Stránčice - Týden po železniční havárii ve Studénce není stále jasné, kdo ji zavinil. Jisté ale je, kdo je hrdinou této tragédie.
Strojvedoucí "vlaku smrti" Jiří Šindelář, který dokázal stáhnout rychlost rychlíku ze sto třiceti pěti kilometrů v hodině na devadesát a zachránil tím zřejmě mnoho lidí.
"Pro strojvedoucího vlaku navrhneme zvláštní ocenění," prohlásil ve čtvrtek na tiskové konferenci hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský, který zpracoval pro českou vládu analýzu neštěstí.
"Z mé debaty s vyšetřovatelem vyplynulo, že každý kilometr, který strojvedoucí vlaku ubrzdil, znamenal záchranu lidských životů. Reagoval naprosto správně, nejlépe, jak to šlo," řekl hejtman krátce poté, kdy policie ve čtvrtek oznámila, že zadržela první dva podezřelé.
Poslední vývoj: Dva experti stavební firmy v policejní cele
Pětapadesátiletý Jiří Šindelář si doma ve Stránčicích nedaleko Prahy léčí zranění. Na havárii zapomene vždy jen na chvíli, pokud se mu v noci podaří usnout..
"Jinak na to myslím každou minutu," říká, ale nikoho neobviňuje. "Je to složité. Nechci nikoho odsuzovat..."
A.cz: Jak se dnes cítíte?
Bolí mne ještě pořád celé tělo, záda v noci bolela tak, že jsem skoro nemohl spát. Při nárazu mne to zmáčklo v pase. Chodím do nemocnice. Mám trochu problematické zranění v tříslech, lékaři neví, jestli to vyřeší punkcí, nebo to budou muset řezat.
Tragédie ve Studénce
A.cz: Myslíte na to, co bylo ve Studénce?
Pořád na to myslím, každou minutu. Jen se mi o tom zatím nezdá.
A.cz: Hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský řekl, že navrhne vládě, abyste dostal nějaké zvláštní ocenění. Těší vás to?
Člověk na něco takového není zvyklý, ale samozřejmě mne to těší. Jsem velmi překvapený, jak se o mě všichni starají, jak mi nabízejí pomoc. Jsem z toho až dojatý.
A.cz: Cítíte se jako hrdina?
Hrdina? Já nevím. Jsem rád, že jsem obstál. Člověk ani neví, jaké má schopnosti. Když jsem někdy přemýšlel, že by se mohlo něco takového stát, že se třeba na trati něco náhle objeví, říkal jsem si, že bych možná strachy zkoprněl a neudělal vůbec nic.
A.cz: Nezlobíte se, že vás někdo vůbec na trať, na kterou padají mosty, poslal?
To mne ještě nenapadlo. Měl bych nadávat, že to spadlo přede mnou? To ne. Je to velmi složité a těžké a já nechci nikoho odsuzovat, když se stále neví, jestli příčinou byla technická závada a nebo něčí nedbalost. Ale je mi samozřejmě moc líto zmařených životů.
A.cz: Myslel jste na to, že jste mohl umřít i vy?
Je to zvláštní, ale ne. Když jsem šest nebo sedm sekund čekal na náraz, myslel jsem na všechno možné, ale na smrt ne. Uvědomil jsem si to pak v nemocnici, že je to divné, že mne vůbec nenapadlo, že mohlo být po mně.
A.cz: Kdy jste pochopil, že se děje něco neobvyklého?
Spatřil jsem před sebou vlnící se most. Nejdříve jsem nechtěl věřit tomu, co vidím. Když jsem uviděl záblesk, jak se most dotkl trolejí, nemohl jsem už pochybovat. Most se pěkně pomalu snášel na koleje.
Udělal jsem, co nás učili. Okamžitě jsem stáhl dolů sběrače, kterými se odpojuje lokomotiva od troleje a rychlobrzdou jsem začal brzdit. Když jsem už nemohl dělat nic jiného, utekl jsem se do strojovny, abych se zachránil.
Zavřel jsem oči a čekal. Těch šest nebo sedm sekund bylo nekonečných. Oči jsem zase otevřel, až když bylo absolutní ticho. Všude bylo plno prachu, nedalo se dýchat.
Byl jsem sevřený v pase, nohy jsem měl ve vzduchu. Nemohl jsem se pohnout. Nakonec se mi podařilo zádama zatlačit do plechové skříně za mnou a uvolnit se.
A.cz: Všichni říkají, že se vám podařilo stáhnout rychlost až neuvěřitelně...
Sám jsem byl překvapený, když jsem se to pak dozvěděl. Myslel jsem si, že jsem to stáhl tak o dvacet kilometrů v hodině.
A.cz: Už jste někdy musel tak brzdit?
Letos na jaře v Lukavicích na Moravě přede mnou vykolejil nákladní vlak, někde uprostřed mu vypadlo několik vozů. Taky jsem musel brzdit rychlobrzdou. Tehdy to dopadlo dobře. Jen létající kamení mi rozbilo přední sklo.
A.cz: Jak dlouho řídíte lokomotivu?
Dělám to pětatřicet let.
A.cz: Co budete dělat, až se uzdravíte?
Protože jsem v den nehody měl poslední šichtu před plánovanou dovolenou, vyberu si čtrnáct dnů dovolené. A pak bych měl nastoupit zase do práce.
A.cz: Neobáváte se toho, co to s vámi udělá, až zase sednete do lokomotivy?
Nevím, jestli se nerozklepu. Asi budu muset předtím navštívit naše psychology. Ale chtěl bych ještě pár let jezdit.
