Přijela loď, dostali jsme cigarety a dál se válčilo. Veterán vzpomíná na Vánoce v Tobruku

Radek Dragoun Radek Dragoun
25. 12. 2016 6:38
Pětadevadesátiletý veterán Pavel Vranský v rozhovoru pro Aktuálně.cz vzpomíná na Vánoce na frontě, které zažil v libyjském Tobruku. Slyšel sice, jak si Němci s Italy prozpěvují a loď jim přivezla cigarety, ale jinak to byl úplně normální válečný den. Vranský je držitelem státního vyznamenání, které ale dostal, jak sám přiznává, hlavně kvůli tomu, že podpořil prezidenta Miloše Zemana ve volbách.
Válečný veterán Pavel Vranský, který se účastnil bojů v Tobruku. V roce 2013 obdržel medaili Za zásluhy.
Válečný veterán Pavel Vranský, který se účastnil bojů v Tobruku. V roce 2013 obdržel medaili Za zásluhy. | Foto: ČTK

Před Vánocemi se často připomíná takzvané vánoční příměří, kdy v roce 1914 vyšli na západní frontě ze zákopů britští a němečtí vojáci, předali si drobné dárky a hráli fotbal. Jaké byly vaše Vánoce během války?

Já si pamatuji hlavně Tobruk. Během ostatních Vánoc jsme byli v pohybu nebo ke konci války u letectva v Anglii. Tam byly Vánoce normální jako u nás. Měli jsme tam stromeček, dárky, k večeři i rybu a já nevím co všechno. To bylo v roce 1944. Vařili nám naši kuchaři a bylo zvykem, že nás obsluhovali důstojníci, naši velitelé.

A v Tobruku?

To přijela loď a něco nám přivezla. Myslím, že to byly cigarety a nějaká maličkost ještě. Nepamatuji si, možná zápisník tam byl a nějaké sladkosti. To nám darovali Češi z Ameriky, nebo jsme to dostali od někoho jiného ze zázemí. Možná že velitel dostal peníze od londýnské vlády a koupil to.

A kromě dárků to byl normální válečný den?

To byl normální den. Pamatuji si, že Němci a Italové zpívali vánoční písničky a to se tam v noci neslo. Ale nestřílelo se, nebyl dělostřelecký přepad. Druhý den ráno však přepad už přišel. Z obou stran, taková už byla poziční válka. Ale abychom se sbratřili, to neexistovalo.

Když začala válka, byl jste rozhodnutý, že půjdete bojovat proti Němcům. Myslíte, že kdyby teď hrozilo naší republice nějaké nebezpečí, že by se našlo tolik lidí, co by šli bojovat?

Já se domnívám, že ano. Mládež není tak špatná, jak se o ní hovoří. Mají obrovské možnosti, ale tím, že se ve světě dívají kolem sebe, asi vědí, že je rozdíl mezi jednotlivými zeměmi, jak přistupují k různým věcem. A myslím, že by se našlo dost těch, kteří by šli s nadšením stejně, jako když byla v roce 1938 mobilizace.

U mobilizace v roce 1938 se zastavme. Když byla odvolána a část území zabralo Německo, tak se říká, že to někteří vojáci nesli velmi těžce.  Byl jste svědkem takových příběhů?

Ano, skutečně. To bylo hrozné. My jsme je viděli, když museli od hranic ustupovat. Oni plakali. To byli chlapi staří, ostřílení – a plakali.

Byla chyba vzdát se, nebo jsme měli bojovat?

To byla strašná chyba. Ale když by se člověk měl vžít do kůže lidí, kteří měli možnost rozhodovat... Nechat rozbít republiku? Jelikož ta přesila tady byla, to neubráníte dlouho. A předtím spojenci řekli, že nám nepůjdou na pomoc. To bylo hrozné. Já si nedovedu představit, kdybych seděl na místě prezidenta Beneše nebo kohokoliv jiného a měl rozhodovat. Já je nemůžu odsuzovat. Dneska lidi odsuzují, že se nebojovalo. Při tom nadšení se mělo bojovat. Ale jaký by byl důsledek?

Kdybych Zemana nepodpořil, vyznamenání nedostanu

V roce 2013 jste dostal státní vyznamenání, medaili za zásluhy. Co to pro vojáka znamená?

To byla taková úlitba pana prezidenta. Pan Moravec mě vzal do televize, když byl prezidentský duel Zeman – Schwarzenberg, a já tam seděl. Na začátku se mě ptal, kam chci. Já jsem to trochu sledoval a chtěl jsem spíše podporovat Zemana. Jednak Schwarzenberg o sobě říkal, že je „böhme“, což je sice v němčině Čech, ale přece jenom mohl vyslovit slovo Čech, a ne říkat, že je „böhme“. Tak si říkali sudetští Němci, že jsou „böhme“. Za druhé tvrdil, že Beneš patří před válečný soud.

Pravdou ale je, že během odsunů se i Češi dopouštěli hrůzných zločinů.

Trošku jsem o tom přemýšlel a zažil jsem, co dělali sudetští Němci, když nám rozbili republiku. Většina z nich měla říšské občanství a mnoho z nich byli gestapáci. Ti, co tu zůstali, uměli trochu česky a oni je potřebovali. Pomáhali zabíjet naše lidi. To zapomenout nebo vymazat taky nejde. Když byl konec války a oni ještě v posledních dnech ubíjeli lidi, kteří museli zůstat vzadu v transportech smrti. Pomáhali jim ubíjet lidi, kteří už nemohli dál a zůstali někde v příkopech nebo po stranách silnice. A tohle všechno Češi viděli, tak se nedivte, že se mstili. Já jsem to teda nebyl, já jsem přijel až v srpnu. Neviděl jsem to, ale mluvil jsem s nimi.

Samozřejmě divoký odsun byl špatný, protože tam sebrali i starší lidi, kteří tu zůstali. Ti třeba neudělali nic. Ti, co to zavinili, utekli už dávno. Ono je to těžké, lidská povaha je taková. Já to zažil a vím, proč to bylo. Byly tam excesy, o tom není sporu, ale kvůli těm excesům to celé nějak snižovat, podle mého soudu, nepřipadá v úvahu. Jelikož to bylo do určité míry spravedlivé – a když ne spravedlivé, tak nutné řešení.

To jsme se ale dostali jinam. Jak to tedy bylo s tím vyznamenáním?

Dostal jsem ho, protože jsem Zemanovi tehdy pomohl. Od té doby nás zve na 28. říjen. Vždycky jsme na Hradě spolu s manželkou. Ale já si ho ctím, jsem rád, že ho mám, jelikož je to státní vyznamenání. Nosím ho na uniformě a nějak to nevidím jako velkou potupu.

Takže si myslíte, že kdybyste ho nepodpořil, tak ho nedostanete?

Pravděpodobně bych ho nedostal. To je fakt, to já vím. Zeman si pamatuje lidi, kteří mu pomohli, a ještě víc si pamatuje lidi, kteří mu nějak uškodili. To ale nesnižuje hodnotu toho vyznamenání.

Jak vůbec pohlížíte na dnešní vojáky, kteří míří na mezinárodní mise. Někteří je označují až pejorativně za žoldáky.

Já jsem o tom diskutoval na jiných místech. Říkali mi, že ti, co jezdí na mise, jsou naši nástupci. My umíráme a oni jako zahraniční vojáci by měli být naši nástupci. Ale když o tom člověk přemýšlí, říká si, že je rozdíl, když tam jdete dobrovolně a boj děláte prakticky zadarmo. Tihle kluci za to, že tam chodí, dostávají pěkně zaplaceno. A mnoho jich tam nejde proto, že chtějí pomoci Česku nebo spojencům, ale protože to pěkně nese. Ale já jim to nezávidím.

Myslíte si tedy, že u nich na prvním místě není nějaké přesvědčení?

Pro ně jsou peníze hlavní motiv, proč to dělají. Takhle to vidím já.

V ČSBS je dost starých lidí, kteří jen zvedají ruku a chtějí mít pokoj

Vy jste v říjnu na protest proti vylučování členů vystoupil z Českého svazu bojovníků za svobodu, který jste pomáhal spoluzakládat. Jak se do svazu mohli dostat lidé s pochybnou komunistickou minulostí? 

Zákon z roku 1946 stanovoval jednotlivé skupiny odbojářů. Ti vytvořili svaz a my jsme mohli přijímat jen jejich blízké příbuzné. Takhle ten svaz vypadal dříve. Já počítal s tím, že jakmile vymřeme, tak bude organizace zrušená. Jenže v roce 2003 se udělaly nové stanovy, které svaz otevřely pro všechny lidi, kteří souhlasí s jeho stanovami a cíli.

Dobře, ale jak se mohli dostat do jeho čela?

Zvolil je sjezd. Ani já jsem nezkoumal, co ti lidi dělali předtím. Já jsem jejich životopisy moc nečetl, oni si tam navíc to, že byli u StB, samozřejmě nenapsali. To člověk nevěděl, pokud nešel do nějakých záznamů, kde se na to může podívat. A já nebyl ten, kdo byl ochoten pátrat. Nejsem kádrovák a nikdy jsem nebyl.

Pokud by byla známa minulost těchto lidí už předtím, myslíte, že by k jejich zvolení nedošlo?

Tak to vám neřeknu. I já jsem byl blbý, že jsem si tyhle věci nehlídal.

Vy jste vystoupil poté, co z rozhodnutí ústředního výboru byli ze svazu vyloučeni tři členové a zrušeny dvě organizace. Jak to, že s tím vylučováním souhlasilo tolik členů?

Já to vidím tak, že oni jsou na to tak zvyklí. Když jsem seděl v předsednictvu, tolikrát jsem jim na ústředním výboru vyčetl, že si musí uvědomit, že oni řídí svaz. To, co se tam usnese, to bude. Říkal jsem jim, přemýšlejte o tom a čtěte to, co vám posílají. Jenže většina věcí je taková, že se tam řeší jen ústně. Průměrný věk je pořád kolem 85 let a víc. To jsou lidi, kteří chtějí mít pokoj a zvedají ruku. Někdo to ví, ale zase nechce rozbíjet svaz, a tak zvedá ruku. Opravdu se to děje podle mého soudu úplně automaticky. Já vím o řadě svých kamarádů, kteří tam sedí, že si to nepřečtou a že nemají s sebou ani podklady, které dostanou domů. Svaz už běží nějakým automatem a jedině vedení ho nějakým způsobem ovlivňuje. Bohužel je to tak.

Jaká je situace uvnitř svazu poté, co ho řada lidí opustila?

Co se tam děje dneska, nevím. Dostal jsem ale e-mail od jednoho předsedy obvodního výboru. Píše v něm, že už není žádná jiná možnost, že svaz se rozpadne. Hodně se o jeho fungování diskutuje jak v médiích, tak na vládních místech. A abychom to zachránili, je třeba, aby se změnilo vedení. Já mu odepsal, že jakmile se vedení změní, vrátím se do něj. Mně není jedno, jestli svaz bude existovat, nebo nebude.

Jak reálná je možnost, že k odvolání vedení dojde?

Musí se svolat mimořádný sněm, se kterým musí souhlasit většina obvodních organizací. A to nevím, jak dopadne. Faktem je, že jsem tomu příliš nepomohl ani já tím, že jsem vystoupil. Já byl totiž jeden z mála žijících z války a ostatní členové mě dost brali. Mě ta situace mrzí, jelikož tam je spousta lidí, kteří jsou slušní a obětaví a dělají mnoho pro svaz.

Takže tomu příliš nevěříte?

Vodička to má dobře zajištěné. Má spoustu známých na všech možných místech.

Stál jste u vzniku Spolku pro zachování odkazu českého odboje, do kterého přešlo mnoho členů, kteří nesouhlasili s vedením ČSBS. Budete se vůči ČSBS nějak vymezovat nebo tlačit na to, aby se jeho vedení změnilo?

My zvenku těžko můžeme zasahovat do jiného spolku. Já osobně se tam, jakmile se tam změní vedení, vrátím. Pokud bude náš spolek existovat dál, budu členem ve dvou spolcích. Ke svazu mám totiž osobní vztah.

 

Právě se děje

Další zprávy