"Řidiči si stěžovali na konflikty, lidé navíc spojem jezdili velmi často načerno. Nyní se proto v autobuse střídáme. Pomohlo to, zlepšila se i čistota, nikdo si tu teď nedovolí otevřít třeba pivo," říká uvnitř busu s výrazným nápisem "Nástup předními dveřmi" strážnice, která svoje jméno s ohledem na služební pravidla nechce zveřejnit.
Ústecká linka 57 slouží od srpna jako kyvadlová doprava ze čtvrti Neštěmice do jedné z takzvaných vyloučených lokalit krajského města - sídliště Mojžíř. Je dosud jedinou v Česku, kde na pasažéry i během jízdy stále dohlíží strážníci a jejich asistenti. Mojžíř, obývaný převážně chudými Romy, se i proto v posledních týdnech stal asi nejznámější problematickou čtvrtí v zemi.
Řada obyvatel sídliště ale považuje dohled za ponižující. "Proč by měli být podrobeni takovým pravidlům i lidé, kteří nic neprovedli a chovají se slušně. Navíc občasné problémy s pasažéry jsou i na jiných linkách a nedělají je jen Romové z Mojžíře," říká Růžena Peterová, která proti opatření dokonce uspořádala petici, pod kterou nasbírala mezi asi dvěma tisíci obyvateli sídliště přes 300 podpisů.
Hospodářské noviny
Tento článek vyšel v Hospodářských novinách. Předplatit si je můžete zde.
Ředitel místní základní školy Karel Bendlmajer navíc upozorňuje, že výjimečným pravidlem jsou zasažení i lidé, kteří žijí mimo sídliště. "Jsou tu ve stráni úhledné vilové čtvrti. I jejich obyvatelé na současný stav doplácejí," podotkl.
Starostka městské části Neštěmice, kam Mojžíř patří, Yveta Tomková, ale trvá na tom, že dopravní podnik neměl na výběr. "Verbální, ale i fyzické útoky na řidiče se opakovaly, už odmítali na lince 57 pracovat. Navíc tady jezdilo 90 procent pasažérů zdarma. Druhá možnost byla linku v úseku od Neštěmic do Mojžíře úplně zrušit," říká.
I na stříhání trávníku dohlíží městská policie
Po vystoupení na zastávce Mojžíř sídliště, asi sedm kilometrů od centra Ústí, působí soubor desítky panelových domů docela průměrně. Na středu dopoledne je tu však nezvykle živo. Z některých oken zní hlasitě hudba, z dalších televize. Část domů je zanedbaná, zhruba polovina má ale čisté fasády i zánovní okna. V pořádku jsou chodníky, převážně prázdná jsou parkovací místa. Trávníky jen zřídka hyzdí pohozené odpadky.
"Jsou tu skupinky, které začaly po opatření na lince 57 dvakrát týdně prostranství mezi domy uklízet. Lidi tady štve, co se o nich říká a píše," vysvětluje v kanceláři neziskové organizace Člověk v tísni, umístěné v přízemí jednoho z nevzhledných paneláků, terénní pracovnice Marie Filková.
Vyčištění sídliště, které leží přesně na hranici chráněné krajinné oblasti České středohoří, a je ze severu obklopené lesy, prý pomohl i zájem médií. "Mezi lidmi se rozkřikne, že má zítra přijet televize, a už se uklízí," usmívá se jedna z žen na lavičkách mezi domy.
Bývalo ale hůře. Osmadvacetiletá Agnesa Nyiriová vypráví před mojžířskou základní školou, kam vozí své dvě děti, jak dříve musela být při vycházkách obezřetná. "Hrozilo, že nám spadne smetí od přistěhovalců hlavně ze Slovenska na hlavu. I večer jsme se báli vyjít ven, aby nás někdo nepřepadl. Bydlela jsem tady šest let a jsem ráda, že jsem pryč," říká.
Starostka Tomková sice uznává, že místní se poslední dobou snaží polepšit, připomíná ale vysoké náklady na udržení pořádku. "Jen od ledna do srpna nás mimořádné úklidy na tomto jediném sídlišti, tedy v okolí kontejnerů, odvoz nábytku, praček, stály čtvrt milionu korun," podotýká.
Například sekání trávy tady prý i dnes probíhá za asistence městské policie. Zejména mladí obyvatelé sídliště podle starostky skákali na traktor, házeli přímo pod něj odpad, takže na stroji vznikala škoda. "Uklízet a stříhat ale musíme. Jsou tam lidé, kteří za situaci nemůžou, jsou slušní. Nemůžeme všechny házet do jednoho pytle," dodává starostka, podle které i řada místních poměry na sídlišti trpí.
Mezi ně patří například obyvatelka jednoho ze dvou opravených a udržovaných domů na okraji čtvrti. "Hudba hraje nahlas i ve čtyři hodiny ráno. Občas někdo najde poničené auto na parkovišti, není to dlouho, co byla vykradená hospoda," vypráví mladá žena, která si však nepřála zveřejnit své jméno.
Zájem veřejnosti o poměry v Mojžíři vyvolalo kromě strážníků v autobusu MHD i oznámení blízké pizzerie na sociálních sítích, že už kvůli konfliktům řidičů s místními pizzu do Mojžíře vozit nebude. "Jiné rozvozové služby sem ale normálně jezdí dál, nic mimořádného se tady neděje," je přesvědčená terénní pracovnice Filková.
Ta považuje za největší místní problém kvalitu bydlení. Byty jsou podle Filkové v hrozném stavu, majitelé se o ně často nestarají. "Mají popraskané zdi, podlahy, plísně na zdech, okna, která už se třeba nedají otevřít nebo netěsní. Sen mnoha je se odtud odstěhovat," popisuje.
O Mojžíři se také říká, že je čtvrtí plnou lidí na drogách. Všichni oslovení na místě to ale popírají. "Mojžíř je z pohledu drog vcelku klidná lokalita, je to nafouknutá bublina. Mnohá místa v Ústí, zejména v centru, jsou na tom hůře," říká například Radka Koblížková, ředitelka neziskové organizace Drug Out, která do Mojžíře i na jiné lokality v Ústí posílá své terénní pracovníky.
Proměna čtvrti a nástup byznysu s chudobou
V Mojžíři se však bez pochyb opakuje scénář známý i z dalších dnes zchátralých sídlišť na severu Čech, jako jsou například Janov v Litvínově, Horní Maršov v Krupce či Slunečnice ve Šluknově.
Do čtvrtí ještě v osmdesátých letech obývaných často pracovníky místních dolů a těžkého průmyslu začali na konci devadesátých let i po přelomu tisíciletí jejich noví majitelé sestěhovávat sociálně slabé, často zadlužené rodiny. Převážně romské, z různých koutů země i Slovenska. Ty se pak díky štědrému sociálnímu systému staly velmi slušným zdrojem živobytí vlastníků bytů. A sídliště se změnila v místa chudoby a zmaru.
Velká část obyvatelů Mojžíře, nejspíš dokonce většina, totiž žije ze sociálních dávek. A z příspěvků na bydlení vyplácených státem na každého člena často početných domácností hradí horentní nájmy, které jim majitelé bytů účtují. "Za tři plus jedna se tu platí i 21 tisíc," říká starostka Tomková.
Majitelé bytů přitom vlastní od několika jednotek až po desítky bytů. "Jsou z různých koutů republiky, vůbec s námi nekomunikují a předvádějí klasický obchod s chudobou," říká starostka, která sama v Neštěmicích za družstevní byt tři plus jedna platí s energiemi a službami celkem 8500 korun. "A romské rodiny v Mojžíři platí majitelům za to samé skoro třikrát tolik. Je to vidět i v inzerátech, když byty nabízejí majitelé k prodeji. Píšou, že byt je vhodný pro investici, čistý měsíční výnos cca sedm tisíc," podotýká.
V bytě jedna plus jedna o 42 metrech čtverečních podle starostky nezřídka žije i deset osob. "Děti spí na zemi, v naprosto nedůstojných podmínkách. A vlastník se směje a bere od nich 20 tisíc. Stát doslova vyhazuje peníze do vzduchu a ještě tím přispívá k rozšiřování problémových lokalit," podivuje se Tomková.
Sama navrhuje i recept, jak ze zdánlivě neřešitelné situace ven. "Stát by měl obcím, kde takové lokality jsou, dát finance na výkup bytů a dotace na zaměstnání alespoň části lidí, kteří tam bydlí. Dlouhodobě by to pro něj bylo levnější. My bychom dokázali zaměstnat třeba i 500 lidí na veřejně prospěšných pracích," míní starostka, která zároveň navrhuje i limit pro vyplácení dávek na bydlení například na 15 metrů čtverečních na jednu osobu. "Chtělo by to i navázat výplatu sociálních dávek na poslání dětí do školky, aby získaly potřebné návyky pro místní školu, i povinnost dlouhodobě nezaměstnaných pracovat pro obec," dodává.
Starostkou zmíněná základní škola je zatím v Mojžíři jedním z mála míst naděje. Opravený a vkusně vyzdobený areál má tři přípravné třídy pro předškolní děti a sbor se dvěma romskými učitelkami a několika asistentkami. Živým a nezřídka talentovaným romským dětem se tady, zdá se, líbí. Stejně jako v nízkoprahovém centru místní Charity, které sídlí jen přes ulici od sídliště a před jehož vchodem se už brzy po obědě děti schází a vyčkávají na otevření.
Zato politici se tu objevují jen zřídka. Mimořádná výjimka přišla letos v únoru, kdy právě mojžířskou školu brzy po svém zvolení navštívil prezident Petr Pavel. I z plakátů je zřejmé, že Mojžíř politiky netáhne. Snad jediný má před obchodem s potravinami ODS. Je na něm už trochu potrhaný portrét premiéra Petra Fialy a slogan Děláme, co je třeba.
