"Kdyby se prezidentu Zemanovi podařilo nějakou zemanovskou vládu prosadit, takto posílená pozice by mu umožnila s dalšími politickými subjekty, které budou v Poslanecké sněmovně, změnit ústavu, což skoro všechny strany mají v programu. A to je možná to největší nebezpečí," píše v komentáři k možným výsledkům předčasných voleb Karel Hvížďala.
Podle průzkumu, který byl zveřejněn minulý týden, by se do sněmovny mohlo dostat osm politických stran (naposled v roce 2010 to bylo pět stran a nejvíc politických subjektů bylo v České národní radě 1992 - osm). Dvě strany jsou těsně pod limitem, takže při chybě plus minus tři procenta s nimi v modelu (ten počítá pouze s respondenty, kteří nevyloučili, že půjdou k volbám) musíme rovněž počítat: to už by bylo deset politických subjektů. Dodejme ještě pro přesnost, že průzkum u agentury TNS Aisa si objednala Česká televize a byl prováděný od 2. do 5. září na vzorku 1205 respondentů starších 18 let.
V pondělí zveřejnila výsledky svého průzkumu i renomovaná agentura STEM; ten pochází z období 29. srpna až 8. září, byl proveden na vzorku 1093 respondentů a chyba má stejnou tříprocentní amplitudu. Podle těchto výsledků by se do sněmovny dostalo sedm stran.
Vraťme se ale nejprve k průzkumu TNS Aisa: na prvním místě byli sociální demokraté s 28 procenty a pak následovali komunisté s 15,5 procenta, TOP 09 měla 13 procent. ODS by údajně volilo 9,5 procenta (14 procent odešlo k TOP 09), ANO Andreje Babiše by mohlo získat 7 procent a těsně nad hranicí volitelnosti by mohli být Zemanovci a členové hnutí Úsvit Tomia Okamury asi s 5,5 procenta. Těsně pod hranicí volitelnosti se ještě pohybují dle tohoto průzkumu KDU-ČSL a piráti.
Podle agentury STEM by nejvíce hlasů dostali rovněž sociální demokraté, ale jen bezmála 22 procent, komunisté by měli jen 10,5 procenta, TOP 09 9,1, ODS 7,6 procenta, ANO 5,2 a Zemanovci 5,1. Ostatní politické subjekty se pohybují hluboko pod hranicí volitelnosti kromě KDU-ČSL, která by získala 3,9 procenta.
Konečný výsledek voleb může ještě nejspíš ovlivnit i účast, protože volební víkend 25. a 26. října je kvůli státnímu svátku o den prodloužený a následují podzimní školní prázdniny, takže lze předpokládat, že zvláště městští voliči odjedou co nejrychleji z měst. A pokud si nevyzvednou voličský průkaz, aby mohli volit jinde než na domovské adrese, posílí tato skutečnost hlavně levici.
Důvod je jasný: městští voliči jsou převážně pravicoví. Naproti tomu voliči komunistů jsou nejukázněnější. Podle Vojtěcha Filipa půjde k volbám 75 procent komunistů a podle ČSSD půjde k volbám 62 procent sociálních demokratů. Voleb do sněmovny se chce účastnit podle agentury TNS Aisa 71 procent voličů, což je přibližně stejně jako v sousedním Německu, kde budou volby 22. září. K volbám by podle průzkumu STEM přišlo 59 procent voličů. Jenže jiné agentury odhadují, že by k volbám mohlo přijít dokonce jen padesát procent voličů, a to rovněž není dobrá zpráva.
Hrozí maďarská cesta
Otázka je, co by směska sedmi až deseti stran mohla způsobit v Poslanecké sněmovně. Nejmenší koaliční potenciál zřejmě mají komunisté a Úsvit, pokud se do sněmovny vůbec dostane: komunisté kvůli minulosti, Úsvit kvůli čistému populismu. Komunisté by mohli leda podpořit menšinovou vládu sociální demokracie, což je model, který svého času podporoval prezident.
Andrej Babiš chce bojovat s korupcí, a proto by měl mít problém utvářet koalici s ODS, což by mohlo ohrozit vznik trojkoalice i s TOP 09. Představitelná je rovněž koalice Zemanovců se sociálními demokraty v případě, že se Zemanovci dostanou do Parlamentu, což není vzhledem ke způsobu, kterým prezident svou stranu propaguje (a přitom tvrdí, že tak nečiní) úplně jisté.
Podle profesorky Dvořákové náš prezident připomíná prezidenta Putina, který tvrdil, že je nestranický, a přitom kandidoval jako volební lídr za jednu politickou stranu, jejímž nebyl členem. Navíc mezi Zemanovci kvůli vyloučení některých kandidátů začala minulý týden (tedy po provedení průzkumů) vážná krize: hlavním oponentem se stal sám zakladatel Miroslav Šlouf, což není zanedbatelná figura. To může některé lidi odradit, navíc koalice se Zemanovci se mohou obávat někteří sociální demokraté, protože správně tuší, že pro Miloše Zemana by bylo výhodné, kdyby tuto stranu ovládl. A asi velký koaliční středový potenciál mají zelení a lidovci, trochu složitější to může být s piráty, pokud by se do sněmovny dostali.
Z mnoha problémů, které takovýto stav v Poslanecké sněmovně může vyvolat, se v tomto komentáři zmíním jen o dvou, které považuji za zásadní, protože se dotýkají ústavy, tedy základního zákona, v němž stojí hned v článku 2, že lid je zdrojem veškeré státní moci. V ustálené euroatlantické praxi to znamená, že nad všemi orgány moci, včetně prezidenta, stojí právě ústava, která omezuje moc politiků. V USA a ve staré Evropě většina lidí ví, že to, co jsme my, lid, je ústava a ta znamená nejen text, ale i kontext.
Zaprvé, pokud prezident považuje pojem ústavní zvyklosti za idiotský, mohl by nerespektovat úzus, že jmenuje předsedou vlády šéfa vítězné politické strany, který má největší koaliční potenciál, aby měl vládu zcela pod kontrolou. A článek 62 Ústavy ČR mu nepředepisuje, koho má jmenovat.
V této souvislosti se proto v kuloárech nejčastěji spekuluje i o možnosti, že by mohl opět jmenovat Jiřího Rusnoka. Takový krok by pak mohl zdůvodňovat tím, že se ve funkci osvědčil, a zároveň by oslabil sociální demokracii a pomstil se zrádci Bohuslavu Sobotkovi (viz kniha Zpověď informovaného optimisty) za to, že kdysi ve Vladislavském sále patřil mezi 27 sociálních demokratů, kteří pro Zemana nehlasovali. Pak by mohl být ale problém se získáním důvěry ve sněmovně, stejně tak jako v případě, že by jmenoval Michala Haška (což by případně zdůvodnil větším počtem preferenčních hlasů, jak už avizoval), protože část sociálních demokratů by pro takovou vládu nemusela chtít hlasovat.
To by nejspíš vedlo hned na samém počátku k rozkladu Parlamentu, protože by se začalo opět kupčit s hlasy. A kdyby mu to hlavně média a opozice vyčítaly, mohl by prezident začít tvrdit, že byl zvolen v přímé volbě a že reprezentuje vlast a národ. V ten moment by ale demokratická diskuse zmizela, protože z opozice by se stal nepřítel národa nebo vlasti. Vydali bychom se cestou Orbánova Maďarska a to je konec demokracie.
Ústava potřebuje čas
A zadruhé, kdyby se prezidentu Zemanovi podařilo nějakou zemanovskou vládu prosadit, takto posílená jeho pozice by mu umožnila s dalšími politickými subjekty, které budou v Poslanecké sněmovně, změnit ústavu, což skoro všechny strany mají v programu. A to je možná to největší nebezpečí.
Tímto krokem bychom se totiž chovali jako komunisté po roce 1948, kteří pouhé tři roky po válce přijali novou ústavu 9. května, a v ten moment se stal z ústavy nástroj, který deklaroval změnu politického režimu a současně stanovil, že ústava není nic jiného než nástroj k prosazení mocenské vůle, jak zdůrazňují právní filozofové (u nás třeba Jiří Přibáň). Proto se pak mohla klidně měnit i v roce 1968, po roce 1989 i v roce 1992, kdy se napsala narychlo další ústava, a v době opoziční smlouvy se ji pokusili změnit pánové Klaus se Zemanem, naštěstí se to nepodařilo. A to nestačilo - i v roce 2006, po volebním patu, se ústava ohnula, aby mohlo dojít k předčasným volbám. Naštěstí v roce 2009 tento typ chování Ústavní soud zastavil.
Zatímco v politice se řídíme podle kritéria moci, v právu musíme vždy zachovávat jeho normativní charakter. A ústava potřebuje čas, aby zapustila kořeny, a proto se nesmí měnit s každou politickou změnou - už i proto, že učí politiky balancovat mezi respektem k ústavě a rozhodováním vůdce. A tato zlatá pravidla by mohla být opět porušena, což již hraničí s katastrofou, protože to hlavní, co nám chybí, jsou právě hlubší ústavní kořeny a umění zmíněné balance. Proto se v naší civilizaci hovoří vždy o ústavní demokracii.
