Jaký má dnes vlastně smysl návrat - ať již televizními seriály či články - do devadesátých let minulého století a připomínat si tak tehdejší, někdy dost divoké porevoluční poměry?
Lidé se vždy ve zhruba třicetiletých cyklech ohlížejí zpět. A stejně tak téma "devadesátek" rezonuje nyní v české společnosti v různých podobách už nějaký ten pátek.
Ostatně i v oněch devadesátých letech jsme řešili léta šedesátá - tedy politické tání a pak i okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy. Takže ony "devadesátky", které momentálně otevřela ČT a po ní i ostatní média, jsou jen jiným drsnějším pohledem na tu dobu. Ovšem už bez romantiky a opájení se svobodou, čemuž se jinak média v mnoha jiných přínosných projektech v minulosti rovněž věnovala. Tentokrát jde ale o pohled na dobu brutálních zločinů a obrovských ekonomických podvodů.
Proč ale až nyní ta obrovská sledovanost televizních Devadesátek a podle všeho i Polosvěta? Devadesátky se s průměrnou sledovaností 2,23 milionu diváků staly nejsledovanější sérií za posledních 18 let…
Jde o jakousi sebereflexi minulosti, která má pro lidi i společnost vždy velký význam. Minulost totiž vždy ve značné míře ovlivňuje či definuje současnost. Tudíž i to, jak a proč se dnes cítíme a jací vlastně jsme.
Svou roli v tom zájmu lidí o třicet let staré události sehrává i značná nespolehlivost lidské paměti. Ta nám totiž z dost dobrých důvodů selektivně zachovává jen to pěkné. Jak jsem řekl: jeden úhel pohledu na devadesátky generace Husákových dětí - tedy i mého - je romantika, svoboda, rockové koncerty, možnost cestování či fenomén Václava Havla. Lehce jsme však už z paměti vytěsnili podobná nepříjemná témata, na něž se nyní ve dvou cyklech zaměřila ČT. No a veřejnost je nyní na tato pro ně svým způsobem "nová" témata přirozeně lidsky zvědavá.
Nakolik je tedy důležité nedělat si o minulosti iluze?
Idealizování minulosti je jeden z největších lidských a společenských nešvarů. Takové zkrášlování pak v očích lidí často znehodnocuje současnost, která nám připadá špatná, zkorumpovaná a beznadějná. Tyhle falešné pocity lidí pak shrnuje často omílaná fráze "dobře už bylo". Vždy, když si minulost idealizujeme a romantizujeme a nevidíme chyby a přehmaty, tak je pak i lehce opakujeme.
Hrané televizní Devadesátky či dokumentární cyklus Polosvět jsou tedy jakousi ozdravnou kúrou pro společnost?
Zvláště když jsou tak zdatně natočené. Kvalitní byly i Případy 1. oddělení, na nichž se podílel bývalý kriminalista a nyní scenárista Devadesátek Josef Mareš. Případy 1. oddělení však přišly v době, kdy společnost ještě nebyla připravená se za devadesátými léty nějak ohlížet. Brali jsme je "jen" jako výborné detektivky. Od té doby se ale nálada ve společnosti dost změnila - i proto ten nebývalý ohlas Devadesátek.
Mluvíte o jakémsi vystřízlivění společnosti?
A co jiného? Roky jsme měli devadesátky zafixovány jako dobu, kdy se do našich životů vrátila demokracie, svoboda. Pak přišel Andrej Babiš s hnutím ANO, který celé toto období zpochybnil. Lidé si proto zákonitě potřebují na tu dobu, která je naprosto určující pro to, jak dnes žijí, udělat nutně názor.
Tohle autoři Devadesátek či Polosvěta asi nezamýšleli, ale trefili se bezděčně do černého. Zkrátka své projekty nabídli lidem v pravý čas: v době sice nevyslovené, ale velké společenské poptávky po podobných tématech. Zejména v tom vidím obrovskou a zatím stále ještě nedoceněnou roli obou projektů ČT. Společnost se zkrátka mezi dobou uvedení Případů 1. oddělení a Devadesátek změnila. Proto je i její ohlas silnější, jiný.
Když už jsme u toho vystřízlivění. Přicházíme také o iluzorní představy o politicích, kteří byli v devadesátkách takříkajíc u vesla?
Osobně mám ve velké úctě prezidenta Václava Havla. Na jeho porevoluční amnestii ale nemám jednoznačný názor. Rozumím důvodům, proč to Václav Havel udělal. Tento krok ale znamenal tragédii pro mnoho lidí, kteří byli zavražděni, znásilněni či jim bylo jinak ublíženo lidmi, kteří byli po Havlově amnestii propuštěni z vězení. I s tím se musíme v rámci společenské sebereflexe vypořádat, zbavit se iluzí.
Jak nás tedy devadesátá leta podle vás dnes formují?
Připodobnil bych je k ještě tvárnému hliněnému hrnku na hrnčířském kruhu. Tvrdnul pak v peci v druhé dekádě milénia. Jinými slovy: devadesátá léta zformovala významnou část společnosti, která nebyla schopna adaptace na demokratické společenské poměry. Ať už z jakýchkoliv důvodů.
Asi se má slova nebudou každému líbit, ale radikální společenské změny, jimiž jsme si procházeli, rozdělily společnost natolik, že ten problém pociťujeme dodnes. Nemalá část společnosti tak inklinuje k extremismu, protože má pocit, že žiji v zemi, kde nezvládají, nestíhají, neumí a selhávají. A tento zárodek vznikal právě v devadesátých letech. Dnes se na to nabalují sociální sítě a podle mě i promyšleně koordinovaná ruská hybridní propaganda.
Nekritizuji lidi, kteří tehdy stáli ve složitých porevolučních časech v čele země, jen poukazuji na důsledky oné divoké doby, o které se bavíme. Konečně i proto má smysl se k ní dnes vracet, diskutovat a poučit se z ní.
Máte třeba na mysli i pronikání organizovaného zločinu do politiky či státní správy, na které poukazuje zejména cyklus České televize Polosvět?
I s jeho přispěním by si měli lidé uvědomit, že se taková věc může v Česku stále dít. Že by měli opravdu dobře znát své politiky. Že zkrátka nestačí, aby nám byli více či méně sympatičtí. Pak můžeme totiž jednoho dne zjistit, že tito naši sympaťáci nejsou imunní vůči svodům organizovaného zločinu, úplatkům a podvodům.
Na obou minisériích ČT si navíc cením i jedné opomíjené zákonitosti: zločin se nakonec nikdy nevyplatí. Třebaže cesta ke spravedlnosti trvá někdy hodně dlouho. Boží mlýny přesto melou spolehlivě. Všichni ti zloduchové či s nimi spojení politici a úředníci jsou dnes mrtví, ve vězení, zchudlí, bezvýznamní či společensky znemožnění. A k čemu takový život je? Jen velmi malé procento z toho dokázalo vybruslit.
Neidealizujete si teď spravedlnost naopak vy?
I televizní Devadesátky či Polosvět se logicky zaměřují na mediálně známé tváře či vrcholné politiky. Ze zdrojů blízkých vězeňské službě ale vím, že za mřížemi sedí kvůli podvodům, úplatkům, machinacím a švindlům značné množství bílých límečků… všelijakých krajských, městských či jiných státních úředníků. Jakkoliv je a bude určitě nejznámější a mediálně atraktivní korupční kauza tehdejšího středočeského hejtmana za ČSSD Davida Ratha.
Jestli tedy mohou devadesátky lidem něco připomenout, tak například i fakt, že být psychopatem a chovat se jako psychopat je totéž jako se řítit autem po okresní silnici dvousetkilometrovou rychlostí. Nějakou dobu předjíždí všechny, nějakou dobu je snad i "mistrem světa", ale nakonec stejně skončí ve škarpě mrtvý či za mřížemi. Nikomu to pozlátko z devadesátek ještě štěstí nepřineslo.
Dnes už se zkrátka úspěšní lidé, kteří se těší respektu a úctě společnosti, nerekrutují z egoistů, narcisů, psychopatů, kořistníků a násilníků jako v těch devadesátkách.
VIDEO: Naplnily se nám pubertální sny. Devadesátky byly velká párty a bezbřehá naděje, konstatují členové kapely Lucie.
