V Praze žije už sedm let a vydává tu knížky o lidských právech. Kromě Putina hovoří také o ruské komunitě v Česku, vztahu mezi Čechy a Rusy nebo o ruském velmocenském myšlení.
A: Přišel jste do Prahy v roce 1999. Založil jste nakladatelství, které dodnes vydává knížky o lidských právech. Jaké byly vaše první zkušenosti v Česku?
Ty zkušenosti byly velmi dobré. Všechno, co mne tady potkalo, mi vlastně velmi přálo. Známí v Rusku mne sice varovali, že do Čech bych neměl chodit, protože tam jako novinář nenajdu uplatnění a že Češi jsou zvláštní národ, prý trochu pomalí, bez zájmu a energie. Ani jedno se ale nepotvrdilo.
Infobox
VLADIMIR VEDRASHKO
- narozen 1959 v Kišiněvě
- vystudovaný novinář
- do Česka přišel v roce 1999
- vede pražské nakladatelství Human Rights Publishers, které je součástí mezinárodní vydavatelské skupiny zaměřené na lidská práva
- vydává čtvrtletník Pravozašitnik (Obránce lidských práv), který podporuje rozvoj občanské společnosti v Rusku
- pracuje jako nezávislý reportér pro rádio Svobodná Evropa a překládá
A: A jací jsou tedy podle vás Češi?
Ze začátku snad ta slova o pomalém národě platila, dnes jsou ale Češi mnohem motivovanější a pracovitější. Rychle se mění díky silnému kontaktu se Západem. Mladí lidé tam jezdí studovat a pracovat a zpátky přicházejí jako úplně noví lidé. To nám v Rusku pořád trochu chybí.
A: Cizinci, kteří přicházejí do Česka, si často stěžují na nesmyslná byrokratická opatření, neochotné úředníky i neprůhledné zákony. Zažil jste něco podobného?
Ne, moje zkušenost byla dobrá. Navíc pokud člověk ví, jak fungují úřady v Rusku, tak si na české úředníky nemá proč stěžovat. Samozřejmě že občas narazíte na nějaké nepříjemné, kteří když vidí, že jste cizinec, tak s vámi nechtějí komunikovat. Ale to je hodně individuální, nejde to nějak generalizovat.
A: Mnoho cizinců, se kterými jsem mluvil, si stěžovalo hlavně na cizineckou policii.
Tak to je trochu jiná věc. Tam jsou opravdu nepříjemní a neschopní vyjít vstříc. Pracovnice tam nemluví žádným cizím jazykem, informace jsou většinou v češtině, úřední hodiny jsou velmi krátké, úplně tam chybí základní organizace práce. Není to pro Česko moc dobrá vizitka, nechodí tam totiž jenom lidé z Ruska nebo Ukrajiny, ale i Angličané nebo Němci.
A: Jak byste charakterizoval ruskou komunitu v Česku?
Její hlavní znak je roztříštěnost. Rusové v České republice spolu nekomunikují. Je tady několik průměrných novin a nikdo se není schopný dohodnout, že by se mohly vydávat jenom jedny, opravdu dobré. A tak je to se vším. Rusové v Česku jsou velmi různorodí.
Jsou tady úspěšní podnikatelé, kteří vlastní velké hotely. Jsou tady lidé z bývalých sovětských republik, kteří byli ve svých zemích diskriminováni, takže šli sem. Jsou tady vysokoškolsky vzdělaní lidé, ale i takoví, kteří měli v Rusku problémy a museli proto v podstatě někam utéct.
A: Pořádně není vidět ani ruská ambasáda a její kulturní centrum. Na rozdíl třeba od Německého a Francouzského institutu nebo Britské rady. Čím to je?
Praha není pro Moskvu tak strategickým bodem jako třeba Paříž nebo Berlín, takže sem na ambasádu vysílají spíše průměrné diplomaty. Potom může být kulturní centrum vidět jenom těžko. Je to ale samozřejmě také tím, že Rusů v Praze není tolik jako v jiných evropských městech. Je to tady pro Rusy přeci jenom malé, za dvě hodiny jste na hranicích.
A: V české společnosti panují vůči Rusům pořád určité antipatie. Mnoho z nich je způsobeno okupací v roce 1968. Dochází v Rusku vůbec k nějaké její reflexi?
Na univerzitách se tím tématem zabývají, ve společnosti to ale vůbec nežije. Myslím, že není představitelné, že by se třeba Rusko omluvilo za svoje historické činy tak, jak to udělalo Německo. V Rusku se dodnes nikdo neomluvil ani těm desítkám milionů domácích obětí, které zahynuly v gulagu.
Nikdo se neomluvil ani obětem války v Čečensku. Těžko očekávat, že by se Rusko nějak omlouvalo jiným zemím. V Rusku navíc panuje určitý mesianismus: Rusové si myslí, že přinesli ostatním státům spoustu výdobytků.
A: Můžou ale potom ty antipatie zmizet?
S Ruskem je to těžké. Čekáme trochu, že první vstřícný krok udělají lidé zvenčí. Zažil jsem nedávno jednoho Rusa, který přišel do obchodu a trochu arogantně prodavačce ukazoval: chci to, to a to. Ta dívka byla naštvaná a mračila se na něj. Stačilo by ale jenom trochu a ten pán by roztál.
Podobné je to s Ruskem. Potřebovalo by, aby je Evropa vzala za své a nevydělovala je někam do Asie. Rusko je evropská země, jenom teď potřebuje trochu podpory a stimulace, aby se skutečně začala demokraticky rozvíjet. Je to trochu jako v pohádce o Krásce a zvířeti, kde se to zvíře díky lásce začne měnit k lepšímu. Evropa je dnes kráska, která by mohla ruské strašidlo probudit.
A: Nemá ale Rusko dostatek vlastních podnětů? Ruská kultura byla vždy velmi výrazná a spíše působila ona na Evropu než naopak.
Nemám na ruskou kulturu takový pohled jako lidé v Evropě. Žijeme na Západě, protože je to lepší než být v Rusku. K čemu je nám veliká ruská kultura, když nejsme schopní zajistit, aby naše společnost fungovala? Máme sice Dostojevského, Čechova nebo Čajkovského, ale to nám samo o sobě k prosperitě a demokracii ještě nepomůže.
A: Jaké jsou tedy příčiny toho, že se to pořád nedaří?
To je těžká otázka. Rusko má velmi dlouhou zkušenost s totalitní vládou, a to nejenom bolševickou. Jakýkoliv pokus o prosperitu a demokratizaci je tím od počátku zatížen. Napadá mne k tomu takové přirovnání: na Západě máte lidi, kteří dokážou vyrobit mercedes, pak do něj taky nasednout a řídit ho.
V Rusku zvládneme vyrobit jenom volhy nebo žiguly a pro ježdění máme staré rozbité cesty. Navíc řidiči příliš nedodržují pravidla. Potom je to těžké.
A: Když jsem se ptal některých pražských Rusů na vládu Vladimira Putina, nechtěli moc mluvit. Většinou řekli, že je to muž na svém místě, i když jsou s ním spojené určité problémy. Do politiky by se ale podle nich neměl obyčejný člověk příliš plést. Může s takovými postoji v Rusku někdy vzniknout občanská společnost?
S takovými postoji samozřejmě vzniknout nemůže. A zatím proto ani nevznikla. Když byly zavražděny děti v Beslanu, tak víc solidarity i pomoci projevili lidé v západní Evropě než Rusové. V Rusku není společnost, je tam pouze spousta lidí, kteří žijí vedle sebe, ne spolu.
I když v poslední době máme také jeden opačný příklad: před několika měsíci se při nehodě zabil jeden gubernátor na Altaji, předjížděl ve dvou stech kilometrech za hodinu, nezvládl řízení a narazil do pomalejšího auta. Řidič toho menšího auta byl potom bezdůvodně odsouzen.
Proč o tom mluvím: teď se v Rusku koná akce na jeho podporu, řidiči vozí za skly aut samolepky jako výraz solidarity, protože něco podobného by se mohlo stát i jim.
A: Takže se zdá, že občanská společnost se přeci jenom trochu probouzí.
Ano. Lidé očekávali spravedlivé vyšetření toho případu, což už je první příznak občanské společnosti. Není to ale ještě projev zralé společnosti. Ta by těmi auty třeba zablokovala celou Moskvu a protestovala by do té doby, než by ten případ byl znovu otevřen. Něco takového se v Rusku nestalo.
A: Jak se staví moskevská vláda k nevládním organizacím? Vyvíjí se nějak její postoj?
Ta situace se ani nezlepšuje, ani nezhoršuje. Pozice nevládních organizací není ale nakonec tak zlá, mají dostatek peněz a nejsou ani nějak zvlášť šikanovány. Problém je v tom, že se nemají jak dostat k lidem. Vláda má v rukou všechny informační zdroje, takže na veřejnost se dostane jenom to, co chce ona. Funguje to jako každá jiná propaganda.
Naštěstí už ale společnost přestává těmto jednosměrným informacím věřit, protože to trvá již velmi dlouho. Máme patnáct let od konce SSSR a lidé vidí, že západní společnost funguje na jiných principech, než jaké jsou v Rusku dnes.
