Od onoho tragického dne v sobotu uplyne rok. Když ale mladý policista Petr Vild projíždí kolem budovy filozofické fakulty, pokaždé se mu vše vrátí. "Pořád je tam vidím. Studenty, jak se tísní na římse," vzpomíná na dramatické chvíle.
Patří k policistům, kteří ve čtvrtek 21. prosince přijeli na místo s cílem zneškodnit vraha a poskytnout první pomoc zasaženým. Když s kolegy dorazil, útočník stál na ochozu a střílel kolem sebe. "V tu chvíli mi došlo, že se taková věc může stát i u nás v Česku. Že to může přijít každý den a kdekoli," říká Vild.
V tu chvíli k budově přibíhal i velitel družstva speciální pořádkové jednotky Jakub Sauer. V civilu a s dlouhou zbraní v batohu shodou okolností zamířil ze cvičení přímo do akce. "Potkali jsme se na rohu budovy, vymlátili boční dveře a mazalo se nahoru. S dalšími hlídkami jsme se pak setkali u té nejvíce zasažené třídy," uvedl.
Policisté si vybavují všudypřítomnou krev a hlavně mrtvé a raněné, o které bylo nutné se postarat. V tu chvíli byl přitom pachatel ještě naživu. "Tři z nás kryli okna směrem ke třídě a ostatní dělali první pomoc. Museli jsme vytvořit bezpečný prostor ze čtvrtého patra až k sanitkám venku, abychom tam mohli vůbec začít vynášet zraněné," vzpomíná Sauer.
To nezměnila ani zpráva, že střelec už je mrtvý. Nikdo v té době nevěděl, zda jednal sám, nebo může mít někde v budově komplice. Do toho pyrotechnici prověřovali, zda někde v budově nenechal výbušniny. "Nepoložili jsme zbraně do rohu. Boj pokračoval. Nikdy nevíte, co vás po cestě může potkat," říká policista.
Podílel se i na osvobozování studentů, kteří se zabarikádovali ve třídách. "Nevěřili nám, že jsme od policie. Chápejte, slyšíte rány a nevíte, jestli ten za dveřmi je hodný nebo zlý. Všichni byli v šoku a s tím se muselo počítat. Takže jsme museli vybít dveře. Zároveň jsme jim nemohli říct: osvobodili jsme vás, utíkejte. I mezi studenty se mohl schovávat další pachatel," vysvětluje.
Zasahujícím policistům podle Sauera okamžitě naskočily postupy vypilované během mnoha cvičení na podobné události, které policisté v posledních letech trénují v opuštěných budovách, prázdných obchodních centrech i odstavených vagonech metra.
"Fungovali jsme jako roboti. Makalo se, makalo se. V ten moment nemáte žízeň ani hlad. Až jak se člověk zastavil, tak mu to začalo docházet," popisuje policista.
První takovou "stopku", jak Sauer sám říká, prožil jen pár hodin po střelbě. "Byli jsme špinaví od krve, měli jsme se jít převléct. Když jsme šli k autu, tak jsme si říkali, že si v obchodě koupíme aspoň pití. Jakmile jsem ale došel k lednici, nevěděl jsem, jak otevřít dveře. Kolega se mě zeptal, co se děje. Tak jsem mu řekl, že nevím, co mám dělat. A on mi jenom řekl: 'Vem si kolu a jdi.' Člověk na chvilku vypnul, restartoval se a pak už fungoval normálně."
"Doma za klávesnicí je lehké dělat ramena"
Není výjimkou, že se po podobných tragických událostech u přeživších i zasahujících rozvine posttraumatická stresová porucha. Vilt se Sauerem se ale shodují, že na sobě žádné trvalé následky nepociťují. Zpracovat pocity z tragické střelby jim pomohlo kamarádství, které mezi sebou policisté mají. "Vše si řekneme mezi sebou a psychologa nepotřebujeme," říká Sauer.
Podpořila ho také zpráva od jedné z dívek, kterou Sauer ošetřil a poté z místa odnesl k záchranářům. "Psala mi a moc děkovala. To pro mě byla největší odměna. Přežila to a děkovala nám, že jsme ji zachránili," vzpomíná.
Co ho naopak rozčílilo, byly následné pochybnosti části veřejnosti o tom, zda policie odvedla svou práci na sto procent. "Český národ je úžasný v tom, že každý má na všechno názor, i když o tom neví zhola nic. Lidi si nedovedou nastavit zrcadlo v tom, že v té situaci nebyli. A doma v papučích za klávesnicí je lehké dělat ramena," míní Sauer. "Jsem hrdý na policajty, co tam byli. Nikdo se z toho nepodělal. Nikdo nemyslel na sebe. Šli jsme prostě pomoct," dodává.
A kde prožijí Sauer s Vildem první výročí tragické události? Opět na místě. Budou hlídat bezpečnost na pietním shromáždění, které pořádá Univerzita Karlova.
