Co je podle vás nejnaléhavějším problémem svobody projevu, kterému dnešní společnost čelí, a jak bychom podle vás měli tento problém řešit?
Lidé mají vždy tendenci svobodu slova podporovat, pokud souhlasí s řečníky a jejich myšlenkami a názory. Pokud je to naopak a to, co slyší, je pro ně kontroverzní, nebezpečné, nebo je to dokonce uráží, chtějí udělat výjimku. V dnešní době tak nejvíce řešíme otázku, jaký druh projevu už je přes čáru a jestli proti němu zasáhnout.
Před několika lety bych do takové kategorie zařadila nenávistné projevy, které jsou ve většině zemí kromě Spojených států zakázány. Proto u nás lidé, hlavně teď, kdy nás čekají zásadní volby, bojují za to, aby se zákony změnily tak, aby nenávistné projevy potlačovaly. Myslím ale, že se shodneme na tom, že ještě kontroverznější než nenávistné projevy jsou v dnešní době dezinformace.
Omluva
Původní znění textu odkazovalo k aktuální situaci v Izraeli, ale rozhovor vznikl ještě před tím, než palestinští teroristé zaútočili na Izrael. Za chybu se omlouváme čtenářům i profesorce Nadine Strossenové.
A dokážou lidé tyto dva pojmy vůbec rozlišit?
Argumenty se překrývají a lidé je házejí do stejného koše, často tam pak přihazují i extremistické a teroristické projevy. V zásadě jde ale o takový druh projevu, který podporuje buď diskriminaci, nebo - co je ještě horší - násilnou diskriminaci, ohrožuje životy lidí nebo demokracii v zemi.
Takže například volební dezinformace byste v současnosti považovala za nejvíce nebezpečné?
Přesně tak. Právě z toho důvodu je teď cenzura tak přitažlivá nejen pro jednotlivce, ale i pro vlády.
Nadine Strossenová (73)
Je americkou aktivistkou za občanské svobody, mezi lety 1991 a 2008 byla jako první žena předsedkyní Amerického svazu občanských svobod. Současně působí jako profesorka na New York Law School a je členem Rady pro zahraniční vztahy. Vystudovala Harvardskou univerzitu a napsala několik úspěšných knih, které byly přeloženy i do češtiny.
Měla by se však zavádět?
Samozřejmě že ne. To, že někdo hájí právo něco říkat, ještě neznamená, že podporuje to, co se říká. Všichni, kdo si uvědomujeme sílu slova a víme, jakou může napáchat škodu, máme odpovědnost za to, abychom pozvedli svůj hlas. Nejdůležitější je aktivně prosazovat to, co považujeme za pravdivé, spravedlivé a moudré, ale také kritizovat ty, které považujeme za falešné, zavádějící nebo nebezpečné.
Měli by mít ale lidé právo říkat takové věci, kterými veřejně popírají holokaust, nebo ho dokonce podporují?
Odborníci tvrdí, že kdyby Německo cenzurovalo nenávistné a antisemitské projevy a Hitlerovo podněcování k násilí, odvrátilo by jeho nástup k moci a zabránilo by holokaustu. Důkazy ale svědčí o opaku.
Existovaly velmi přísné cenzurní zákony, které Výmarské Německo striktně vymáhalo, a to i proti nacistům. Sám Hitler měl úplný zákaz jakýchkoliv veřejných projevů mezi lety 1925 až 1927. Tyto zákony byly ve skutečnosti velmi podobné současným zákonům o nenávistných projevech v Německu i jinde, a rozhodně vzestupu nacismu nezabránily.
Říkáte tedy, že svoboda projevu není žádoucí jen jako základní kámen demokracie, ale v praxi je důležitá, abychom mohli proti dezinformacím nebo nenávistným projevům bojovat. Takže ji prostě cenzurovat nemůžeme, a jak popisujete na příkladu Výmarského Německa, nikdy nebyla ničemu prospěšná.
Ano. Jak říká americká profesorka a historička Deborah Lipstadtová, která teď pracuje pro prezidenta Joea Bidena, v zájmu zachování památky na holokaust nesmíme zakazovat debaty. Protože jen tak dokážeme zaručit, aby i generace, které teprve přijdou, dobře pochopily, co se stalo.
Co byste ale řekla tisícům lidí, kteří se sejdou na náměstí, aby protestovali proti pomoci Ukrajině, mají na sobě trička s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a mávají ruskými vlajkami. Je namístě s nimi mluvit?
Tím se moje odpověď nezmění. Ani mezinárodní zákon o lidských právech, který prosazuje OSN, ale nechrání veškerou svobodu projevu. A důležité je říct, že svoboda projevu jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Často se debata příliš zjednodušuje a zkresluje tím, že se říká, že jste buď pro svobodu projevu, nebo proti ní. Není to však jednoduchá rovnice. I nejsilnější zastánce svobody projevu se domnívá, že za určitých okolností může být projev trestán a měl by být trestán. Mám respekt k lidem, kteří mají odlišné postoje, ale žádám stejný respekt i od nich.
Takže by měl v takové situaci stát mít právo zasáhnout?
Nikdy nelze trestat projev pouze na základě jeho názoru nebo obsahu. Samotný fakt, že s ním nesouhlasíte nebo že ho považujete za nenávistný či nepravdivý, nikdy nestačí. Musíte se dostat dál, podívat se na jeho celkový kontext a ptát se, jestli nějak ohrožuje bezpečnost státu. Jestli způsobí konkrétní, vážnou újmu.
Cenzuru něčeho, co takové podmínky nesplňuje, jednoduše nechceme. Vlastně si nedokážu představit, co by bylo více proti demokracii, kde máme mít my, lid, svrchovanou moc. Vláda nemůže rozhodovat o tom, co je pravda a co ne. Navíc neexistuje jasná definice dezinformace k tomu, abychom je mohli trestat.
Takže jelikož by někdo musel rozhodnout, co je to dezinformace, bylo by to už příliš subjektivní.
Přesně tak. Zároveň to není jen otázkou toho, jestli se jedná o pravdu, anebo lež. Často se to mísí s interpretací, analýzou, názorem, hodnocením, a proto je zcela nevhodné, aby jakémukoliv projevu vláda dávala razítko nesouhlasu.
