Právě vám vyšla kniha Zápisník alkoholičky, která vychází ze stejnojmenného blogu. Z dílčích příspěvků na Facebooku se tak stal celistvý příběh. Bylo těžké "babrat" se ve vašem neradostném období znovu a detailněji? Nelákalo vás spíše tuto kapitolu uzavřít?
Já jsem se v tom "nebabrala" znovu, ale spíš tak souvisle. Nějakou dobu po Facebooku jsem spustila ještě Instagram, kde je obsah zas trochu jiný, a do toho psala knihu. Já osobně kapitolu závislosti uzavřenou mám, kdyby ne, asi bych ji ani nemohla sdílet. Právě sdílení na sociálních sítích a kniha jsou pro mě tou cestou, kterou jsem se chtěla vydat, abych tu svoji zkušenost mohla sdílet s co nejvíce lidmi. A v tuhle chvíli navíc pracujeme na scénáři pro film s režisérem Danem Svátkem.
V knížce říkáte, že jestli váš blog "pomůže aspoň jednomu člověku, aby se nad tím podělaným chlastem zamyslel, bude to stát za to". Máte informace, zda se to povedlo?
Ano, to je i to, s čím jsem začínala psát blog, že kdyby to pomohlo jednomu, stojí to za to. Dnes už je těch lidí mnohem víc, určitě stovky jen těch, co poslali nějakou zpětnou vazbu, co se se mnou zpětně podělili o to, v čem, jak i proč se rozhodli díky blogu nad alkoholem a závislostí na něm zamyslet.
Jaký dopad podle vás bude mít kniha a nakolik jiné publikum si ji najde?
Na to asi teď neumím odpovědět, ale jestli kniha a celkově moje sdílení něčemu pomohly a pomáhají, tak minimálně detabuizaci ženského pití a pití obecně. A jaké publikum si najde? Ač by se mohlo zdát, že má úzkou cílovou skupinu, není to tak, myslím si, že kniha je úplně pro kohokoliv, kdo si chce přečíst, že si člověk může život podělat, ale taky se dá zvednout, a ještě tím ideálně pomoct někomu dalšímu. A že zvládnout se dá v podstatě všechno, záleží na tom, jak k problémům přistoupíte.
Kniha Zápisník alkoholičky
Michaela Duffková je mladá matka, která se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu i o složité léčbě. Otevřená a přímá zpověď abstinující alkoholičky přináší odpovědi na otázky, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím, proč není překážkou závislosti ani malé dítě nebo co bylo autorce motivací k léčbě a jak vypadal první rok po ní. "Příběh Míši Duffkové je skvělým příspěvkem k destigmatizaci ženského alkoholismu a současně unikátní výpovědí o bolesti i naději," říká profesor Michal Miovský, přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN.
Zdroj: Motto
Máte nějaký konkrétní příběh, kdy vaše odvaha otevřeně mluvit o jednom z největších tabu ve společnosti, tedy alkoholismu žen a matek, pomohla někomu zvládnout těžkou životní situaci?
Mám jich dnes už mnoho, často to bývají příběhy žen, které se rozhodly vyhledat pomoc u odborníků, absolvovat léčbu, začít znovu. Konkrétně ale nemůžu příběhy popisovat, vše, co mi kdy přišlo za příběh, za prosbu o pomoc, zůstane u mě, jsou to velmi citlivé věci a já bych si nikdy nedovolila je nikde sdílet.
V knížce píšete, že díky tomu, že jste se odhodlala postavit se svojí minulosti tváří v tvář a zachytit ji písemně, vedete nad alkoholem 1:0 a že chcete skóre zvýšit vybudováním centra pro léčbu závislosti. Jak se to má nyní s vaším projektem - centrem Alkos? Kdy začne fungovat?
Jo, to já si občas tak počítám osobní skóre. Já nechci mluvit přesně o datu, protože to se nikdy nevyplácí, ale určitě letos. Pořád ještě musím dokončit nějaké byrokratické věci, ještě pořád jednám se sponzory a dárci, kteří nám pomáhají dát dohromady peníze na vybavení a investice, takže všechno běží.
Jaké formy léčby bude centrum nabízet?
V tuto chvíli budeme začínat s léčbou ambulantní a stacionární a s doléčovacím programem.
Jaké jsou dle vašich zkušeností výhody a nevýhody ambulantní, stacionární a ústavní péče?
Každá z nich má své, každá je taky vhodná v jiných situacích, nechci je úplně srovnávat. Ambulantní léčba je určitě dobrá, když ještě není úplně zle, u stacionární potřebujete velkou motivaci a ústavní je pro někoho jedinou možností.
Jak vlastně může fungovat ambulantní či stacionární léčba, když člověk každé odpoledne i na celý víkend opustí bezpečné zdi léčebny a jde domů, kde má lahve, jde po ulici, kde jsou i ve dne v noci večerky či benzinky plné alkoholu, nonstop bary a další lákadla?
Člověk, který podstupuje jakýkoliv druh léčby závislosti na alkoholu, určitě nemá doma lahev, to je určitě první a celkem zásadní pravidlo. U stacionární léčby musí být člověk opravdu silně motivovaný, disciplinovaný, v mnohém je stacionární léčba podstatně náročnější než léčba ústavní, ale může oproti ní přinášet velké výhody.
V čem?
Nejste v bublině, ze které pak vyjdete a musíte si poradit. Ve stacionáři se každý den vracíte a můžete s terapeuty a skupinou probírat, jak se vám daří pracovat s vnějšími nástrahami.
Mluvila jste i o doléčování. Jak probíhá?
Doléčování je podle mě jedním z pilířů léčby a tím v podstatě začíná ten návrat do běžného života. Náš program je postavený na dlouhodobé práci s klientem, a to v řádech mnoha měsíců. A pokud mluvíme o doléčování, tak i let.
Centrum Alkos se má zaměřit také na prevenci. Jakým způsobem a jak jde vůbec dělat prevence v tak "pijácké" zemi, jako je Česko?
Jde, ale není to jednoduché. Na prevenci se zaměřuji a i do budoucna budu zaměřovat já. Už nějakou dobu mám vypracovaný a na školách vyzkoušený preventivní program, který je založený na nejnovějších poznatcích založených na důkazech v kombinaci s osobní zkušeností. Tohle se mi osvědčilo, že funguje především pro žáky základních a středních škol. Současně jezdím a přednáším na besedách i ve firmách s tématy týkajícími se rizikového pití, závislosti či duševní hygieny, což je opět spojené s osobní zkušeností. Takže to jde, ale je to ještě běh na dlouhou trať. Nicméně veřejnost i firmy jsou tomu otevřené, což je myslím zásadní.
Jak ale lze změnit mentalitu Čechů, kteří mají větu "to se musí zapít" úplně zautomatizovanou a jsou mnozí zvyklí vyrazit po práci "na jedno"?
Musíte kombinovat vzdělávání mladistvých, široké veřejnosti, zaměstnanců, zaměstnavatelů. A ono to pomalu půjde.
Jak těžké je obstát v české společnosti coby abstinent? Co ty věčné poznámky "Jak jako nebudeš pít, to jsi kamarád?", "Přece nebudeš kazit zábavu!", "S touhle limonádou si s námi ani neťukej!"?
Upřímně já moc nevím, protože mě se nikdo neptá a takovéto poznámky nemá. Pravdou ale je, že se v jakékoliv léčbě, ať už stacionární, nebo ústavní, věnuje poměrně dost času nácviku, jak se ideálně vymluvit z toho, proč nepiju. Což je tedy dost absurdní.
V knížce píšete o velkém souboji s byrokracií při zakládání centra. Člověk by čekal, že stát bude rád, že něco tak užitečného vzniká, a naopak vám pomůže…
Ano, to jsem čekala taky, minimálně když jsem hledala prostory, což byl největší oříšek, u kterého jsem také narazila. Ani jedna z pražských městských částí, ani pražský magistrát nám nebyly schopny nabídnout prostor pro provozování centra, přitom jsme neměli a nemáme žádné velké požadavky. A samozřejmě nechtěli jsme nic zadarmo. Takže to pro mě bylo a stále je velkým zklamáním a překvapením. Třeba se to v budoucnu někdy změní, až přijde čas a budu chtít otevřít centrum v Praze, zkusím to určitě touto cestou znovu.
Je to rok, co jste vystoupila z anonymity a veřejnosti řekla, že vy jste ta abstinující alkoholička, která stojí za anonymním blogem - na FuckUp Night a následně v DVTV. Jak vám to za tu dobu změnilo život?
Nijak zásadně mi to život nezměnilo, já jsem pořád stejná Míša, jako jsem byla předtím, jsem maminka, manželka, chodím do práce. Změnilo se leda to, že mám přednášky a besedy, jedná se o příjemnou změnu. Moc mě to baví a vidím okamžitou reakci a zpětnou vazbu lidí, což je skvělé.
Bude dál pokračovat váš blog?
Asi bude, ale ještě uvidím, jakou formou a jak intenzivně, hodně jsem teď přesunula svoji "činnost" na Instagram, kde sdílím zase trochu jiné věci, ale i strasti spojené s abstinencí a podobně. Takže uvidím, jak se to bude vyvíjet.
Jak těžké je odepisovat na všechny strasti, které tam lidé píšou do komentářů, a nést tak vlastně na svých zádech trochu i jejich břemeno?
Já to nenesu na vlastních zádech, snažím se dané lidi případně odkázat na pomoc odborníka nebo vyslechnout, ale tím to musím ukončit, dál nad tím nemůžu moc přemýšlet. To jsem dělala ze začátku a vím, že to tak nemůže fungovat.
Mezi čtenáři, kteří si přečtou vaši knihu, bude zřejmě i řada těch, kteří mají podobný problém, popřípadě si při četbě knihy poprvé přiznají, že mají podobný problém. Co mají v tu chvíli dělat, hned teď, v prvních minutách, hodinách této těžké chvíle?
Přesně z toho důvodu jsem na konec knihy dala kontakty na různá centra odborné pomoci ve všech českých krajích, takže tam hned má každý kontakt, kam se může obrátit. Případně jsem samozřejmě k dispozici na Instagramu i Facebooku, ale většinou se snažím dotyčného taky nasměrovat k odborníkovi.
Nebojíte se, že si vás veřejnost onálepkuje jako alkoholičku, i když třeba "abstinující a píšící alkoholičku"?
Myslím, že to už se stalo, ale víte, jak to vidím já? Pokud si někdo řekne "hele, to je ta Duffková, ta alkoholička, co mluví o svojí závislosti", tak to pro mě není špatně. Už v tu chvíli je totiž jasné, že daný člověk zaregistroval, že existuje nějaká mladá ženská, která taky mohla mít problém s alkoholem, a to je jeden z těch důvodů, proč to dělám - aby se lidi rozhlédli, zamysleli a viděli a slyšeli i to, před čím zavírají oči.
