Praha - Když si Bohunka Brožková bere před vchodem do malé samoobsluhy vozík, oči jí jen září. Radost se viditelně mísí s nervozitou. "Pět a pět," prohlíží si dumavě mince v dlani. "Deset!"
V padesáti letech má paní Brožková poprvé v ruce peníze, poprvé si může koupit, po čem touží. Poprvé může rozhodovat o tom, v kolik bude vstávat, kdy a co bude jíst, zda půjde večer na pivo, nebo jestli si radši sedne na dvorek s cigaretou.
Do apartmánů v Kašperských Horách vyrazila předposlední dubnový týden vyzkoušet normální život skupina dvaceti lidí ze tří různých ústavů Středočeského kraje. Ke každé pětici jeden doprovod z personálu ústavů.
Pro ženy a muže zavřené desítky let za zdmi ústavů sociální péče to byly zlomové okamžiky.
Až půjdeme do života
"Chystáme se rozpustit ústav, aby klienti mohli žít v běžné společnosti. Chtěli jsme, aby si to zkusili," říká ředitelka ústavu v Ledcích Jana Rumlová, v jejíž hlavě nápad vznikl. "Nikdy nic takového nezažili."
V Kašperských Horách nakupují, vaří, chodí na výlety, na pivo, na diskotéku. Prostě zakouší to, co v ústavu nemohli.
Ty, kteří neumí číst, učí poznávat potraviny podle obrázků, a tak už vědí, že zelený nápis na mouce znamená, že je hladká. Učí se také zacházet s penězi a počítat. Někteří poprvé dostávají kapesné 100 korun na den.
Někdo je utratí za cigarety, mnohdy jediný požitek, který z ústavu znají. Jiní kupují sladkosti, nebo dárky pro kamarády.
"Jsou tady úplně jiní, veselí a spokojení. Překvapilo nás, jak jsou samostatní," říká jedna ze zaměstnankyň ústavu Marie Kandalíková. "Podceňují se tím, že jsou z ústavu. Přitom se nebojí, umí se zeptat a hrozně je to baví."
Poznat na těchto lidech nějaký rozdíl od těch, které běžně potkáváme na ulici, skoro nejde. Někteří sice špatně mluví, nebo jsou trochu víc zadumaní a z dění kolem sebe vyjukaní. Největší hendikep si však přinesli z let strávených v ústavu.
Nikdo je tam nenaučil, jak se nakupuje, jak vypadají a jakou hodnotu mají peníze, jak se vaří, jak se zkrátka v běžném životě orientovat. Přitom stačí jen pomoci s pár základními věcmi.
Všechno zvládneme
"Myslela jsem, že nedokážu vařit," říká Anička Giňová (42) "Ale spíš je to naopak. Vařím tu a jde mi to."
Paní Giňová žije v ústavu od 13 let. Před patnácti lety potkala na taneční zábavě v ústavu Františka Adamce a zamilovala se.
Donedávna se vídali jen jednou za půl roku, když se konaly akce mezi ústavy. "Když jsme něco udělali, tak jsme dostávali různé tresty, ven jsme chodit nesměli," vzpomíná pan Adamec na dvacetdva let prožitých v ústavu. "Jednoho kluka každý večer poutali za nohu řetězem k radiátoru, protože utíkal třeba do hospody."
Po nástupu nových ředitelů v obou zařízeních se ale poměry radikálně změnily, z obou ústavů byly odstraněny klece, řetězy a klienti začali chodit ven. František s Aničkou už spolu tráví každý víkend.
"Jednou jedu já za Aničkou, potom ona přijede za mnou," říká pan Adamec. "Z šatny personálu nám udělali vlastní pokoj, kde spolu bydlíme. Ale vařit si nemůžeme."
Společně jako první opustí v srpnu brány ústavu a začnou bydlet v bytě v nedaleké vesnici, který jim nabídla zaměstnankyně ústavu paní Kandalíková.
"Mají právo být také šťastní a svobodní," říká. "Neváhala jsem a výminek, který jsme postavili, jim dáme k dispozici."
Trenažér soužití
Pobyt v Kašperských Horách je pro pár jakýsi trenažér. Bydlí ve vlastním pokoji, sami bez personálu si plánují program, nakupují, a zkouší vařit.
"Myslím, že zvládáme všechno," říká po třech dnech pan Adamec. V Kašperských Horách si poprvé uvařili oběd.
"První den jsme si udělali knedlíky s vajíčkem a cibulí," říká paní Giňová. "Ale spletli jsme si v krámě houskový knedlík s bramborovým. Dlouho jsme váhali, který je to ten pravý. Ale i tak to bylo dobrý."
Pan Adamec si s Aničkou užívají svobody a vyráží do obchodu. "Chci si změnit barvu vlasů," vysvětluje Anička a vybírá ze tří barev, zaplatí ze stokoruny kapesného na den a vrací se do apartmánu.
Za chvíli je už paní Giňová v novém. Barva se jí ale nelíbí, druhý den kupuje jinou. Pan Adamec pouští Aničku galantně do dveří, stejně galantně jí připaluje cigaretu. "Nevím, kde jsem se to naučil, asi to mám odkoukané z filmů," říká.
Oba se už ale těší na konec léta. "Děláme si plány, těšíme se až půjdem z ústavu," říká paní Giňová. "Časem, až se usadíme a budeme mít štěstí, chtěli bysme miminko."
Jako tygři v kleci
Po obědě vyráží celá parta na bowling do místní restaurace. "Když tu byli poprvé, musel jsem si dát panáka," říká majitel. "Jsou to trochu jiní hosté, ale zjistil jsem, že je to úplně v pohodě."
Dnes dokonce otevřel bowling speciálně kvůli nim. Většina klientů se s nadšením vrhá ke koulím a poprvé míří na kuželky. Úspěch v nich vyvolává nadšení a budí k další hře. Někteří pánové sedí u baru a popíjí pivo.
"Byli jsme tu předevčírem. Měla jsem zážitek, jaký jsem v životě neměla," říká Ivana Peštová (42), jedna z žen z ústavu ve Vraném. "Seděli jsme a povídali si a tančili do půl jedné do rána. Pak jsem si sedla doma ke stolu, zhasla světlo a do čtyř jsem koukala zasněně do zdi."
Už tam nechci
Paní Peštová už dál nechce žít v ústavu. "Tady jsem spokojená, ale tam ne," říká. "Zvenku se zdá, že je to hezké, ale uvnitř je to hrozný. Furt tam někdo řve, není tam klid. Už toho mám dost. Práci bych neměnila, dál bych uklízela, ale hlavně, abych mohla bydlet sama."
Tyto ženy žijí řadu let na pokoji po sedmi. Teprve poslední půl roku, po obměně ředitele, se učí číst, psát a počítat a začínají se dostávat za brány ústavu.
"Dřív bývali v ústavu klece pro chudáky, pro ty nejubožejší," říká další z klientek Lenka Pešková (39). "To nebylo správné, že je zavírali jako tygry. Teď už je tam nedávají, ale hrají si s nima."
Taky mě zavřeli
Zatímco ti, kteří vyrazili na týdenní pobyt do Kašperských Hor, jsou "elita" ústavu. Ti s nejtěžším postižením se z ústavu zatím nedostali a dál žijí na proskleném pokoji po dvanácti.
"Já se za ty chudáky nestydím," říká paní Brožková. "Ale já jsem přeci schopná. Je mi z toho těžko, že tam musím být."
"Když chudáci něco vyvedou, dostanou injekci, když to nepomůže, tak léky, pak je vezou do Beřkovic na psychiatrii," popisuje praxi paní Pešková. "Mě taky jednou zavřeli do klece a odvezli tam. Protože jsem utekla."
Paní Pešková vyrůstala v dětském domově, vdala se a měla dvě děti. V ústavu se ocitla poté, co ji děti ve věku pěti a roku a půl odebrali. "Podívejte, to je můj syn," ukazuje pyšně fotku sedmnáctiletého chlapce. "Žije v dětském domově, o dceři ale vůbec nevím, kde je."
Teď suverénně připravuje ingredience potřebné k obalení řízků. Naříznout, naklepat, posolit, mouka, vajíčko, strouhanka "To ty umíš, protože jsi už byla v životě," říká jí paní Peštová. "To my jsme nebyli, tak se to musíme učit."
Po chvíli už i paní Peštová bravurně zvládá připravit maso na řízky. "Sama na nákup si ale netroufnu. Dlouhý léta jsme všechno dělali se sestrami, tak si to zatím neumím představit," říká. "Ale je to tu nádherný, je to pro nás změna, jak nás to baví. Chtěla bych tu zůstat na furt."
Žít svůj život
"Pro většinu klientů byl návrat zpátky do ústavu pobytu těžký," říká ředitelka ústavu v Ledcích paní Rumlová. "Všichni by tam radši zůstali."
Ženy i muži, kteří si v Kašperských Horách na týden okusili běžný život, ale mají velkou šanci splnit si svůj sen.
Ústav v Brandýse nad Labem i ústav v Ledcích už nyní shání byty ve městě k pronájmu, aby se do nich mohli první klienti přestěhovat a začali žít svůj život.
