Tento týden převzal běloruský disident Ales Bialacki v rámci festivalu Jeden svět cenu Homo homini. Tuto cenu dává společnost Člověk v tísni lidem, kteří se ve světě významně zasloužili o demokracii.
Ales Bialacký, který vede v Bělorusku organizaci Viasna, pomáhající obětem Lukašenkova režimu, poskytl Aktuálně.cz rozhovor o tom, jak to v současnosti v Bělorusku vypadá.
A: Jaké je pro vás procházet se v Praze na ulici, když to srovnáte s Minskem? Minsk už je dneska město bez duše. Vzniklo až po válce a je plné stalinské architektury. Praha má zato svoji duši, historické centrum, pro mě je to jedno z nejkrásnějších měst Evropy.
Je pro mě hodně nápadné, že v Praze je na ulicích hodně cizinců. Minsk je v tomto ohledu úplně sterilní, připomíná dobře umytá kasárna, která smrdí vojenským duchem. Turistů je u nás málo a slyšet cizí řeč na ulicích je téměř nemožné. Vyjadřuje to izolaci Běloruska, které není součástí normálního mezinárodního setkávání.
A: Zajímavý asi taky bude rozdíl v atmosféře svobody. Když půjdete po ulicích Minsku, neuvidíte tanky nebo vojenské jednotky, potkáte možná víc policistů. To některé návštěvníky Běloruska šokuje, protože čekají, že narazí na diktaturu, která bude bít od prvního okamžiku do očí.
To, že v zemi je něco nenormálního, se ve skutečnosti ukazuje na názvech ulic z dob Sovětského svazu, na předvolebních plakátech agitujících pouze ve prospěch Lukašenka a na dalších sovětských symbolech, které zůstaly v ulicích.
A: Jak tvrdá je tedy Lukašenkova diktatura? Hlavním cílem Lukašenka je získat kontrolu nad všemi oblastmi společenského a politického života. Když se dostanete za rámec normálního života, kdy jen chodíte do práce a zase domů, je cítit obrovský tlak moci. Ať už jsou to spolky, politické strany, média, mládežnické organizace nebo odbory. Mezi těmito aktivisty a mocí probíhá skrytá válka. Dvanáct lidí je teď ve vězení, desítky studentů jsou vyháněny z univerzit, tisíce lidí dostávají pokuty.
Nezávislá média prakticky neexistují, všechna se nacházejí pod nejpřísnější kontrolou. Aby režim získal moc, vytváří s jejich pomocí mýty o nepřátelích společnosti. Všechny země okolo Běloruska jsou nepřátelé, včetně České republiky. A samozřejmě existuje uvnitř Běloruska pátá kolona: demokraté, kteří chtějí poškodit silné a rozkvétající Bělorusko.
Tyhle ideologie bude jednou potřeba odstranit, akorát lidem zasírají mozky.
A: Jak vnímají Bělorusové Lukašenka? Různé vrstvy společnosti přijímají režim různě. Okolo třiceti procent lidí jsou stálí přívrženci Lukašenka, kteří ho budou za každých okolností bránit a podporovat.
Jsou mezi nimi převážně starší penzisté, kterým Lukašenko poskytuje iluzi, že Bělorusko je takový malý Sovětský svaz. Jejich pocit pohodlnosti nevyplývá z materiální situace, je to záležitost psychiky. Ostatně co se týče ekonomiky, sovětský člověk toho ani moc nepotřebuje, hlavně aby nebyla válka a pak stačí to, co je.
A: Všichni obyvatelé ale spokojení nejsou. Modernější a mobilnější části společnosti už nestačí koupit si brambory a mít radost ze života, chtějí jezdit, najít nějakou zajímavou práci. Jsou to lidé, kterým je třicet čtyřicet let: vyrostli v osmdesátých letech v době perestrojky a zažili lapsus totality.
Lukašenka nepodporují, ale mnoha z nim je jasné, že zabývat se politikou není bez nebezpečí. Snaží se proto maximálně od státu distancovat, i když to jde obtížně. Nezabývají se politikou, ale sami sebou. Jejich hlavním cílem je získat peníze a nakrmit rodinu.
Pak jsou tu ti, kteří aktivně bojují proti Lukašenkovi, mnoho mladých. V poslední době je ale cítit, že zájem mladých opadává v souvislosti s tím, jak stát intenzivněji kontroluje univerzity. Většina mládeže Lukašenka nepodporuje.
