Brno - Týraný chlapec z Brna, který byl v dubnu 2010 blízko smrti hladem a fyzickým mučením, má teď po dvou letech reálnou naději, že bude mít novou rodinu.

A to je předpoklad k tomu, aby i přes léta těžkého utrpení působeným vlastními rodiči, mohl žít normální život s co nejmenšími následky vrytými hluboko ve své psychice.

Poradní sbor pro náhradní rodinnou péči na hejtmanství Jihomoravského kraje totiž vybral pěstounskou rodinu, která se teď jeví pro chlapce jako vhodná. Na případ dohlíží ministerstvo práce a sociálních věcí.

Chlapec se teď s pěstouny seznamuje. Pokud k nim naváže dobrý vztah a bude jim důvěřovat, mohou úřady svolit, aby si pěstouni vzali chlapce k sobě domů. Seznamování může trvat několik týdnů, ale i měsíce.

V lednu 2011, kdy se chlapcovi rodiče dostali před soud, se brněnská kauza stala jedním z nejsledovanějších tyranských případů. Nebývá běžné, aby ministerstvo detailně sledovalo rozhodování o pěstounské péči. Tady to však způsobil právě zájem novinářů.

Šance jsou velké

Redakce Aktuálně.cz zná jména všech zúčastněných a také místa, kde chlapec žil se svými rodiči. V zájmu co největší ochrany soukromí dítěte, je však neuvádíme.

Odborníci, kteří se zabývají náhradní rodinnou péčí pro děti týrané rodiči, se shodují, že šance na normální život bez vážných psychických problémů jsou velké. Naprosto zásadní však je, k jakým pěstounům se dítě dostane.

„Proto se vybírají pěstouni pro dítě, ne dítě pro pěstouny. Měli by to být lidé, u kterých je dobrý předpoklad, že dokážou dítěti pomoci uzdravit jeho psychiku," říká sociální pediatr František Schneiberg z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Chlapec z Brna několik let dostával doma tak málo jídla, že neustále trpěl hladem. Když sociální kurátoři v brněnské čtvrti, kam se hoch s rodiči přistěhoval, týrání odhalili, bylo mu sedm let. Vážil přitom pouhých třináct kilo a měřil něco přes metr.

Rodiče ho navíc doma bili a fyzicky týrali, často na chlapce křičeli a ponižovali ho. „Ten křik byl slyšet skoro pořád. Neměli pro kluka slušné slovo," potvrdila sousedka z domu, kde rodina několik let žila.

Čím déle, tím hůře

„Čím déle chlapcovy útrapy trvaly, tím jsou následky hlubší. Jde o to, jak jsou skutečně hluboké a to je velmi individuální záležitost," uvedl František Schneiberg. „Naděje, že se psychickou deprivaci podaří napravit je velká. Někdy se však stává, že úplná náprava možná není."

V šedesátých letech se mezi odborníky i veřejností stal slavným případ, který tehdy popsala profesorka Jarmila Koluchová z univerzity v Olomouci. Dva bratři - dvojčata vyrůstali několik let zavřeni v chlívku, neuměli mluvit, lezli po čtyřech jako zvířata.

Dvojčatům profesorky Koluchové, se však podařilo najít dobré pěstouny, kteří z nich vychovali normální lidi, bez znatelných problémů. Do školy šli chlapci jen s ročním zpožděním za svými vrstevníky.

„Bylo by dobré, aby pěstouni, kteří týraného chlapce z Brna dostanou do péče, byli zkušení. Aby už nějaké děti s podobnými problémy ve výchově měli," doporučuje František Schneiberg.

Poradní sbor pro náhradní rodinnou péči, který o výběru pěstounské rodiny rozhoduje, musí proto mít k dispozici maximální množství informací o pěstounech i týraném chlapci. Vybírají z registru pěstounů, do kterého se zájemci dobrovolně hlásí.

„Vhodnými pěstouny bývají třeba lidé zralého věku, kteří už své vlastní děti vychovali," říká sociální kurátor z Brna, který se s kolegy na záchraně chlapce podílel. „Jsou často materiálně zajištění, mají zkušenosti s výchovou."

Nejen chlapec, také příbuzní

Sociální kurátor má zkušenosti i s jinými případy, kdy se týrané děti dostaly do pěstounské péče.

„Při rozhodování o pěstounech už ty děti nejsou v mé kompetenci, přesto mne zajímá, jak se jim daří," uvedl kurátor. Podle jeho zkušeností nemusí být překážkou například skutečnost, že jsou pěstouni třeba výrazně starší, než praví rodiče.

„Není vůbec podstatné, jestli dítě říká svým pěstounům mámo, táto, babi, dědo, nebo třeba Karle a Jano," vysvětluje kurátor. „Zásadní je, aby k nim mělo důvěru a vytvořil se mezi nimi pevný vztah."

František Schneiberg i sociální kurátor z Brna se shodují, že pěstouni musí navíc počítat s tím, že se skrze dítě dostávají také do vazby s jeho původní rodinou, včetně rodičů, pokud jim však soud a úřady v kontaktu s dětmi nebrání.

Otec týraného hocha šel loni na šest a půl roku do vězení, matka na šest let. Může se proto stát, že v roce 2014 budou po vypršení poloviny trestu podmíněně propuštěni na svobodu. Zajímat se o chlapce mohou také další příbuzní.

„Nikdo nemůže příbuzným, kteří dětem přímo neubližovali, zabránit, aby se o dítě zajímali," říká kurátor. „Pěstouni tedy s chlapcem přijímají také svým způsobem i jeho rodinu a měli by to zvládnout."

Od dubna 2010, kdy úřady chlapce jeho trýznitelům odebrali, byl hoch postupně v nemocnici, po té v dětském domově a dnes žije v jednom z menších zařízení pro děti bez rodičů ze sdružení Klokánek. Tam se také seznamuje se svými potenciálními pěstouny.