reklama
 
 

České "pouštní krysy" pomohly ubránit Tobruk. Bez nich by to byla katastrofa, míní historik

9. 12. 2016 21:30
Před 75 lety za druhé světové války se československým vojákům podařilo ubránit africký Tobruk. V německo-italském obklíčení vydrželi (spolu s Brity, Australany a Poláky) až do 10. prosince 1941, kdy prolomili pozice nacistů. "Dokázali to jenom proto, že měli skvělý příklad ve svých otcích – legionářích, skautech nebo sokolech," říká režisér Václav Marhoul. Svůj velkofilm Tobruk o československých vojácích v Africe z roku 2008 konzultoval Marhoul s pětatřiceti tehdejšími "pouštními krysami". Tak jim nacisté nadávali. Posměšný název ale později Čechoslováci s hrdostí převzali.

Praha/Tobruk – Tvrdí a odhodlaní, ale taky nevídaně skromní a vlastně dost nenápadní kluci. Tak charakterizuje české bojovníky od Tobruku Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu. Filmový režisér Václav Marhoul k tomu dodává: "Takové jsem je poznal i já."

I 75 let od osvobození Tobruku, k jehož ubránění přispělo nemalou měrou 643 Čechoslováků, víme o jejich hrdinství a obětavosti málo.

Když například režisér Marhoul připravoval válečný velkofilm o Češích a Slovácích v bitvě u Tobruku a sháněl peníze, obrátil se s žádostí o podporu i na slovenské ministerstvo obrany. Tam se ho podle jeho slov bezelstně zeptali: "A oni u Tobruku bojovali i nějací Slováci?"

Snímek ale nakonec finančně podpořili. "Z několika set vojáků 11. československého pěšího praporu bylo 250 Slováků," upřesňuje historik Jindřich Marek. "Marhoulův film je – kromě několika málo publikací – jedinou důstojnou připomínkou tehdejšího afrického hrdinství Čechoslováků," dodává.

Velkofilm vidělo jen v Česku kolem tří milionů lidí. Do distribuce ho zařadilo 36 zemí. Včetně Japonska a Číny ho vidělo přes 50 milionů diváků. "Hlavně kvůli těm stále neznámým klukům, pouštním krysám, je to pro mě obrovské zadostiučinění," přiznává Marhoul.

Proč byl Tobruk tak důležitý?

V událostech druhé světové války má česká a slovenská stopa v Africe významné místo. Pokud by v roce 1941 německý sbor Afrikakorps a italské jednotky definitivně obsadily přístav Tobruk (leží v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem – pozn. red.), mohlo to mít dalekosáhlé následky. "Já tvrdím, že přímo katastrofické," říká historik Marek.

V případě, že by se nacisté dostali až za egyptský Suezský průplav, přiblížil by se Afrikakorps k Sýrii či Iráku, tedy k vydatným zdrojům ropy. Nacistický průnik na Blízký východ by podle historiků neskutečně zkomplikoval život nejen Britům a jejich spojencům, ale taky Sovětskému svazu, který byl v roce 1941 v těžké defenzivě a jeho vojáci pod náporem nacistů ustupovali k Moskvě

"Nad spojenci se vznášelo obrovské riziko. Pokud by Tobruk neudrželi, schylovalo by se k neskutečnému průšvihu. Podobnému, jako kdyby třeba nacisté dobili Stalingrad. Pak to mohlo v Africe dopadnout všelijak," míní Jindřich Marek.

Historika na Tobruku přitahuje několik věcí. Čechoslováci byli tehdy součástí velké koalice a stáli na správné straně v boji proti do té doby nevídanému zlu. Což nebývá vždy samozřejmé. Navíc jako jedni z mála bojovali na třech frontách: západní, východní a nyní taky té africké.

V Tobruku měli Čechoslováci na pravém křídle Australany a na levém Poláky (spolu s nimi tam ovšem byli například i Indové – pozn. red.). Šlo proto o velké a důležité spojenectví. "V podobně významné bezpečnostní alianci, tedy NATO, jsme zapojeni i dnes," připomíná historik.

Fascinuje ho ale taky to, jací tehdejší Čechoslováci byli a s jakými motivy u Tobruku bojovali. František Starý (16) byl nejmladším Čechoslovákem a zřejmě i spojeneckým vojákem, který bránil africký přístav. Narodil se v severních Čechách, četl rodokapsy, indiánky, miloval dobrodružství, ale formovaly ho i hnutí Sokol, Skaut nebo legionářské legendy.

V patnácti letech odjel z Bělé pod Bezdězem na kole s tím, že se přidá k zahraničním vojákům. Nacisté ho chytili až v Rakousku poblíž Innsbrucku. Podle Marka je ale nenapadlo, že patnáctiletý kluk prchá do zahraniční armády. Brali ho jako "spratka" zralého do polepšovny, takže ho vrátili zpět.

Výrostek Starý to ale zkusil přes Jugoslávii ještě jednou. Tentokrát se dostal až na Střední východ. V jeho záznamech z války je uváděn různý věk: jednou 23, jindy 24, ale taky 25 let. Procházelo mu to, takže si roky postupně přidával. "Skutečný věk přiznal až po válce, když měl odbojováno, byl vyznamenán a konečně plnoletý," čte ze záznamů archivu Jindřich Marek.

Fascinace mládím, odvahou i vyspělostí

Ve vyprávění historika zaznívá už po několikáté slovo fascinace. "Jinak to neumím vyjádřit. Tihle kluci z českého pohraničí, z nichž mnozí se ocitli právě v Tobruku, mě už léta fascinují. Například Vladislav Hlavatý, Oldřich Sejček, Stanislav Hnělička, už zmíněný Starý. Stejně tak hrdinové z východní fronty Antonín Sochor s Josefem Buršíkem," vyjmenovává.

Podle Marka právě oni z vlastní zkušenosti dobře věděli, co jsou nacisté zač. "Intelektuálové z komunistické strany zaslepeně ignorovali ostudný nacisticko-sovětský pakt Molotov – Ribbentrop a čekali, až jim – vzdělancům a dospělým chlapům – někdo řekne, že je potřeba s nacisty bojovat. Probudili se, až když Hitler napadl Sovětský svaz," říká historik. "Tihle kluci z pohraničí zažívali nacismus, jeho fanatismus a nenávist henleinovců k Čechům, Židům, Slovanům nebo k německým antifašistům každý den," dodává.

Čechoslováci byli v Tobruku součástí polské brigády karpatských střelců. Jen tři roky poté, co Poláci v říjnu 1938 zabrali Těšínsko a jejich bojůvky útočily na Podkarpatskou Rus (která patřila k Československu – pozn. red.) ve prospěch Maďarů. "Takže stejně jako mladí Češi mě fascinují jejich předsudky nezatížení polští vrstevníci," říká obdivně Marek.

Nejčastějším symbolem utrpení a ztrát Čechů a Slováků za druhé světové války bývá karpatsko-dukelská, ostravská operace, anebo ta u Liptovského Mikuláše, zejména kvůli dešti, blátu, zimě a minám.

Velmi drsné klimatické podmínky ale panovaly taky u afrického Tobruku. Písek, prach, poušť, v noci citelná zima a znovu tisíce min. 17. listopadu 1941 obránci Tobruku dokonce zažili gigantickou průtrž mračen. Vyplavila většinu jejich pevnůstek, do kterých se vcházelo vrchem. Jeden z Čechoslováků se proto utopil. V poušti...

Kde je smrt, tam bývá i humor

K válce podle některých patří kromě umírání, hořkosti, smutku a těžkých depresí i humor. S jeho pomocí jde se zdravým rozumem přežít ztrátu kamarádů nebo jen těžko představitelná krveprolití.

Styčným důstojníkem 11. čs. pěšího praporu se stal šlechtic jménem Lobkowicz. Žil sice v Americe, ale do boje proti nacistům v Africe se přihlásil pod krycím jménem Eduard de Lorme. Minimálně důstojníci věděli, o koho ve skutečnosti jde. Lobkowiczovi proto nechali vedle latrín pro mužstvo a důstojníky z legrace zřídit malou latrínu s cedulí: "Pro prince a knížata".

Zvědavě pak sledovali, až půjde Lobkowicz na záchod. Ten měl smysl pro britský suchý humor a noblesně nakráčel k pobavení všech do jemu vyhrazeného záchodku.

Humorné situace provázely i shazování různých výbušných nástrah z nacistických letounů. Často i v podobě tabatěrek nebo jiných věcí osobní potřeby.

Jednoho dne tak českoslovenští vojáci u Tobruku našli v písku nádherné plnicí pero. Ukryli se a začali na něj házet kamení. Mysleli si totiž, že jde o další nacistickou výbušnou atrapu. Nakonec pero přece jen zasáhli a rozdrtili na padrť, takže z něj vytekl do písku inkoust.

V tu chvíli se na scéně objevil velitel praporu podplukovník Karel Klapálek s otázkou: "Nenašli jste, chlapi, mého Parkera? Nerad bych o něj přišel, daroval mi ho britský generál." Všichni vojáci se tvářili nechápavě, ale cukalo jim v koutcích.

Nebo případ svobodníka Ladislava Pulíčka, průšviháře a rváče k pohledání. Pár dní po osvobození Tobruku potopily nacistické ponorky zaoceánskou loď Varšava i s Pulíčkem a jeho dvěma kamarády na palubě. Do Tobruku vezli zásobu šedesáti živých slepic s nejrůznějšími humanitárními balíčky Červeného kříže, ve kterých byla čokoláda a všelijaké – v té době vzácné – pochutiny. Měly to být vánoční dárky vojákům po jejich dlouhém strádání v obležení.

Z moře po potopení Varšavy spojenci vylovili i zmíněné tři Čechoslováky. Ještě mokrý Pulíček pak v Tobruku hrdě napochodoval k podplukovníku Klapálkovi a oznámil mu, co se stalo. Tedy, že o všechno přišli. Jediné, co Pulíček zachránil, byl zapečetěný přípis československé vojenské mise v Jeruzalémě (vedl ji generál Mézl pod krycím jménem Andrej Gak – pozn. red.).

"Předal přípis Klapálkovi, který se z něho dočetl, že Pulíček se opakovaně porval v jakési jeruzalémské hospodě s britskou vojenskou policií a že je ho tedy potřeba exemplárně potrestat," čte opět z archivních záznamů Jindřich Marek. Ve svobodníkových dokumentech jsou proto i tři měsíce po této události opakovaná doporučení: "Pulíčka v žádném případě nepouštět na dovolenou."

Češství není tělesnou vadou

Podle historika Jindřicha Marka bohužel současná generace Čechů a Slováků hrdinům od Tobruku příliš nerozumí. Češství a hrdost na svoji vlast považují často kvůli výchově v posledních čtvrtstoletí téměř za tělesnou vadu. 

"Takže když se někde někdo projeví jako vlastenec, je často označen za nacionalistu a šovinistu. Jde o trend, který se nám může jednou vymstít. Až budeme jednou potřebovat lidi (jak říkával John F. Kennedy), kteří se 'neptají, co pro ně může udělat vlast, ale snaží se něco udělat pro ni', můžou nám zoufale chybět," varuje historik Marek.

Ani nacistická okupace přitom podle něj drtivou většinu českého a slovenského národa nezlomila. "Do zahraničního i domácího odboje se zapojily desetitisíce Čechoslováků. Tisíce důstojníků skončily na popravišti nebo zemřely v koncentračních táborech," uzavírá vyprávění o hrdinech z Tobruku historik Jindřich Marek.

autor: Jan Gazdík | 9. 12. 2016 21:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama