Praha - Lékařka Kristina Höschlová klidně přizná, že ne vždy si je jistá diagnózou. Přístroje, které má po ruce, většinou v zimě nefungují, proto se při vyšetřování musí spoléhat především na své smysly. Nemocnice je daleko a ona se navijákem spouští z vrtulníku do špatně přístupného terénu za lyžařem, který se ošklivě vyboural. Těžký otřes mozku, bezvědomí, četné zlomeniny, vykloubené rameno, poraněná páteř…
Podobných úrazů je plná kniha, ve které česká lékařka vypráví o zimách, kdy zachraňovala lyžaře ve francouzských a švýcarských Alpách. Někdy si připadala jako filipínský léčitel. "Přes oteplováky hmatám zcela vybočenou kolenní kost. Zavřu oči, abych zostřila hmat, když stejně nic přes oblečení nevidím, klukovi fouknu do nosu uspávadla, aby nic neviděl on, a pak zatáhneme za nohu a kost hodím zpátky. Vykloubená ramena také vracím ve skrytu péřových bund, což znamená, že úspěšné nahození odezírám pouze z výrazu tváře zraněného," popisuje metody horské medicíny.
Naučila se je na "planetě lyžařů", když pracovala pro soukromou leteckou společnost Mont Blanc Hélicopteres. Ta během zimy zajišťuje záchranu ve třiceti střediscích na území mezi Ženevským jezerem a údolím Chamonix. V horské medicíně nyní Kristina Höschlová vzdělává české a zahraniční lékaře. Když zrovna neošetřuje pacienty se záchrankou Libereckého kraje. Nebo není na kongresech, kde se sama učí i přednáší.
Když už se rozsekat na lyžích, tak v českých horách, nebo francouzských Alpách? Kde je lepší první pomoc?
Myslím, že horská záchrana funguje dobře tam i tady. Co popisuji v knížce, nevypovídá o záchraně v celých francouzských Alpách. Můžete být v údolí vedle, kam nelétá záchranná služba, a vezou vás s těžkou zlomeninou třeba dvě hodiny na saních s roubíkem mezi zuby a bez léků. Každé středisko to má jinak.
Pracovala jste v Avoriaz na pomezí Švýcarska, kde za zraněnými vysílají vrtulníky. Jak jste se tam ocitla?
O tom je mimo jiné ta knížka! (smích)
Když jste poprvé začala létat v Alpách, bylo vám šestadvacet. Později jste se do Avoriaz na pár sezon vrátila. Pro mladé lékaře, kteří mají rádi hory, to musí být práce snů.
Hodně za mnou chodí mladí a ptají se, jaký musí být diplom, aby mohli pracovat v Alpách. Říkám jim, že nezáleží na diplomu, ale jací jsou to lidé. Mám pocit, že dnešní mladá generace nechce žádný risk, vše chce mít hned jisté. Svým příběhem chci ukázat, že to tak v životě není. Důležité je, jak má člověk srovnané hodnoty. Když chce, aby se mu někde otevíraly dveře, nemůže pořád jen čekat, co za to. Dělala jsem za stravu a bydlení. Opustila jsem stabilní místo na univerzitní klinice a šla úplně do neznáma. Nepřemýšlela jsem nad tím, že ztrácím prestiž, jistotu a peníze, i když mi to tehdy mnoho kolegů předkládalo.
V Česku musí záchranka dorazit ke zraněnému v terénu do dvaceti minut. Ve velehorách zřejmě lidé musí být trpělivější.
Asi ano, hlavně co se týče nemocnic. Ve francouzských Alpách jsou na nával, jaký je v sezoně, silně kapacitně poddimenzované. Normálně se čeká pět šest hodin. I personál je velice trpělivý. Také jsem dělala v nemocnici, tak vím, jaký je tam neskutečný chaos. Lidé leží vyrovnaní na chodbách, to jsem tady nikdy neviděla.
Proč kapacity nemocnic nerozšíří?
Nechtějí. Když to nakonec dobře dopadne, což většinou dopadne, tak to asi ani není třeba. Jde jen o komfort, a když se s tím psychicky srovnáte - ať už jako zdravotník, nebo pacient -, dá se to vydržet.
V čem jsou rozdíly při zásahu záchranné služby ve zdejších horách a francouzských Alpách?
V Čechách u záchranky pracujeme ve čtyřech a všichni jsme zdravotníci. Lékař, sestra a dva zdravotní záchranáři. Tam jste jako zdravotník sám. Tím se prodlužují léčebné úkony na místě. Lékař má k ruce jen místní záchranáře, což je obdoba naší horské služby. Ti jsou na tom stejně, také nejsou zdravotníci.
MUDr. Kristina Höschlová (38)
Narodila se v Praze. Jejími rodiči jsou psychiatr Cyril Höschl a akademická malířka Jitka Štenclová. Absolvovala 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala na ARO ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. V rámci mise Lékaři bez hranic působila v Afghánistánu. Čtyři zimy sloužila jako urgentní lékař v lyžařských střediscích ve Francii a Švýcarsku. Nyní je lékařkou letecké a pozemní záchranné služby Libereckého kraje. Od dětství hraje na klavír a housle. Má sestru a dva bratry.
Vnímáte rozdíl mezi schopnostmi tamních záchranářů a české horské služby?
Největší rozdíl mezi nimi je daný zkušenostmi. Ve Francii jsou to kluci a holky z místních vesnic, kteří skvěle lyžují a bezpečně znají terén. Stejně jako ti v Česku jsou schopni ošetřit běžná poranění a poskytnout první pomoc do doby, než dorazí lékař. Mají ovšem mnohem větší přísun traumat, a tím i větší zkušenost.
Ale i v Libereckém kraji s horskou službou moc rádi spolupracujeme. Oni znají terén a pomáhají nám zajišťovat zásahy technicky, my zase doplňujeme jejich bazální zdravotní kompetence. U jizerskohorských hochů navíc oceňuji, že mají zájem stále se ve zdravotnictví vzdělávat. Chodí k nám na stáže a účastní se kurzů horské medicíny. A dělají to navíc ze svého osobního zájmu, systém to nijak výrazně nepodporuje.
Co jinak dělají francouzští záchranáři mimo sezonu?
Ve Francii je naprosto běžné, že lidé mají dočasná angažmá. I lékaři často mívají několikaměsíční pracovní úvazky a často mění místa. Když zima skončí, záchranáři se vrátí ke své profesi. Většinou dělají manuální práce - jsou to tesaři, truhláři, pokrývači, jeden má koně, jiný učí v autoškole, další dělá průvodce po horách.
Který systém vám více vyhovuje?
Všechno má svoje. Po návratu z Francie, kde jsem byla zvyklá být sama za vše zodpovědná, tu pak vždycky chvíli kolegům fušuji do řemesla. Bavilo mě dělat si všechno sama, nemohla jsem si aspoň na nikoho stěžovat, když něco nefungovalo. Ale přizpůsobím se. S kolegy v Liberci je to zase mnohem veselejší, když je nás víc.
I tady máme velmi pestrou a zajímavou práci. Létáme do hor pro úrazy horolezců na skalách nebo pro cyklisty, co se zranili v terénu. Dále jezdíme a létáme k dopravním nehodám, k popáleným dětem nebo k lidem s infarkty a mozkovými mrtvicemi.
Vaše knížka Lékařem mezi nebem a horami je plná úrazů. Myslíte, že na čtenáře - lyžaře zapůsobí, aby se na svazích nepřeceňovali a neriskovali?
To je velká neznámá, co s lidmi udělá. Já jsem se dostávala k úrazům, ale to neznamená, že jich je strašně moc. Operovali jsme v rajonu, kde jsou desítky tisíc lidí. Na tisíc lyžařů denně vychází dva a půl zraněných. Nejsem si jistá, jestli mé vyprávění o zásazích v horách zajímá někoho, kdo není záchranář. Asi zaujme mladé nadšence, kteří by jím chtěli být. Mojí snahou je namotivovat je pro tu práci a ukázat jim, o čem je. Často si jen představují akčnost, jak budou ověšení karabinami. Vidí pozlátko, že se lítá ve vrtulníku. Snažím se jim vysvětlit, že spíš než o karabinách je to o soucitu, píli, o obětování.
V Alpách jste zachraňovala lyžaře s těžkým otřesem mozku, v bezvědomí. Neměli helmy?
Někdo ano, někdo ne. Já helmu také mimo práci nikdy nenosím. Tedy kromě motorky. Jsem v hájení těchto ochranných prostředků spíše opatrná, ono nic není černobílé. Mělo by být přece účelem jet tak, aby se člověk nevymlátil, a ne vymýšlet, jak se obalit, aby to vymlácení nebolelo. Naopak, vyšly studie, které popisují znatelně riskantnější a neohleduplnou jízdu u lyžařů s helmou proti těm, co ji nemají.
Podobné je to u lavin. Navzdory velkému boomu ve výbavě lavinových záchranných prostředků úmrtnost v lavinách stále tvoří dvacet procent smrti v horách. Lidé jsou sice skvěle vybaveni, ale pouští se zase do riskantních terénů, kam by se nevydali, kdyby žádnou zvláštní výbavu neměli.
Jak na vás reagovali Češi, jestli jste nějaké zachraňovala v Alpách?
Na sjezdovce v Avoriaz jsem ošetřila jedinou paní z Česka, jinak tam bylo našich krajanů málo. Středisko je od nás dost daleko a je hodně drahé. Je spíše populární pro Angličany, jezdí tam také hodně Holanďanů, samozřejmě Francouzi a v posledních letech také Rusové.
Profesně jste se posunula dál a zkušenosti z francouzské záchranky zúročujete v kurzech horské medicíny. Jak vás alpští kolegové berou, když pocházíte ze země bez velkých hor?
To víte, že zpočátku na mě pohlíželi s despektem. Ale horské zkušenosti sbírám už dvacet let a v Alpách trávím každoročně mnoho času, tak mě už berou jako jednoho z nich.
Mluvíte o tom, že medicína na sněhu by se dala charakterizovat dvěma pojmy: improvizace a intuice. Dá se schopnost intuice vůbec přenést?
Intuici člověk cizeluje zkušenostmi. Když jsem po škole začínala, měla jsem ryze materiální a racionální vjemy. Ale osmnáct let praxe u záchranky a zejména právě práce v Alpách mi intuici pomohla rozvinout. Nemáte přístroje jako v nemocnici, daleko více proto zapojujete vjemy. Ať již zrak, sluch, hmat, nebo podvědomí. V našich kurzech se u školených lékařů, kteří jsou jinak mistry klasické medicíny, snažíme rozvíjet právě toto vnímání smysly a bez přístrojů.
Jak to děláte?
Různými způsoby. Promítáme filmy, probíráme kazuistiky nestandardních případů a připravujeme fiktivní úrazy přímo ve složitém terénu, kde lékaři mají k dispozici jen omezené pomůcky. Snažím se je dostat do situace, kdy je nutné ošetřit pacienta v podmínkách, za kterých nemůžou věci dělat dobře. Oni vědí, jak správně manipulovat s člověkem se zlomenou páteří. Když ale leží v nepřístupném terénu, nikdy s ním nemohou manipulovat, jak by chtěli. Ale to neznamená, že se na to mají vykašlat. Něco vždycky bude trochu špatně, ale to neznamená, že budu rezignovat. Vždycky člověku můžu pomoci.
V hlubokém sněhu na prudkém svahu se zraněný těžko prohlíží. Podle čeho se určuje diagnóza?
O zranění hodně vypovídá, jak se úraz stal. A právě znalost sportů i terénu, ve kterém se naši pacienti pohybují, je pro nás, co je zachraňujeme, velmi důležitá. Proto je součástí našich kurzů také outdoorový výcvik s horskými vůdci. Dále tam zvu kolegu, sportovního lékaře z Avoriaz, který vede workshop pojmenovaný "vyšetření přes bundu".
Pořádáte kurzy v českých horách, nebo někde venku?
Kurz horské medicíny pořádáme na Jizerce v Jizerských horách a na Dvoračkách v Krkonoších. Pro zahraniční lektory je to tu atraktivní, rádi se podívají někam mimo jejich Alpy. Dělá mi navíc radost zapojit je i do našich aktivit v Česku a vidět, že oni je také oceňují. Tyto kurzy jsou skvělou příležitostí ke vzájemnému sdílení, rozšiřování obzorů a vzdělávání se každého z nás.
Kurzů se účastní zdejší i zahraniční lékaři, měli jsme zde například Novozélanďana, který pracuje v Austrálii, lékaře z Irska nebo Švýcarska. Část aktivit máme také v Německu a příští rok budou mít účastníci nově možnost stážovat i ve francouzských a švýcarských Alpách.
V Himálaji jste rodila šerpské dítě. Jak jste k tomu přišla?
Náhodou. Nechtělo se mi do toho moc montovat, byla jsem přesvědčena, že místní zdravotní sestry mají mnohem více zkušeností. Porod ale nešel úplně dobře, a tak jsem nakonec stříhala a zašívala hráz. Narodila se krásná holčička, teď jí bude osm let.
Chodíte po horách sama? Všude slyšíme, že se to nemá.
Jak kdy, i když často ano. Jít sám má také své výhody. Můžete být mnohem vnímavější, než když jdete s někým, kdo tuto vnímavost nějak přehlušuje. Ten druhý vás může třeba i zatáhnout do situace, do které byste se jinak nedostala.
Studovala jste působení extrémní nadmořské výšky na strukturu a funkci mozku. Došla jste k nějakému závěru?
Ano, že zkrátka existují jedinci, u nichž k běžně popsaným změnám na mozku po opakovaných pobytech nad 8000 metrů nedochází. Příčina je pravděpodobně geneticky podmíněná - tito lidé mají asi příznivě postavenou mozkovou cévní pleteň i její autoregulaci, která zajišťuje dobré konstantní prokrvení mozku včetně okrajových zón.
Mění se schopnost mozku vyrovnat se s extrémní nadmořskou výškou s věkem?
Částečně ano. Pokud se někomu mozek stářím zmenšuje, má tam víc prostoru a tímto malou pravděpodobnost, že se u něj rozvine výškový mozkový edém. Příčinou smrti u starých lidí ve vysokých horách spíš bývají srdeční příhody.
Plánujete nějakou expedici?
Jako lékař ne, to třeba až budu v důchodu a budu mít dva měsíce čas! (smích) Nyní dávám konzultace na dálku - po telefonu nebo e-mailu. Do Himálaje se ale ráda vydávám soukromě. A nejen tam, oceán mě také těší, tam zas jezdím za surfováním.
