Praha - Výslechy radiotelegrafisty výsadkové skupiny Potash Stanislava Zuvače trvaly několik týdnů a parašutista stále odmítal nabídky komunistické tajné policie (StB), aby udával své kamarády - vojáky ze Západu. Již bezradní vyšetřovatelé StB se chopili poslední šance, když Zuvačovi naznačili, že kromě něj by mohli zničit i jeho manželku. Píše se rok 1952.
"Tato doba je horší než doba války," konstatoval vyčerpaný Zuvač a na spolupráci s StB naoko kývl. "Svoji roli chápal jako výsledek nevybíravého tlaku StB a snažil se ji hrát tak, aby nikomu - zejména ostatním západním parašutistům - neublížil," vysvětluje Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu.
Zuvač tak vlastně jen pokračoval v nebezpečné hře z let nacistické okupace, kdy ho po udání zajalo gestapo a snažilo se radiotelegrafistovi z Británie "domluvit", aby začal spolupracovat. Ve vynucené radiové protihře s Londýnem se pak Zuvačovi podařilo vsunout do vysílání "pojistku", kterou varoval vojenskou radiovou ústřednu v Hockliffe, že již není na svobodě a vysílá pod nátlakem gestapa. Nacisté nakonec Zuvače poslali jako nepoužitelného do koncentračního tábora Flossenbürg. Tam se také dočkal konce války.
Stanislav Zuvač byl jedním z padesáti parašutistů (z Velké Británie bylo z letounů vysazeno 101 Čechoslováků), kteří přežili výsadek do Protektorátu Čechy a Morava či na území dalších států okupovaných nacisty.
O poválečných osudech této padesátky se v Česku ovšem neví - až na výjimky - téměř nic. Komunistický režim je vygumoval. Teprve historik Jiří Plachý přichází s průlomovou publikací (vychází z jeho disertační práce) "Horší než doba války", v níž vůbec poprvé vykresluje tragické příběhy padesátky západních parašutistů - i těch, kteří selhali. Nepatřil k nim ovšem Stanislav Zuvač.
Život s cejchem britských špiónů
Fakt, že se s odstupem 69 let od konce druhé světové války dozvídáme, co se s padesátkou přeživších parašutistů ze Západu stalo, vysvětlují historici jednoznačně: komunistický režim se jich obával víc než kohokoliv jiného, takže je i pronásledoval víc než kohokoliv jiného.
"Byli to na vše odhodlaní, tvrdí a špičkově vycvičení muži. A navíc vlastenci v tom nejlepším slova smyslu. Pouze takoví lidé se dobrovolně hlásili k výsadku do nacisty obsazené republiky - s vědomím, že pokud splní úkol, mají jen minimální šanci na přežití. Výmluvné jsou ostatně válečné ztráty parašutistů - zahynul každý druhý," vysvětluje historik Plachý.
Parašutisté podle něj tvořili elitu už v rámci československé armády v Británii: fyzicky nejzdatnější, psychicky nejodolnější, nejlépe disponovaní a vlastenecky nejvíce motivovaní. "Proto byli vybráni do speciálního výcviku, i proto na ně po válce komunistický režim organizoval štvanice," říká Plachý.
Perzekucím či pracovnímu lágru by se po válce nejspíše nevyhnula ani dvojice nejznámějších parašutistů Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem (skupina Anthropoid, padli s ostatními pěti v kryptě kostela Cyrila a Metoděje), kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha. Jejich osud by se podle všeho v ničem neodlišoval od těch, co přežili. Bez ohledu na to, že atentát byl nejvýznamnější akcí protinacistického odboje, který přiměl západní mocnosti odstoupit od mnichovské smlouvy.
Komunisté naopak zejména v padesátých letech minulého století (a v podstatě i dnes) interpretují odstranění Heydricha jako zcela nesmyslnou akci buržoazního odboje, která vedla ke zbytečným perzekucím, při nichž zahynuly tisíce lidí. Jen na okraj: názor komunistů nesdílejí ovšem lidičtí občané, kteří přežili vyvraždění své obce, ale ani dosud žijící děti pomocníků parašutistů, kteří byli popraveni. Natož příbuzní těchto vojáků.
A strach komunistů ze západních parašutistů byl natolik silný, že je Státní bezpečnost sledovala prakticky až do pádu komunistického režimu - jako například člena paraskupiny Silica-South Rudolfa Krzáka. "Nebyl zdaleka sám. Další parašutisty StB sledovala dokonce i jako důchodce, protože se domnívala, že stále - jako v letech druhé světové války - pracují pro západní zpravodajské služby," vysvětluje Plachý.
Volba mezi další emigrací a perzekucí
Z padesátky přeživších parašutistů jich krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 dvacet znovu emigrovalo. Zbylých třicet jich chtělo mít po těžko představitelných válečných útrapách konečně klid anebo možná doufali, že totalitní režim brzy padne, případně že s ním mohou nějak koexistovat.
"Když je čestnému člověku dvacet a je bez závazků, je schopen lecjakých hrdinských kousků. Avšak ve třiceti, když už má rodinu a válku - v níž viděl umírat své blízké či kamarády - oproti všem předpokladům přežil... tak je ve zcela jiné situaci. Léta strádání a smrtelného nebezpečí se na parašutistech psychicky podepsaly. Už se tedy nehrnuli do akcí jako před deseti lety. Navíc režim nečekal, až lidem jako oni dojde trpělivost a postaví se mu. Parašutisté byli proto likvidováni preventivně, aby se do něčeho nezapojili," objasňuje Plachý situaci parašutistů, kteří zůstali. A souhlasí s úvahou, že tihle muži se ve válce vydali ze všech psychických i fyzických sil, takže neobstojí námitka, že "měli přece pokračovat v boji".
"Když vás režim poté, co vše jste pro vlast riskoval a udělal, vsadí bezdůvodně za mříže, zbaví vás postavení, vystěhuje rodinu na kraj světa a připraví o majetek... tak vás to srazí na dno," dodává Plachý.
Například již zmíněný Stanislav Zuvač z paraskupiny Potash byl po válce kvůli svému zajetí gestapem a věznění v koncentračním táboře Flossenbürg důsledně vyšetřován, zda nespolupracoval s nacisty. A i když byl zcela očištěn, StB jej přesto opakovaně zadržovala a vyslýchala. Byť nakonec přistoupil na spolupráci, tak se v dochovaných zprávách snažil kamarády-parašutisty vylíčit co nejpříznivěji, aby jim StB dala pokoj.
Jeho věta "tato doba je horší než doba války" shrnuje nad jiné podstatu režimu, který ho nakonec zničil. Těžké zranění při seskoku, válečné útrapy, koncentrační tábor a nakonec i komunistické perzekuce se podepsaly na jeho zdraví - zemřel 20. listopadu 1962 v šestapadesáti letech.
O zradě Čurdy a Gerika
K parašutistům, kteří válku přežili, patří ovšem i Karel Čurda s Viliamem Gerikem. První udal své kamarády, kteří zlikvidovali Heydricha, a stal se nebezpečným konfidentem gestapa. Druhý se přihlásil gestapu v bezvýchodné situaci, když všechny záchytné adresy selhaly.
Oba byli po válce odsouzeni k trestu smrti oběšením. Jiří Plachý jejich činy neomlouvá, ale jako jeden z mála historiků se snaží jejich pohnutky pochopit. Soud například Gerikovi neprávem přiřkl podíl na vyvraždění rodiny parašutisty Karla Svobody. Gerik naopak svou výpovědí na gestapu zachránil Svobodovu sestru včetně rodinného přítele Svobodových.
Čurda je sice v Česku synonymem zrady, podle Plachého však není při hledání jeho motivu úplně od věci vzít v úvahu, v jaké situaci se parašutista nacházel těsně před tím, než se přihlásil na gestapu. Čurda se schovával u matky a sestry v jihočeské osadě Nová Hlína, kde bydlely rodiny dalších dvou jeho sourozenců, které mu pomáhaly. Navíc byl jediným z osady, kdo odešel do zahraniční armády.
V Nové Hlíně Čurda dokonce přečkal dvě domovní prohlídky. "Po vyvraždění Lidic, jako odvety nacistů za atentát na Heydricha, a nejkrutějších represích musel být pod obrovským tlakem rodiny, aby své kamarády raději udal, čímž předejde vyhlazení Nové Hlíny," naznačuje Plachý možné motivy Čurdovy zrady.
Historik nicméně souhlasí s posledním žijícím "západním" parašutistou Jaroslavem Klemešem z paraskupiny Platinum-Pewter (92), jenž se s Čurdovou zradou dodnes nevyrovnal: "Nabízelo se mu i jiné čestné řešení, které v nouzi zvolil například Ivan Kolařík (skupina Out Distance, do níž patřil i Čurda - pozn. red.), když obrátil zbraň proti sobě. Čurdu ale ovládl strach, takže zvolil nejjednodušší cestu udavače a konfidenta gestapa, jen aby si zachránil kůži," říká nekompromisně generál.
Vyplatilo se to? O tom parašutisté nepřemýšleli
Velitel málo známého výsadku Destroyer Karel Tichý si dost možná na sklonku života říkal, že světem vládne strašlivý nevděk. V červenci 1944 byl s Bohumilem Menšíkem vysazen u Paříže, kde úspěšně organizovali odboj československých krajanů. Po osvobození Paříže měl být dokonce na jaře 1945 znovu poslán do akce. Po válce sloužil u zpravodajské služby, avšak ihned po komunistickém převratu v únoru 1948 ho odeslali k pěšímu útvaru na podřadné místo.
A pak už se jen "vezl": v roce 1950 vyhazov z armády, tábor nucených prací v Mírově, dělník na stavbách socialismu, opětné zatčení v konci padesátých let a po vykonstruovaném procesu uvěznění. Na svobodě se ocitl až po amnestii v roce 1960. To už mu bylo šestapadesát let. Teprve v roce 1964 mu režim umožnil vystěhování do Francie, kde však musel pracovat dalších 15 let, aby mohl pobírat důchod.
Parašutistům, kteří po válce emigrovali, nebyli jejich válečné zásluhy téměř nic platné, takže se mnohdy těžko protloukali. Všichni - kromě těch, kteří se zapojili do zpravodajských služeb - začínali v cizině z nuly. Přes všechnu jejich askezi a ústrky Jiří Plachý nezaznamenal lítost či stesk nad tím, jaký osud si zvolili.
"Z dnešního pohledu je to asi jen těžko pochopitelné, proč se ti muži dobrovolně hlásili k výsadkům do nacisty obsazené republiky, ačkoliv si dobře uvědomovali, co je doma čeká a že mají jen malou šanci přežít. Nicméně po celou dobu druhé světové války si československá zpravodajská služba mohla z dobrovolníků vybírat," konstatuje historik.
Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu považuje práci Jiřího Plachého o poválečných osudech parašutistů za jeden z nejvýznamnějších počinů vojenské historie v posledních dvaceti letech. A Jan Břečka z Moravského zemského muzea, přední expert na paravýsadky, dodává: "Věta o zaplnění bílého místa v historii je otřepanou frází. Jenomže u práce ´Horší než doba války´ mě jiná charakteristika nenapadá.
Její svědectví o té strašné a absurdní době, kdy byli až zavile pronásledováni skuteční hrdinové, třebaže už v důchodovém věku, je neocenitelné." Skončilo tak nespravedlivé - devětašedesát let trvající - ticho o přeživší padesátce západních parašutistů.
