Pokud by nyní soudy "obrátily" a rozhodly v Hermanův neprospěch, musel by bývalý ministr vracet odstupné, které dostal, a navíc hradit i náklady na soudní řízení.
Případ má dvě roviny. Odvolání Hermana z funkce ředitele a jeho úplné propuštění. Hermana odvolala rada ústavu z funkce ředitele 10. dubna 2013 a o dva dny později pak dostal výpověď pro nadbytečnost. Obojí opakovaně řešily soudy všech stupňů - od Obvodního soudu pro Prahu 3 přes Městský soud v Praze až po Nejvyšší soud.
Nejdříve Obvodní soud pro Prahu 3 řekl, že i pouhé odvolání z funkce ředitele bylo protizákonné. Rada je odůvodnila tím, že s ní Herman nespolupracuje a neplní uložené úkoly.
Podle soudu ale při úkolování Hermana rada překročila své kompetence, když požadovala "právně nemožná řešení" a zasahovala do Hermanových personálních kompetencí. "Odvolání bylo výrazem zneužití práva takové intenzity, že je na místě vyslovit neplatnost tohoto aktu," konstatoval Obvodní soud pro Prahu 3.
Odvolací městský soud mu ale verdikt vrátil. "Rada může ředitele odvolat kdykoli bez uvedení důvodu a v posuzovaném případě tak učinila na zasedání, k němuž byli všichni členové řádně předvolaní a v jehož úvodu byl na program jednání tento bod zařazen," konstatoval.
Spor o vedení ústavu
Spor mezi Radou Ústavu pro studium totalitních režimů a ředitelem Danielem Hermanem eskaloval počátkem roku 2013. A to poté, co Senát do rady zvolil tři nové členy, spřízněné s ČSSD, která požadovala zrušení ústavu. Nová rada začala Hermanovi vyčítat špatné řízení a upadající prestiž. Herman a někteří historikové radu zase označovali za zpolitizovanou. Kromě Hermana rada odvolala i jeho náměstka Eduarda Stehlíka. Na protest proti tomu rezignovala celá patnáctičlenná vědecká rada ústavu. Kromě předsedy Michaela Krause a místopředsedy Daniela Vaňka odstoupili kardinál Miloslav Vlk, expředseda Akademie věd Rudolf Zahradník, politolog Stanislav Balík či profesor Igor Lukeš.
Vždyť měli 12 volných míst
Obvodní soud následně vynesl nový verdikt, v němž řekl, že Hermanovi i přes odvolání nemohl zaniknout pracovní poměr - byť měl ústav neobsazených 12 pracovních míst, Hermanovi v rozporu se zákonem žádné nenabídl. A poukázal na to, že jedno místo bylo zvlášť vhodné - pozice tiskového mluvčího. Tím byl totiž Herman řadu let předtím, například na Arcibiskupství pražském.
Tento verdikt potvrdil i odvolací soud. "S prací tiskového mluvčího má bohaté zkušenosti," konstatoval a poukázal na to, že ústav účelově hned druhý den místo obsadil jiným zájemcem. "Je zřejmé, že to bylo motivováno snahou vyhnout se splnění nabídkové povinnosti vůči žalobci," dodal.
A odmítl i argument ústavu, že by Herman nebyl pro tuto funkci vhodný pro nedostatek loajality. "Rozpoutal mediální kampaň proti žalované, médiím poskytoval rozhovory, v nichž poukázal na politické tlaky a zájmy, které byly na jeho odvolání z této funkce," vysvětlovalo nové vedení ústavu, proč mu tuto práci nenabídlo. "Zákoník práce v tomto směru tuto skutečnost nezmiňuje jako předpoklad pro to, aby zaměstnanci byla takováto práce nabídnuta," reagoval soud.
Dostal 350 tisíc ušlé mzdy
Ústav se poté s Hermanem, který se mezitím stal poslancem a následně i ministrem kultury, dohodl na ukončení pracovního poměru dohodou.
"Byla mu vyplacena náhrada platu ve výši cca 3,5 násobku měsíčního platu, tedy necelých 300 tisíc Kč hrubého, a to za dobu uplynulou mezi ukončením pracovního poměru výpovědí v červnu 2013, kterou Městský soud označil za neplatnou, a okamžikem, kdy se pan Herman stal poslancem v říjnu 2013," uvedla mluvčí ústavu Darja Čablová. Kdyby se přitom Herman poslancem nestal, hrozilo, že by mu musel ústav vyplatit odstupné za mnohem delší dobu. Nyní naopak hrozí někdejšímu řediteli ÚSTR, že bude muset částku vrátit zpět.
Ústav současně podal dovolání. V něm přitom argumentoval Hermanovými výroky po jeho odvolání, kdy například v médiích tvrdil, že odvolání bylo politicky motivované a souviselo s navázáním některých členů Rady na politické strany a že to byla právě Rada, kdo ústav destabilizoval.
"Je zcela nepřijatelné, aby jakýkoliv zaměstnanec veřejně vystupoval v neprospěch svého zaměstnavatele," konstatovala rada, podle níž je vyloučené, aby hned po vystoupeních, ve kterých ji kritizoval, začal zastávat funkci tiskového mluvčího a vystupoval v médiích, kde by měl prezentovat stanoviska Ústavu, jehož nejvyšším orgánem je právě rada.
Herman ale argumentoval tím, že vystupoval jeho zaměstnavatelem byl přímo ústav a nikoliv Rada, proti které se vymezil.
Loajalita je nutná. Zvlášť u mluvčího
Nejvyšší soud dal nyní ústavu zapravdu a verdikt vrátil k novému projednání. Poukázal přitom, že tiskový mluvčí má být mediální tváří zaměstnavatele, která formuluje a navenek přesvědčivě prezentuje oficiální stanoviska a názory zaměstnavatele a vytváří tak jeho obraz na veřejnosti.
"Ze samotné povahy této práce potom vyplývá samozřejmý požadavek, aby ji vykonávala osoba, která není v otevřeném a navenek prezentovaném názorovém střetu, nebo dokonce sporu se zaměstnavatelem," konstatoval Nejvyšší soud ve verdiktu, který zveřejnil tento týden.
Podle něj práce tiskového mluvčího vyšší míru loajality ve vztahu k zaměstnavateli, než kterou jsou povinni zachovávat ostatní zaměstnanci. A vytkl předchozím soudů, že se touto argumentací ÚSTR nezabývaly. Ty tak budou muset případ projednat znovu a s argumenty ústavu se vypořádat.
