Praha - Statistici si před čtyřmi třemi lety začali v tabulkách úmrtnosti kromě diagnóz všímat i další proměnné - místa, kde umíráme.
Za loňský rok znovu dominuje jako nejčastější místo úmrtí Čechů nemocnice, tam končí život šedesáti procent umírajících.
Mimo domov zemřou i tisíce lidí v léčebných ústavech a sociálních zařízeních.
V domácím prostředí zemře podle statistik necelých dvacet procent lidí. Může to být ale ještě méně, protože lidé v domovech důchodců mají v těchto institucích trvalé bydliště a v jejich úmrtním listě se pak v kolonce "Místo úmrtí" objeví slovo "Doma".
Doma umírají lidé s infarktem, ne rakovinou
"Další část té skupiny jsou náhlá úmrtí, infarkty nebo mrtvice. Mezi dlouhodobě nemocnými, třeba onkologickými pacienty, je počet těch, kteří umírají v domácím prostředí mizivý. Jen několik procent," upozorňuje Martina Špinková ze sdružení Cesta domů.
Situace se nelepší, což potvrzuje i statistika. "Rozložení zemřelých podle místa úmrtí, které je součástí statistického zjišťování od roku 2007, vykazuje prozatím každoročně v podstatě stejné hodnoty. Nejčastějším místem úmrtí je v České republice nemocnice," uvádí ve zprávě ČSÚ demografka Michaela Němečková.
Česko v této statistice pokulhává i za ostatními zeměmi. Situace je příznivější nejen v Polsku, kde mají velkou sílu hospice provozované katolickou církví, ale třeba i v Maďarsku, kde je domácí péče o umírající, narozdíl od Česka, běžně placená ze zdravotního pojištění.
"U nás je legislativní mezera. Zákony paliativní péči v podstatě neznají. I lidé, kteří se rozhodnou postarat doma třeba o umírající maminku, mají problém dosáhnout na sociální dávky. Třeba proto, že nemají stejné trvalé bydliště jako rodič," dodává Špinková. Podle ní je sice pomoc mobilního hospice, který pomáhá rodině s péčí o nemocného, nákladná, přesto ale nesrovnatelně levnější než podobná péče v nemocnici.
Pobyt v nemocnici může v jistém směru ublížit i starším lidem, kteří mají ke smrti daleko, jen utrpěli třeba úraz.
Nemocnice nemusí vždycky prospět
"V nemocnici navíc dochází k odcizení. Člověk, který tam leží, jakoby nebyl náš. Na nemocniční posteli s povlečením s razítky je to jiné, než doma ve vlastních peřinách a s vlastním hrnkem," říká Martina Špinková ze sdružení Cesta domů. I pro personál nemocnice je daleko těžší respektovat osobnost a důstojnost nemocného člověka. "Z překladatelky z francouzštiny se v nemocnici stane pacientka, kterou mají lidé problém odlišit od ženy na vedlejší posteli."
Podobnou zkušenost popsala nedávno na blogu Aktuálně.cz přední česká odbornice na gerontologii Iva Holmerová.
Její tchýni se po vážném zranění hlavy dostalo špičkového ošetření, následná péče a rehabilitace byla horší a stav starší ženy se rychle zhoršoval. "Nedostatkem stimulace a rehabilitace, upoutáním na lůžko permanentní cévkou a podobně," popisuje předsedkyně České gerontologické společnosti Iva Holmerová
V domácí péči, pro kterou se rodina rozhodla, byl naopak trend úplně opačný.
"Stav naší pacientky se začal překvapivě rychle zlepšovat, do měsíce byla prakticky soběstačná a mohla se vrátit do své domácnosti, samozřejmě s pomocí a domácí péčí. Za několik měsíců už ale zavářela okurky a sušila houby, s vařením měla sice trochu problémy, ale i to se upravilo, takže posledních několik let prožila v naprosto dobrém, věku odpovídajícím zdravotním stavu."
