí do balíku jako dárek pod stromeček," směje se Jurajdová.
Po matčině propuštění se Hana Jurajdová plánuje přesunout do role klasické babičky, ke kterým děti jezdí na prázdniny nebo víkendy. Pokud by se ale matka rozhodla, že už péči o Aničku zvládne sama, nikdo by jí nemohl bránit. Pěstounka se však nebojí, že by takový scénář mohl nastat.
"Myslím, že máma nemá důvod mě odříznout. Naopak, my jsme si vzájemně velkým zdrojem informací. Já se dozvídám, jaké to bylo, když se Anička narodila. Třeba že měla odmalička ráda vodu. Já matce zas můžu říct, jak s malou pracovat. Ona opouštěla roční dítě a já jsem tam přijela s tříletým. A i teď, když tam jezdíme jednou za měsíc, tak nemá možnost, jak vychovávat už šestileté hubaté dítě," vysvětluje Jurajdová.
Už teď je jí ale jasné, že až bude muset předat Aničku matce, bude to bolestivé. "Byla bych hloupá, kdybych si myslela, že ne. Bude to bolet všechny strany, budeme na to nejméně tři. Já, dítě a maminka," říká s tím, že největší ohledy je potřeba brát na Aničku. "Mám pocit, že dítě se na to může těšit, pokud vnímá, že se na to těším i já, že jí přeju, aby mohla být s maminkou," dodává pěstounka.
