Před sto lety došlo k zásadnímu rozšíření Prahy o vesnice a do té doby samostatná města. Vznikla takzvaná Velká Praha, hlavní město nové republiky. Následoval dynamický rozvoj a rychlé zvyšování počtu obyvatel. Aktuálně.cz přináší další díl seriálu Praha 100 let velkoměstem, věnuje se přírodě.
Praha je ve světě pověstná především svou historickou architekturou, ale mezi elitu se řadí i díky tomu, že patří k nejzelenějším městům planety - podle loňského žebříčku firmy Husquarna je třináctým velkým městem s nejvyšším podílem zeleně. Z hlavních měst Evropy je pak druhá za půlmilionovým litevským Vilniusem. Zelené plochy zabírají celkem 27 procent města.
Čtyři procenta rozlohy města spadají dokonce do kolonky "chráněná příroda". Počtem i úrovní svých chráněných oblastí patří Praha k evropské špičce. "Pokud vím, tak nemáme v Evropě žádné jiné město, na jehož území by bylo tolik chráněných území," zamýšlí se Jiří Rom z odboru ochrany prostředí na pražském magistrátu.
Praha se může pyšnit 93 maloplošnými chráněnými územími s různými stupni ochrany. Má osm národních přírodních památek, šestnáct přírodních rezervací a 69 přírodních památek. Zhruba na dvaceti procentech rozlohy města se pak ještě rozkládá jedenáct přírodních parků.
Pestré podzemí i lidská činnost
Tuto unikátní přednost dalo Praze její - na poměry velkoměst - nezvyklé umístění. Zatímco velká část evropských metropolí se rozprostírá na plochých tabulích, terén Prahy je velmi členitý. "Máme tady Vltavu se svými kaňony, které jsou často hluboce zaříznuté. Krom toho je tady řada přítoků. Díky tomu je zde hodně vrchů a střídajících se severních a jižních svahů," vysvětluje Rom.
Pestrá je Praha ale také pod terénem. Málokde se na tak malé ploše na povrch dostává takové spektrum hornin, což podporuje růst vzácných rostlin. Kterým druhům se v určité lokalitě bude dařit, totiž určuje typ a charakter horniny - jiné rostliny rostou na jihozápadě české metropole, kde je hodně vápence, a jiné na severu, kde jsou kyselé buližníky.
K současné podobě pražské přírody také paradoxně výrazně přispělo dlouholeté osídlení oblasti. Všechna chráněná území Prahy se odvíjejí od lidské činnosti. "V době prehistorické osadníci Prahu odlesnili, což je důležité, protože se díky tomu mohla uzpůsobit dnes chráněná společenstva rostlin a živočichů," popisuje specialista v péči o chráněná území Jiří Rom.
Spásání nebo vypalování území tak dalo charakteristický ráz několika dnes chráněným místům, a to i těm hůře přístupným, jako je například přírodní rezervace Podhoří a Zámky v Bohnicích nebo Sedlecké skály na protějším břehu Vltavy. Ochranáři zde musí pravidelně zasahovat, aby se nerozrůstaly porosty keřů nebo stromů.
Vzácné květiny, motýli i brouci
Pražanům i návštěvníkům města se při zmínce o přírodě zřejmě jako první vybaví malebné Prokopské údolí, Divoká Šárka nebo Petřín. Jiří Rom ale upozorňuje, že ač mohou být tato místa skvělá k fotografování a zaujmou svou romantickou atmosférou, jde jen o zlomek toho, co pražská příroda nabízí.
Jednou z předností Prahy je totiž mimo jiné skutečnost, že jen několik kilometrů od sebe leží zcela odlišné typy krajiny. To je dáno jak podložím, tak odlišným počasím. Například je velký rozdíl mezi Divokou Šárkou na severozápadě města a Klánovickým lesem, největší pražskou přírodní rezervací, která se rozprostírá na severovýchodním okraji metropole.
"Na východě Prahy je zcela jiná příroda než jinde, velmi chudá na živiny. Někdy má až horský charakter, přitom jsme v nízkých nadmořských výškách. Je to dáno tím, že je to relativně chladné území," upozorňuje Rom.
I kvůli této různorodosti nelze říct, kterého z pražských území si odborníci váží nejvíce. Například Hrnčířské louky mezi Šeberovem a Hrnčíři jsou unikátní výskytem velkého počtu vlhkomilných druhů rostlin, roste tam například velmi ohrožený kosatec sibiřský nebo upolín nejvyšší.
Nejvíce chráněných území lze najít na jihozápadě hlavního města - Praha 5 jich má 33. Druhá Praha 6 nemá ani polovinu. Lokality v Praze 5 jsou kvůli vápencovým svahům charakteristické svou suchomilnou stepní vegetaci. Například v Prokopském údolí, mezi Hlubočepy a Jinonicemi, roste několik desítek druhů rostlin, které jsou na červeném seznamu ohrožených rostlin. Mezi ně patří například třemdava bílá, jediná zástupkyně čeledi routovitých v Česku, lilie zlatohlávek nebo dub pýřitý.
Druhá nejstarší přírodní památka na dnešním území metropole - Bažantnice v Satalicích, chráněná už od roku 1951 (kdy však ještě nebyly Satalice součástí Prahy), je zase velmi cenným místem výskytu hmyzu. Kmeny dubů slouží jako útočiště ohrožených kovaříků, střevlíků a nosatcovitých. Z hlediska jejich výskytu je území srovnatelné například se známým Boubínským pralesem na Šumavě.
Rezervace Radotínské údolí je zase významná kvůli 600 druhů motýlů, kteří zde žijí - například chráněný bělopásek topolový.
O vznik chráněných území v Praze se zasloužil zejména přírodovědec Jaromír Strejček. "Doktor Strejček si uvědomil, že území Prahy je geologicky, geomorfologicky a biogeograficky velmi pestré a že zachovalé části přírody bude třeba účinně ochránit před rostoucím velkoměstem, pokud mají přetrvat," říká Pavel Špryňar z Agentury ochrany přírody a krajiny. Například v Divoké Šárce se Strejčkovi povedlo na poslední chvíli zastavit stavbu hráze v soutěsce mezi Kozákovou a Šestákovou skálou.
Před sto lety bylo v Hvězdě dvakrát tolik druhů
Ochranáři se však obávají, že Praha může o některé ze svých četných přírodních krás v poměrně blízké době přijít. Tím, že lokality leží přímo na území téměř 1,5milionové metropole, navštěvuje je denně násobně více lidí než jiné oblasti vně města.
Pražské přírodní památky mohou návštěvníci ohrozit i pouze tím, že do nich vezmou na procházku svého psa. Psí exkrementy totiž natolik narušují chemické složení zdejší půdy, že mizí některé citlivější druhy květin. Tímto trpí například památka V Hrobech u sídliště Kamýk.
Rostlin ubývá i proto, že si někteří lidé ani neuvědomují, že jsou v chráněné oblasti, a rostliny vykopou z hlíny i s kořenem, aby si je zasadili doma na zahradě. To je případ mimo jiné přírodní památky Obora Hvězda na severozápadě Prahy. "Víme, že tam v průměru každý rok ubyde jeden druh rostlin. Kdybychom se tam šli projít před sto lety, tak bychom viděli dvakrát tolik druhů," doplňuje specialista na ochranu přírody Jiří Rom.
Tomuto problému se město snaží čelit vytvářením "nárazníkových zón" - zelených prostorů v blízkosti chráněných území, kam mohou lidé jít na procházku nebo vyvenčit své psy. To je případ třeba přírodní památky Lítožnice v Dubči na východě Prahy. "Snažíme se okolí upravit tak, aby bylo pro běžného návštěvníka atraktivnější a on neměl potřebu vcházet do chráněného území," dodává.
Od Radotínského údolí k Dvoreckým stráním
Vůbec nejstarší chráněná území v Praze jsou Radotínské údolí (vyhlášeno 1950) a Bažantnice v Satalicích (1951). V době svého vzniku ovšem tyto oblasti ještě nebyly součástí Prahy. Za první chráněné území vyhlášené přímo v hlavním městě tedy lze považovat až Divokou Šárku v roce 1964.
Další přírodní památky a rezervace přibyly v letech 1968 (vyhlášeno 12 území), 1982 (28 území) a 1988 (42 území). Ve 21. století dosud vzniklo pět - Letiště Letňany (2005), Prameniště Blatovského potoka (2009), Skály v zoologické zahradě (2014), Komořanské a modřanské tůně (2014) a Dvorecké stráně (2017).
