Za týden půjdou některé děti vůbec poprvé do školy. Z čeho mívají budoucí prvňáčci největší strach?
Nejvíce se obávají neznáma. Většinou jsou jejich obavy vágní, jako kde se přezují. Prostě jde o věci, které ještě nemají ritualizované. Z učení jako takového obavy moc nemívají, protože si to tolik neumí představit. Pro některé děti je pak zdrojem stresu to, že tam nebudou mít rodiče. Výborné proto je, když mohou do třídy jít s kamarádem nebo kamarádkou.
Každý prvňák ale tuto výhodu nemá. Co mají rodiče dělat pro to, aby jeho obavy zahnali?
Neměli by dítěti jeho obavy vymlouvat, ale spíš kompenzovat. Říct mu, že půjdete do školy spolu a pak tam sice zůstane čtyři hodiny bez vás, ale bude tam s ostatními dětmi a učitelkou, vy na něj po škole počkáte a půjdete na zmrzlinu nebo budete dělat něco, co má rádo.
Co byste teď, v posledním týdnu před školou, rodičům prvňáků doporučila? Jak by je měli připravovat?
V tuto chvíli už jde jenom o načechrání slavnostní atmosféry. Ukažte, že jde o něco významného a radostného. Rodiče by si měli s prvňáčky povídat o hezkých věcech. Ne je strašit, že teď sice můžou zlobit, ale jen ať počkají na paní učitelku, ta už si je srovná. Jestliže mají starší sourozence, pokusme se s nimi domluvit, aby nevyužívali věkové převahy a zbytečně prvňáčka nestrašili.
Neměli by s nimi procvičovat nějaké znalosti, které se jim budou ve škole hodit?
Teď už nemá moc cenu dohánět čtení pohádek a zpívání písniček. Ať si hezky děti uloží vše do aktovky a srovnají tužky v penálu. To taky patří k těšení prvňáčka.
A jak připravit starší děti?
Nenásilným způsobem postupně zavést režim blížící se tomu pravidelnému školnímu. Důležité je o tom s dětmi mluvit. Rodič by najednou neměl zpanikařit, a když dítě chodilo dva měsíce spát v deset, dnes mu nařídit jít do postele v osm. Měli by si sednout a říct si, že za týden začíná škola a na to se budou připravovat takto a takto. Rodič by měl naslouchat a se vší vážností přijímat, co dítě říká. Nevymlouvat mu špatné pocity a nezastírat, že ve škole může narážet i na problémy. Naopak by měl citlivě poukazovat na pozitivnější věci a hledat společně, na co by se mohlo dítě těšit.
Takže by se v tomto týdnu měl rodič s dítětem posadit a říct mu, že si s ním chce promluvit o škole? Nebo jak by takový rozhovor měl vypadat?
Spíš by měl začít otázkou, že za týden končí prázdniny, a co si myslíš, že tě bude letos ve škole čekat? Na co se těšíš? Z čeho máš obavy? Vyptávat se a naslouchat spíš než nabízet nějaká řešení nebo rady.
Pro spoustu dětí je radostné, když můžou s maminkou nebo s tatínkem na školní nákupy. Stále je těší, když můžou jít do papírnictví, nemluvě o výběru nové aktovky. Rodiče dnes mívají tendenci je objednávat přes internet a udělají to večer, když už dítě spí. To ale není dobrá cesta. Dítě potřebuje do takových věcí mluvit, protože se ho týkají.
Někde ke konci prázdnin vypadá příprava tak, že děti musí vyplňovat cvičení a píšou doma diktáty. Je to správný přístup?
Rodiče by si neměli hrát na školu. Někteří si nevědí rady, tak si vzpomenou, co se tak ve škole dělá, a napodobují to. Dítě zaúkolují příklady a vyplňovacími cvičeními. Jenže to děti akorát odpudí, zvláště pokud se jedná o něco, v čem jsou slabší. Pokud se opravdu chtějí mimo školu zaměřit na něco, co dětem nejde, měli by najít jiné cesty než ty, které připomínají školu. A více se snažit, aby dítě mohlo zažívat úspěch, který pak může do školy přenést.
Jak moc velký důraz by měli rodiče klást na dobré známky?
Určitě není dobře na děti klást nároky ve smyslu "letos konečně budeš mít samé jedničky". Znovu je důležité se s dětmi o tom bavit. V čem se loni zadrhly? Co by je potěšilo letos? Debata ve výsledku k známce nejspíš povede, protože náš školský systém je na nich bohužel založený. Bylo by ale dobré, kdyby se rodiči povedlo hovor přetočit k jiným cílům. Třeba zjistí, že dcera jde do třetí třídy, a ještě nepřečetla žádnou knížku a chce to změnit.
Pro některé děti asi nebude úplně jednoduché zvyknout si, že ve škole nemůžou používat mobilní telefony, kdy si zamanou. Je dobré je omezovat?
Ano, stejně tak všechny technologie, které mají potenciál vyvolat v dětech závislost. Je důležité si v jejich užívání stanovit pravidla a hlavně je dětem vysvětlit a probrat s nimi. Výzkumy dokazují, že tato zařízení snižují potenciál soustředění. Proto je důležité jejich používání regulovat. Někdy to děti samy ocení.
V projektu Pomáháme školám k úspěchu děláme takzvané dílny čtení, kdy si s žáky v hodinách čteme. Mimo jiné nám třeba říkali, že jsou rádi za čas, kdy jim nezabzučí mobil. Jsou s kamarády, kteří si taky čtou, a nemají pocit, že jim něco uniká na sociálních sítích. Na druhou stranu nemusíme tyto technologie zbytečně démonizovat.
Když jste zmínila čtení, jsou na tom v první třídě lépe děti, které tam jdou s tím, že už číst umějí a mají náskok před ostatními?
Nepotřebujeme přece, aby naše dítě mělo před někým náskok. Chceme, aby se maximálně rozvíjelo podle svých možností. Některé děti se o písmenka zajímají velmi brzy, už i ve dvou letech. Zaujmou je třeba poutače před restaurací, kde jim můžeme ukázat, že toto je B jako brambora. Některé budou zajímat další písmena, jiné děti odběhnou a zájem projeví třeba až v pozdějším věku. Rodič by k tomu měl přistupovat citlivě a vychytat vhodné období.
Moje zkušenost je taková, že děti, které jsou v zájmu o písmenka podporované, začínají spontánně číst kolem pátého roku. Nemusí to znamenat, že jsou géniové, prostě mají zájem o text. Rozhodně by ale rodiče neměli poměřovat své děti s ostatními. Když sousedovic Karlík už číst umí, nevadí, že naše Andulka ne. Dobrá učitelka si s tím pak poradí ve škole.
S počítáním je to podobně?
Dnes máme spoustu stolních her, které nejsou přímo zaměřené na rozvoj matematiky, ale už jen jejich hraním se dítě matematické dovednosti přirozeně učí. Třeba díky tomu, že za pomoci rodičů počítá, kolik má bodů. Tak se učí číselnou řadu a začne chápat, jaký je vztah mezi číslem a počtem předmětů, například kartiček. To je velmi dobrá průprava a děti to baví. Taky se učí, že když jim to nejde, nevykašlou se na celou hru po prvním kole ani ji neopustí v půlce, ale dohrají ji do konce. Děti díky tomu vidí, že se věci dokončují, i když v nich nejsme stoprocentně úspěšní nebo nás přestávají bavit.
Nebudou se děti, které čtou a počítají už ve školce, potom v první třídě nudit?
To je mýtus. Úkolem učitelky je, aby dokázala zařídit, že pro každé dítě bude přítomnost ve škole podnětná. Přece nebudeme vývoj předškolního dítěte brzdit jen proto, aby se nenudilo ve škole. Navíc děti musí zvládnout řadu dalších dovedností jako spolupráci se spolužáky, naučit se disciplíně, opečovávat svoje místo a podobně. A upřímně řečeno, ve škole se může nudit i dítě, které číst ani psát neumí.
Hana Košťálová
Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština a pedagogika. Pracovala jako učitelka češtiny, v roce 1997 se začala angažovat v mezinárodním programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Skloubit obě činnosti bylo časově náročné, a tak se rozhodla učitelství opustit. S učiteli je však i nadále v úzkém kontaktu, jelikož působí v různých vzdělávacích organizacích. Je programovou ředitelkou projektu Pomáháme školám k úspěchu nadace The Kellner Family Foundation. Ten se zaměřuje na rozvoj čtenářství, pisatelství a kritické gramotnosti na 112 českých základních školách s cílem zlepšovat kvalitu českého školství. Dále působí jako lektorka v projektu Učitel naživo.
