Stárneme. Každý stárne. I lidstvo jako celek. Lidé si plní sen a dožívají se stále vyššího věku. Před sto lety jsme žili průměrně 55 let. V dnešní době už žijeme v průměru 79 roků. A podle nejčerstvějších odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) se každá druhá dnešní holka a každý třetí dnes žijící kluk dožijí dokonce sta let. Výhledy jsou ještě „optimističtější" - naše tělo je prý naprogramováno tak, že by se při splnění optimálních podmínek průměrný lidský věk mohl táhnout dokonce 150 roků.
Vědci se činí, lékaři bojují o každý lidský život, přísahají na to. Čím dál těžší to s námi mají infekce, smrt se na člověka těžko dostává i přes srdeční vady a příhody, léky nám ředí krev, aby se cévy neucpávaly. Dá se čekat, že časem bude překonáno i zhoubné bujení buněk. Zuřivě bojujeme o zdraví.
Ředitelka WHO v České republice Alena Šteflová v listopadu vyslovila pro Právo tuto věštbu, jež je ve skutečnosti statisticky kvalifikovaným odhadem WHO: „Počet lidí starších 60 let v poměru k celkovému počtu světového obyvatelstva se zvýší z 11 procent v roce 2006 na 22 procent do roku 2050. V této době bude poprvé v lidských dějinách ve světové populaci více seniorů než dětí do 14 let." - Nesmíme totiž zapomínat i na druhý trend - čím vyspělejší societa, tím méně se v ní rodí dětí.
S upadajícím vlivem církví se tato tendence bude nepochybně prohlubovat. Hédonisticky orientovaná societa není ochotna pěstovat příliš mnoho potomků. Je to náročné, únavné, děti brání kariéře i relaxu.
Můj přítel Alzheimer
Stáří se tedy poměrně brzy zvýší až ke stovce, ta se stane běžnou, sedmdesátiletých bude víc než čtrnáctiletých, z dnešního pohledu se staneme penzijní společností. Bude to trochu otrava - vyskytovat se v jednom a témž těle, s jedním a týmž mozkem, se stejnou fantazií, se stejnými chybami, úchylkami, s rostoucím počtem rozvodů a nových svateb sto až sto padesát let.
Politika se bude muset zásadně přeorientovat na staré, vládnout budou nějací ti Důchodci za životní jistoty a napětí mezi generacemi se bude vyostřovat. Navíc nebude myslitelné, aby se lidé odebrali do důchodu v sedmdesáti, protože by ho pak pobírali třicet let; to stát neutáhne. Je prakticky jisté, že se kvůli stárnutí začne masivně zvyšovat počet chudých, živořících.
Máme po věkovitosti jako běžném stavu toužit? Kromě čísel, která ukazují, jak čím dál později umíráme, jak se učíme odkládat smrt, nacházíme čím dál častěji i statistiky mnohem temnější. Jedna věc je dlouhověkost, druhá kvalita života. Jak budou ti běžně století vypadat? Poznají vůbec ještě své šedesátileté vnuky a čtyřicetileté pravnučky? Budou schopni se hýbat, neproměníme se ve svět tučných koulí, cpoucích se léky proti infarktu, mrtvici a vysokému tlaku? A nepochybně taky proti depresím všeho druhu?
Stále víc (nejen) starých lidí po celém světě trpí poruchami paměti. Způsobují je různé typy demencí. Podle ani ne deset let starých odhadů je na celém světě demencí postiženo asi 35 milionů žen a mužů. Nejvíce nemocných jde na vrub Alzheimerově demenci. Dnes tato choroba převládá mezi starými lidmi. Kolem osmdesátého pátého roku trpí Alzheimerovou demencí každý pátý člověk. A ta čísla rostou. Hlavním projevem „alzheimera" je ztráta paměti. (Píše o tom kupříkladu Huub Buijssen v knize Demence: průvodce pro rodinné příslušníky a pečovatele.)
V polovině roku 2009 byly zveřejněny výsledky projektu EuroCoDe (European Collaboration on Dementia). Lidí s demencí je víc, než se předpokládalo. Přibývá jich s narůstajícím věkem, zejména u lidí pětaosmdesátiletých a starších. V celé Evropě žije 7,3 milionu lidí s demencí. Podle EuroCoDe bylo mužů s demencí ve věku 90-94 let 29,2 procenta, žen 44,4 procenta. U mužů starších 95 let to bylo 32,4 procenta a u žen nad 95 let dokonce 48,8 procenta.
Pane faráři, těším se na smrt
Najednou se blažené dožívání vyššího věku začíná jevit dosti děsivě. Může se stát, že se neproměníme jen v gerontospolečnost, ale navíc v planetu dementů. Samozřejmě můžeme namítnout, že když vědci dokážou lidstvo zbavovat infekcí a mrtviček, naučí se časem léčit i množící se poruchy paměti. Jenomže ono není tak úplně jisté, že mozek půjde ovlivnit stejně „snadno" a rychle jako zbytek těla. S mozkem jsou zjevně mnohem větší potíže.
S duší taky. Podle mnohých nic jako duše neexistuje, míním tím však jakési základní naladění lidské bytosti. Dejme tomu, že duše mi umožňuje žít. Známe duševní choroby, takže duši uznává i věda. Ve svém okolí potkávám několik velmi starých lidí, přes devadesát. Často říkají věty jako „už jsem tu moc dlouho" nebo „už mě to tu nebaví".
Faráři, kteří se starají o umírající hodně staré lidi, mluvívají o tom, jak jsou stařeny a starci často smířeni se smrtí, jako by se na ni vlastně těšili. - Možná se tedy s vysokověkostí otočí podstata našeho života, čím budeme starší, opotřebovanější, tím víc se budeme těšit na smrt. Jistě přibude i sebevražd.
Hodně o stáří píše americký spisovatel Philip Roth. V románu Everyman jeden z jeho zestárlých hrdinů, stíhaný jednou operací za druhou, říká: „Stáří není boj, stáří je masakr."
Bylo by namístě debatovat o tom, zda se máme do životů vlekoucích se sto let tak nadšeně hnát. Zda nás bude ještě v devadesáti bavit běhat třikrát čtyřikrát týdně svých devět kilometrů. Zda nás bude ještě bavit aspoň koukat na televizi. Jestli v té běžné stovce nebudeme více méně jen těla, mírně, neochotně konzumující břicha.
Pravdou ovšem je, že přestat s ohledem na duši člověka uměle protahovat lidský věk, to by byl stejný převrat jako vynález antikoncepce. Ba mnohem větší.
