"Já jsem do této školky nechodila, ale vilu si pamatuji odmalička, protože rodiče kousek za ní pracovali. Tahle stavba je už zbořená, vila doufám zůstane zachovaná," začíná vyprávění o nebývale vyostřené kauze na to, že se nacházíme ve zdánlivě poklidném jedenáctitisícovém historickém městečku v Pošumaví. Jenže zatímco v jiných menších městech často říkají, že si na koalici a opozici nehrají a raději se společně snaží, aby vše fungovalo a lidem se dobře žilo, tady jsou politické vztahy dost vyhrocené.
Kolem roku 2008 školka skončila a dům zůstal prázdný, respektive se používal jako squat - pobývali tu bezdomovci i narkomani, kteří rozkradli většinu použitelných věcí, odmontovali kovy včetně okapů, takže do budovy začalo zatékat.
Bářina kamarádka Pavla sem chodívala do mateřské školy a bylo jí líto, jak kdysi proslulá vila dopadla. Šla proto na radnici a žádala, aby objekt zabezpečili. K její iniciativě se přidala Kateřina Wagnerová a později i Barbora Koritenská. Studovala totiž dějiny umění na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity a dobře si uvědomovala, že nejde o obyčejný barák. "To, že by tahle stavba měla zůstat zachována, mi došlo, když jsme ji našli v publikaci Slavné stavby Jihočeského kraje," říká. "Když jsem se byla poprvé podívat vevnitř, úplně mě nadchla."
Protože tehdy ještě byla jiná politická situace, město Pavle nabídlo, zda si objekt nechce pronajmout. A když si v září 2014 podala žádost o pronájem, bez problémů jí vyhověli. Jenže to se akorát konaly nové komunální volby, které značně zamíchaly vedením radnice. Ve volbách v roce 2014 zvítězil tehdejší starosta Martin Malý, jenž ale mezitím odešel z ODS kvůli osobním neshodám a založil Sdružení nezávislých kandidátů Nezávislí. Koalici sestavil s ČSSD, zatímco hnutí ProPrachatice, které iniciativu oživení vily rovněž podporovalo, skončilo tentokrát v opozici. Snaha o oživení stavby tak už neměla ve vedení města oporu.
Starosta chce vilu zbourat, proti je i ministerstvo
Pavla s Bárou a dalšími kamarády zkusili ve vile uspořádat jeden koncert. Měl takový ohlas, že se kulturně žijící dům zalíbil organizátorům i veřejnosti. Rozhodli se zde pořádat akce pravidelněji. A ještě předtím zažádali o prohlášení objektu nemovitou kulturní památkou.
Ministerstvo kultury této žádosti vyhovělo. Proti jeho rozhodnutí však podalo město Prachatice rozklad a prokázalo nezbytnost stavby plánované přeložky silnice II/141 "pro ochranu zdraví a života obyvatel města Prachatice".
Vyjádření ministerstva kultury
"Ministerstvo kultury předmětnou vilu prohlásilo za kulturní památku rozhodnutím ze dne 29. 8. 2016. Proti tomuto ministerskému rozhodnutí podalo město Prachatice rozklad. Tehdejší ministr kultury svým rozhodnutím ze dne 28. 2. 2017 vyhověl podanému rozkladu a věc vrátil ministerstvu k novému projednání. V novém prvoinstančním rozhodnutí byla městem Prachatice prokázána nezbytnost stavby plánované přeložky silnice II/141 pro ochranu zdraví a života obyvatel města Prachatice a předloženy nové důkazy a odborná vyjádření pro toto tvrzení, čímž se navzdory zjevným architektonickým kvalitám a památkovým hodnotám prvorepublikového objektu nepodařilo obhájit původní záměr ministerstva kultury prohlásit dotčenou prachatickou vilu za kulturní památku. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 2. 2018."
"Ministerstvo rozhodlo, že silnice je vyšší veřejný zájem než ochrana kulturního dědictví. To si my nemyslíme, ale jelikož jsme nebyli účastníkem řízení, tak jsme se vůči tomu už nemohli odvolat," říká Barbora Koritenská a dodává, že o přeložce této silnice se mluví již od 60. let minulého století a nikdy se ještě neocitla v investicích s nejvyšší prioritou.
A dodává malou perličku. Na první akci Živé vily přišli ze zájmu i místní senioři. A také starosta Martin Malý. "Všechny tehdy uklidňoval, že zajede na kraj a pokusí se přeložku silnice zvrátit. Takže si přítomní důchodci řekli: ‚No, tak co tady ty holky blbnou?‘"
Starosta však vidí celou věc jinak. Obchvatu se již podle jeho slov postavily dvě třetiny a byla by škoda ho nedokončit, když stavbu po několika odkladech nyní Jihočeský kraj vede zase jako jednu ze svých priorit. "Kralova vila stojí v koridoru budoucího tělesa komunikace, a je tedy odsouzena k demolici. Dlouho byla opuštěna a její zprovoznění by stálo nemalé finanční prostředky. Musely by se kompletně rekonstruovat rozvody tepla, vody i elektřiny. Taková investice by byla z důvodu plánované demolice vnímána jako nehospodárné využití veřejných finančních prostředků," říká.
"Neprohlášení stavby za kulturní památku v žádném případě neznamená souhlas ministerstva kultury s její plánovanou demolicí a ministerstvo by samozřejmě uvítalo takové ideální řešení, při němž by mohl vlastník odstoupit od svého stávajícího záměru objekt zbořit," sdělila nicméně pro Aktuálně.cz mluvčí ministerstva Petra Hrušová.
Celý festival na jednu zásuvku. Byl to punk
Vzápětí se prý městu přestalo líbit, že tu pořádají koncerty, když byl projekt schválen jako místo pro vybudování komunitní zahrady. Zároveň ale bylo ve smlouvě uvedeno, že objekt bude sloužit jako místo k setkávání. A to koncerty nevylučovalo. Pak na ně přišli s tím, že viděli fotky na Facebooku, že topí v krbu a nemají revizi komínu. "Jenže tu jsme měli," usmívá se Koritenská. Pak jim neschválili zavedení elektřiny, takže museli jet na stavební přípojku na zahradě, ke které nepotřebovali souhlas vlastníka. "Na jednu jedinou zásuvku jsme utáhli celý fesťák, to byl docela punk!" dodává.
Bára s Pavlou založily spolek Živá vila a snažily se fungování objektu na radnici vyvzdorovat. "Chtěli jsme jít poklidnou cestou dialogu, ale ukázalo se, že to nejde, a trochu se to vyhrotilo," vypráví Bára. V roce 2016 jim město neprodloužilo pronájem. Důvodem opět byla přeložka silnice.
Projekt Nadace Via "Nebojme se komunální politiky!"
- Seriál Aktuálně.cz o tom, jak se dá skrze občanskou iniciativu dostat z ulice až na radnici, vznikl ve spolupráci s Nadací Via, která dlouhodobě vyhledává aktivní lidi v českých městech a obcích. Dává jim prostor a podporu pro to, aby využili potenciálu a příležitostí, jak oživit místo, kde žijí.
- Nyní nadace nově rozjela projekt "Nebojme se komunální politiky!", pomocí něhož chce motivovat lidi, aby se více angažovali v komunální politice, aktivně do ní vstupovali anebo se alespoň zajímali o dění ve své obci.
- Vychází z výsledků průzkumů, které ukazují, že 52 % české populace se o politiku nezajímá a jen 47 % si myslí, že jednotlivec může změnit situaci ve své obci či městě.
"Ježkovy voči, o té silnici se hovoří dlouhé desítky let, to už je takový zdejší folklór," usmívá se senior oslovený nedaleko vily. "Ale byl jsem se tam nedávno podívat a podle mě je to nesmysl, kromě vily té výstavbě brání i objekt soukromé firmy a přeložit by museli asi i potok."
"To je let, co se o té silnici mluví," říká seniorka na autobusovém nádraží a obrací se na manžela. "To už bylo dávno za komunismu," mává její choť rukou. "Chtěli to postavit jako obchvat města, ale dneska už by to stejně žádný obchvat nebyl, město zasahuje až sem," domnívá se. "Říká se, že nejde ani tak o silnici, jako o pozemky pod vilou," doplňuje ho manželka.
Vila je unikát
Dívky se rovněž snažily obyvatelům i vedení města vysvětlit unikátnost stavby. "Spousta lidí ji bere v podstatě jako šedivou krabici. Pořádali jsme proto prohlídky s odborníky a snažili se unikátnost stavby zpropagovat," říká Barbora. "Už jen fakt, že tahle na tehdejší dobu velmi moderní vila byla v roce 1932 postavena na úplném maloměstě, je velmi zvláštní. Takovéto domy si stavěli spíše obchodníci, lékaři nebo advokáti ve větších městech, v menších obcích to chtělo velkou odvahu. Ale Kral byl vizionář, tak se toho nezalekl."
Johann Nepomuk Kral byl majitel velkoobchodu s koloniálním zbožím, provozovatel autodopravy a pražírny sladové kávy v Prachaticích. Dům, postavený ve funkcionalistickém stylu, navrhl představitel vídeňské moderny Fritz Reichl.
Svým provedením se podle spolku Živá vila řadí mezi nejvýznamnější stavby svého druhu v jižních Čechách. A nemyslí si to jen spolek. Dobrozdání o její unikátnosti dali Koritenské přední historici a teoretici architektury, které oslovila. Za zmínku stojí pozoruhodná architektura včetně originálních oken nejrůznějších tvarů a velikostí, nezměněná vnitřní dispozice či mobiliář, který nešel odnést a dochoval se ve skvělém stavu, včetně vestavěných skříní.
Po roce 1945 musel Kral i se svou rodinou vilu opustit. "Jsme v kontaktu se synem, jenž v domě vyrůstal do třinácti let. Vyprávěl nám, jak jim zavolali přímo na jeho narozeniny 23. května 1945. Zrovna krájeli narozeninový dort, když jim oznamovali, že do pěti hodin musí vilu opustit."
Sklad Technických služeb
Nabízí se otázka, proč město nedá spolku vilu do pronájmu alespoň do momentu, než by se případná přeložka silnice začala budovat. "To jsme si říkali také. O prodloužení pronájmu žádáme permanentně od roku 2016. Nejdřív argumentovali tím, že dokud není jasné, zda je vila památkou, či nikoli, není dobré ji mít pod nějakým smluvním vztahem. Když se dozvěděli, že vila památkou není, znovu jsme zažádali o pronájem. Ale shodou okolností se v tu dobu přihlásily městské Technické služby, že by o budovu stály jako o své skladiště. Takže město řeklo, že Technické služby prostory potřebují, a přikleplo ji jim," líčí Bára.
Prachatický starosta na tom však nevidí nic špatného. "V této době je využívána alespoň jako sklad pro Technické služby města Prachatice, které za ni platí řádně nájemné. Odstraněna by měla být až ve chvíli výstavby komunikačního obchvatu města. Bourat by ji měla firma vzešlá z výběrového řízení na dostavbu plánovaného obchvatu," konstatuje.
Do politiky jsme nechtěli, ale nešlo to jinak
Své snažení chtěli zvládnout pomocí občanské iniciativy Živá vila. "Do politiky jsme nechtěli, ale pak jsme začali zjišťovat, že to asi jinak nepůjde, že jako řadoví občané náš boj nedotáhneme. Pan starosta má mnohem větší autoritu třeba u seniorů než nějaké tři mladé holky - občanské aktivistky," vysvětluje.
Své síly spojila Barbora s místním architektem a majitelem galerie Jakubem Nepustilem a založili sdružení nezávislých kandidátů Živé Prachatice. Komunální volby v roce 2018 pro ně nakonec skončily nad očekávání dobře - obsadili třetí místo, získali tři z 21 křesel. Čtyři připadly ODS a osm Nezávislým někdejšího starosty Martina Malého. Ten opět stanul v čele radnice. "V Prachaticích nyní panuje zajímavé rozložení sil - opozice má deset hlasů, stejně jako vládnoucí koalice, jenže ta se opírá o tichou podporu jednoho komunisty," líčí zastupitelka.
Chtějí nás zneviditelnit
Po jejich vstupu do komunální politiky se leccos změnilo, ale s mnohým ani teď nedokážou pohnout - a něco se i zhoršilo. Třeba jejich vztahy se starostou, jenž je podle Koritenské začal vnímat jako politickou konkurenci. "Hlasují stále proti nám, i když to třeba jde proti jejich strategickému plánu. Pořád mají pocit, že si našimi akcemi v Prachaticích děláme kampaň. My je však pořádáme jako ‚prachatičtí nadšenci‘, což uvádíme i na plakátech, nikdy na nich nemáme logo Živých Prachatic a neděláme to jejich jménem," říká Bára.
Starosta Martin Malý však s jejím tvrzením o hlasování nesouhlasí. "Právě naopak, několik návrhů tohoto subjektu jsme jako koalice, nebo někteří členové koalice, umožnili schválit. Pro některé ze svých návrhů si tento subjekt nebyl schopen zajistit v městském zastupitelstvu potřebnou většinu," říká a dodává: "Podpoříme rádi rozumné návrhy, které jsou ve veřejném zájmu našich občanů anebo v souladu s naším volebním programem."
Barboře se nelíbí ani změny v jednacím řádu zastupitelstva, které výrazně snížily dobu vystoupení k projednávanému bodu. Vadí jí také, jak neživě zasedání probíhají. "Mluví jen pan starosta, občas pan místostarosta, ostatní akorát hlasují. Když se je snažím vtáhnout do diskuse nějakým provokativním příspěvkem, jen mlčí a pan starosta řekne: ‚Děkuji za názor, někdo další do diskuse?‘ A to je všechno." Martin Malý ovšem namítá, že doba pro vystoupení platí pro všechny stejně, pro opozici i koalici. Nejde prý tedy o umlčování protivníků, ale o zkrácení jednání na únosnou míru. Dodává také, že předkladatelé návrhů mohou při jejich předložení mluvit neomezeně.
Živým Prachaticím neprošel ani návrh, aby se zastupitelstvo konalo víckrát než jednou za tři měsíce, což je maximální lhůta daná zákonem. Když se prachatičtí zastupitelé scházejí jednou za čtvrt roku, bodů je tolik, že na radnici často sedí do půlnoci. "Člověk pak už pomalu ani neví, o čem hlasuje. Navíc podklady nám chodí pouhý týden před zastupitelstvem, takže máme sedm dní na to, abychom přelouskali třeba 600 stránek," doplňuje Bára.
Živé Prachatice se snaží být aktivní alespoň na Facebooku, což cílí spíše na mladší generaci. Ta však z Prachatic odchází. "Třeba z mých spolužáků z gymnázia tu nezůstal nikdo. Pracují buď v Praze, nebo v Budějovicích, protože tu neseženou práci v oboru, a jezdí sem třeba jen za rodiči na víkend," podotýká. Ostatně i ona každý den dojíždí za prací do "Budějc". Je zaměstnaná v tamním Národním památkovém ústavu a eviduje mobiliární fondy zámků.
Krumlov je extrém. Prachatice taky, ale opačný
Svou snahu město rozhýbat ale přesto lidé kolem Živé vily nevzdávají. "Říká se, že Prachatice jsou zakleté, že o krásné historické centrum není zájem. Myslíme si, že to je tím, že se tu nic neděje. Třeba Český Krumlov je s návštěvami turistů extrém. Ale Prachatice jsou druhý extrém."
Zkoušejí to změnit. Týden před Štědrým dnem například každý den pořádali adventní podvečery. Přemluvili místní prodejce, aby zde prodávali občerstvení, a zdejší školy, aby tu jejich žáci vystupovali. "Celý týden jsme tu měli plné náměstí a nestálo to vůbec nic, jen náš čas. A to nás zrazovali, že tam budeme sami. Dokázali jsme, že to jde a že to funguje," vypráví. Paradoxně na této akci spolupracovali s odborem kultury.
Vila tedy pro ně znamená i možnost, jak město více oživit. Chtějí nasbírat argumenty proti přeložce silnice a zažádat znovu o prohlášení památkou. Ale to podle jejich slov nemá smysl do doby, dokud nebude jasnější politická situace. Věří, že kdyby krajské volby na podzim 2020 dopadly dobře, mohlo by se podařit převést přeložku této krajské silnice do investic s nízkou prioritou.
Otázkou také je, proč město vilu, o niž nestojí, už dávno nezbouralo. "Nikdy si nezažádali o demoliční výměr, není to také levná záležitost, a jelikož máme po rekonstrukci bazénu nyní rozpočet na nule, tak to zatím snad ani nehrozí. Ale vím, že pan starosta Martin Malý říkal, že ji měl zbourat už dávno a měl by po problémech," říká Bára.
Senioři chtějí vilu, mladí zábavu
Při anketě mezi občany Prachatic se redakce Aktuálně.cz nejčastěji setkala se dvěma typy reakcí. Senioři vzpomínali, jak do Kralovy vily vodili své děti či svá vnoučata do školky, a říkali, že by bylo škoda dům zbořit. Na dotaz, zda věří v její záchranu, však většinou odpovídali negativně. A někteří dodávali: "Radnice ji ani nebude muset bourat. Ještě ji takhle pár let nechají bez údržby a spadne sama."
Bára ale namítá, že vila je v relativně dobrém stavu. "Během dvouletého pronájmu jsme zastavili zatékání a zasklili rozbitá okna, dalo by se říct, že je nyní jakž takž zakonzervovaná. Statiku má podle námi oslovených odborníků v pořádku, sklep jsme vysušili. Její samovolné zřícení tedy nehrozí."
Mladí lidé, oslovení vesměs v okolí autobusového nádraží, kde se jich odpoledne pohybovalo nejvíce, často ani pojem Kralova vila neznali. Po zmínce, že v ní bývala školka, si někteří matně vzpomínali, ale z jejich reakcí se spíše zdálo, že jim její osud příliš na srdci neleží. Na dotaz, zda by se jim zamlouvalo, kdyby v ní probíhaly třeba hudební akce, ale reagovali kladně. "No, něco tu pořádat by docela chtělo, je to tady v Prachaticích dost mrtvý," říká například jedna z teenagerek, čekající na autobus do Českých Budějovic, kam právě vyrážela za zábavou. Na dotaz, zda věří v záchranu vily, nebo spíše v její demolici, nejčastěji odpovídali, že o tom nic nevědí.
"Já v záchranu pořád věřím," usmívá se Barbora. "Je to boj s větrnými mlýny, ale pořád ještě není ztracený. Ještě pořád se může vila stát památkou. Ta cesta je trnitá, ale ne nemožná." Příliš šancí jim nedává ani zákon o památkové péči z roku 1987, podle nějž na občanské iniciativy nemusí být brán ohled.
Do vily mají nyní omezený přístup. Budova pustne a znovu pomalu zarůstá. Bára přesto zmar necítí a říká, že vstoupit do komunální politiky rozhodně má smysl. "Když má člověk nějaký cíl, tak je dobře, aby za ním šel. Je to ale náročné na čas a také na vědomosti, musí si toho spoustu zjistit, naučit se mnoho nových věcí. Je to také hrozně velká zodpovědnost. Já si třeba chci materiály dopodrobna nastudovat, abych přesně věděla, o čem hlasuji. Náročné je to i psychicky, zastupitelstvo mě stojí spoustu nervů. Ale naplňuje mě to, vidím v tom smysl, stále věřím, že můžeme něco změnit."
Lidem, kteří ve svém městě oživují nějakou tamější "Kralovu vilu", vzkazuje, aby se hlavně nevzdávali. "Když už se do toho člověk kousne, nemůže jen tak přestat. Energie, práce a času už vydal tolik, že prostě musí pokračovat dál."
