Chanuka neboli svátek světel se slaví více než dva tisíce let a bývá často přirovnáván ke křesťanským Vánocům, se kterými ale nemá nic společného. "Jedinou podobnost, kterou bychom našli, je zpráva o naději," říká vrchní pražský rabín David Peter, který v neděli v podvečer na pražském nádraží Bubny zapálil první svíci na chanukiji - osmiramenném svícnu, který pro pořádající Památník ticha navrhl architekt David Vávra.
Akce byla součástí letošního vzpomínkového cyklu k 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí, který společně připravily Památník ticha, Památník Terezín, Židovské muzeum, Terezínská iniciativa a dalších osm paměťových institucí.
Loni proběhla akce on-line, letos se sice mohla konat, ale kvůli současné epidemické situaci musely být zrušeny další společné chanukové oslavy, které by normálně následovaly.
Byly ale horší časy, kdy chanukové světlo dodávalo sílu a naději. "Je svědectví mnoha lidí, kteří se i v koncentračních táborech snažili zapálit chanuková světla. Musíme si uvědomit, že když je při tom chytili, tak je zastřelili na místě. Lidé v koncentrácích svátky neměli, ale přesto se třeba někde schovali a snažili si právě tohle světlo zapálit," vrací se rabín Peter k období druhé světové války a nacistickému systematickému vraždění Židů.
Letošní setkání dostalo název Světlo pro vítězství. "Vítězství je, že tu jsme," říká bez přemýšlení rabín Peter. "Vítězství je také to, že se nám snad konečně po dlouhých letech neúspěšného jednání podaří začít s přestavbou nádraží na památník," doplňuje Pavel Štingl, filmový dokumentarista a ředitel Památníku ticha. Tento památník má připomenout ty, kteří z nádraží v pražských Bubnech odjížděli do terezínského ghetta nebo do vyhlazovacích táborů. Celkem bylo z českých zemí deportováno 81 tisíc Židů, z toho 50 tisíc odjíždělo právě odsud.
Památník ticha mnoho let usiluje o přestavbu místa na takzvané "místo paměti" a na mezinárodní kontaktní centrum moderní historie. Na začátku stál údiv nad tím, že ani tolik let po válce Praha nemá instituci, která by řešila témata, jako jsou násilné deportace části obyvatel a holokaust.
"Není pravda, že jen na Západě mají moderní muzea, skvělá muzea mají třeba v Polsku, tam bychom se mohli inspirovat. Problém je, že třeba v Británii chodí děti do muzea za odměnu, u nás se chodí do muzea, když prší," vysvětluje Pavel Štingl, který za projektem stojí.
V roce 2012 založil obecně prospěšnou společnost Památník šoa Praha, která usilovala o přebudování bubenského nádraží na památník. Po mnohaletém neúspěšném snažení nakonec letos v květnu vznikla pod ministerstvem kultury příspěvková organizace Památník ticha, která svým posláním navazuje na Památník šoa Praha a která by projekt měla dokončit. Dalším letošním úspěchem Památníku ticha bylo uzavření smlouvy o zápůjčce nádraží na 99 let.
"Kromě transportů chceme akcentovat v souvislosti s nádražím kulturní polohu. Židovská i německá část obyvatel zmizela. Málokdo si uvědomuje, jak moc se identita města nenávratně změnila," doplňuje Štingl. Navzdory obtížným podmínkám již mnoho akcí památník uskutečnil a snaží se klást důraz na práci s mladou generací. Pavel Štingl upozorňuje, že státu chybí ucelená koncepce, jak postupovat v prevenci antisemitismu a neonacismu.
Antisemitské projevy kromě ministerstva vnitra monitoruje také Federace židovských obcí. "V Čechách je výjimečná situace v porovnání s jinými zeměmi v Evropě. Antisemitismus se odehrává hlavně ve virtuálním světě. Ve Francii nebo v Německu je antisemitismus vidět v ulicích," míní pražský rabín David Peter.
Architektonický návrh na přestavbu nádražní budovy, která již dnes svému účelu neslouží, pochází z dílny architektonického ateliéru ARN z Hradce Králové. V ideálním případě by přestavba mohla začít již příští rok. Trvat by měla 18 měsíců a nejdříve by mohl být památník otevřen na přelomu let 2024 a 2025.
