reklama
 
 

Srovnávat důvěru v armádu, tisk i internet má smysl, důležité jsou trendy, říká šéfka CVVM

3. 12. 2017 18:20
Centrum pro výzkum veřejného mínění každého půl roku vydává zprávu o tom, nakolik Češi důvěřují různým institucím společenského života. Závěry vypadají nesrovnatelně, porovnávají například důvěru v armádu s důvěrou v internet. Smysl ale mají zejména časové řady a trendy, říká vedoucí CVVM Paulína Tabery.

Praha - Průzkum, zda Češi více věří armádě, soudům, neziskovkám, nebo internetu, vydává CVVM, součást Sociologického ústavu Akademie věd ČR, pravidelně každého půl roku. Opakovaně budí dotazy, zda lze podobné kategorie srovnávat a co z toho vyvozovat, byť rezonují spíše mezi úzkou komunitou.

Vedoucí CVVM Paulína Tabery výzkum hájí, i když připouští, že nejširší veřejnost by neměla dělat závěry z publikovaných detailů.

Vaše zpráva o důvěře v instituce začíná porovnáním: armádě důvěřuje 66 procent lidí, církvím 24 a tak dále. Není problematické porovnávat důvěru ve zcela různé entity?

Myslím, že ne, je přece smysl měření zjistit, jak se ty instituce různí. Z pohledu sociologů je institucí jakákoliv ustálená struktura vztahů a rolí, třeba rodina. Až na internet jsou instituce, na něž se ptáme, do nějaké míry organizované. Nejen policie či banky, ale i média mají svá pravidla, vlastníky - a my se ptáme na důvěru formálně organizovaným institucím. V tom je to podobné.

Tu podobnost v tom není úplně snadné vidět. Když se mě někdo zeptá, zda důvěřuji armádě, představím si jednotnou, centrálně řízenou organizaci. Ale jak odpovědět na otázku, zda důvěřuji tisku? Pod tím si přece každý představí něco jiného.

Ano i ne. Ani u té armády neodpovídáte na armádu jako celek, ale na svůj konstrukt. Vnímáte třeba více činnost chemické jednotky, tak vidíte armádu skrze ni. U církví to poměřujete tou, k níž máte blízko. U soudů tím, zda s nimi máte nějakou zkušenost, nebo to máte zprostředkované. Je pravda, že u různých respondentů je to ukotvení různé a každý si představí něco jiného.

A to nevadí?

Ve vnímání institucí je různorodost, se kterou se počítá. Podstatné je, že ta otázka se od roku 1994 nemění. Na datech, která získáme, jsou nejcennější časové řady. Když vidíme, že důvěra v tisk, rozhlas i televizi soustavně a výrazně v posledních letech klesá, tak to přece něco znamená.

Jinými slovy - pro vás je podstatnější vidět trendy, tedy že důvěra v instituci se za X let změnila o Y procent, než to, o kolik je instituce A důvěryhodnější než instituce B?

Jistým způsobem. Vzájemné porovnávání smysl má, jsou instituce, kterým lidé z nějakého důvodu věří více či méně. To, že má armáda větší důvěru než neziskovky nebo církve, přece o něčem svědčí.

Možná o tom, že armáda má lepší PR, že více komunikuje, předvádí své úspěchy, snáze s nimi proniká do médií…

Nebo o nějakém hluboce zakořeněném postoji. Představte si, že byste podobný výzkum udělal v Polsku, kde je postavení církví ve veřejném životě mnohem silnější.

A máte srovnání s jinými státy?

Důvěra v instituce se obecně zkoumá, to není české specifikum. Aby šla data porovnat, musela by ale být získávána v tom samém čase, tou samou otázkou a podobně. O tom, co se stane, když ve společnosti klesá důvěra, existují stovky knih…

Nebylo by ale přínosnější zkoumat například to, kterému médiu, serveru a podobně lidé věří více a kterému méně?

Bylo by to hezké, z pohledu těch médií i zajímavé. Ale zase: vyšlo by vám, že některá média lidé nečtou, přesto na ně mají názor nebo apriorní postoj, někdy třeba minulou zkušenost. Nás jako sociology tohle vnitřní porovnání až tak moc nezajímá, důležitější pro nás je vidět institucionální důvěru v celém měřítku, za určité časové období.

Takže výzkum, o kterém se bavíme, je užitečný spíš pro vás než pro širokou veřejnost? Vyvodí z toho něco běžní občané?

Poučení občané asi ano. Musí umět pracovat s čísly, vědět, že jsou zatížená výběrovou chybou. Nechci tu říkat, že si náš výzkum může přečíst úplně každý, ale pro ty, kteří se zajímají o společnost, píšou o ní, to zajímavé je.

Nedivím se, že lidé mohou být zmatení. Tady si přečtou, že 66 % lidí důvěřuje armádě. Ale v jednom z předešlých výzkumů jste uvedli, že 45 % lidí pokládá náklady na obranu za zbytečné, dvě třetiny si myslí, že se sami neubráníme, že vše rozhodnou velmoci…

Nemůžeme očekávat, že lidé mají konzistentní postoje, které budou z našeho pohledu dávat smysl. Lidé třeba říkají, že nezávislost bránit musíme, i když si myslí, že by armáda sama v boji neobstála. Jedna věc je, co, proč a jak zkoumáme, jiná, jak nám lidé odpovídají. V jejich struktuře myšlení to třeba smysl dává. Jejich svět je prostě nastavený jinak.

Přijde mi zvláštní to, jak máte do výzkumu zařazený i internet. To je už ryze nespoutané prostředí, svět sám pro sebe.

Internet je nejvíc mimo, co se té baterie institucí týče. Důvěru v to prostředí jsme začali zkoumat od roku 2011 a vedli jsme diskuse, jestli tam vůbec má být. Je to ale důvěra tomu prostředí - a pro sociology není úplně cizí zkoumat důvěru v prostředí. Dělají se i výzkumy, zda lidé důvěřují lidem. Tím se jich ptáme na úplně základní věc - jak se vztahují ke společnosti.

"Zkoumáme, zda se lidé pohybují v prostředí, kterému věří"

A k čemu tedy je dobré to porovnání, nakolik lidé důvěřují tak vágně definované "instituci", jako je internet?

Na internetu člověk získává informace. Lidé do toho hodnocení promítají i svou schopnost práce s internetem. Měli jsme velkou diskusi, co zkoumání důvěry v internet znamená, zařazujeme ho proto, abychom viděli, zda se lidé pohybují v prostředí, kterému věří, nebo ne. Ta odpověď je pocitová.

Zabýváte se třeba tím, co ze zkoumání vyřadit, co začít zkoumat nově?

Snažíme se vyřazovat jen to, co už opravdu nemá smysl zkoumat. Naposledy to bylo téma ekonomické transformace, které bylo aktuální v 90. letech. Naopak kategorii sdělovacích prostředků jsme v roce 2003 rozdělili na tisk, televizi a rozhlas, abychom viděli, jak si stojí různé prostředky, protože jsme měli signály, že tam budou rozdíly.

Co třeba nově zařazená otázka na důvěru ve výzkumy? To je vlastně trochu paradoxní - celou dobu se bavíme o výzkumu, čemu lidé důvěřují, který sám uvádí, že výzkumům lidé spíše nedůvěřují.

I zde byl pokles oproti tomu, když jsme tuto otázku položili naposledy. Ten pokles je rámcově srovnatelný s rádiem, tiskem, televizí. Svědčí to o celkovém poklesu důvěry v instituce, které o něčem informují.

Důvěra lidí v instituce vlastní země je poslední dobou často skloňovaná i proto, že se Rusko tuto důvěru snaží podminovat. V Česku navíc důvěryhodnost médií opakovaně napadají politici v čele s Milošem Zemanem. Přispívá to k tomu poklesu?

Ta důvěra klesá i v zahraničí, je to očividně širší fenomén. České prostředí bude určitě mít svá specifika jako každé jiné, ale pokles důvěry v tento typ institucí naše hranice zjevně přesahuje.

Zajímavý poznatek je, že institucím více věří lidé s lepší životní úrovní. I tenhle jev přesahuje české hranice? Říká se třeba, že už zmíněná ruská informační válka narazila ve Finsku, protože naráží na jazykovou bariéru a navíc Finové svým institucím obecně hodně důvěřují.

Obecně mají vzdělanější lidé, kteří více uplatňují svá práva, sklon systému důvěřovat. Intuitivně bych tedy řekla, že důvěra v instituce s životní úrovní souvisí nejen v České republice. Ve Skandinávii je obecně vyšší důvěra institucím než u nás. Tohle je vlastně dobrý důvod, proč důvěru v instituce zkoumat - protože uvažujete i v rozměru, nakolik jsou různé společnosti odolné různým tlakům, událostem a proč.

autor: Jan Wirnitzer | 3. 12. 2017 18:20

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama