Před dvěma lety před soudem ve východních Čechách stanul otec za to, že ve vaně na intimních partiích osahával svou malou dceru a nabádal ji, ať mu sáhne na přirození a ochutná jeho sperma, jak popisuje rozsudek. Muž si navíc pořizoval i dceřiny erotické fotografie. Soud ho za to poslal na tři roky do vězení. Opatrovník dívky, která v době zneužívání neuměla ještě ani číst, pro ni požadoval navíc stotisícové odškodnění za nemajetkovou újmu.
Tomu však soud nevyhověl, protože podle něj neexistoval důkaz, že by toto jednání zanechalo na malé dívce nějaké negativní stopy, a celou záležitost již vytěsnila ze své paměti.
"Rovněž nebylo prokázáno, že by v době po spáchání trestné činnosti obžalovaným vůči poškozené měla poškozená nezletilá nějaké psychické problémy, snad s výjimkou toho, že se údajně měla doma dvakrát počůrat, což však nelze bez jiného dávat do souvislosti s jednáním obžalovaného právě s ohledem na věk nezletilé," stojí v rozsudku. Zneužitou dívku soud odkázal s vymáháním nemajetkové újmy do občanskoprávního sporu.
Odškodnění se nedočkala ani žena, kterou týral její manžel, za což v roce 2019 dostal od frýdeckomísteckého soudu dvouapůlroční vězení. V rozsudku se mimo jiného popisuje, že ji píchal do břicha klíči od auta, vyhrožoval, že jí nožem vykuchá, zakazoval jí v zimě topit nebo splachovat na toaletě.
"Toto jeho trýznivé a pokořující jednání jí působilo dlouhodobé intenzivní fyzické a zejména psychické příkoří, spočívající v intenzivním strachu z jeho jednání, intenzivní psychické nepohodě a poruchách spánku, dále jí způsobil rozvoj syndromu týrané osoby a bezprostředně po napadení jí způsoboval vznik duševní poruchy krátkodobé anxio-depresivní reakce," uvedl tehdy soud.
Soud ženu i v tomto případě odkázal s vymáháním nemajetkové újmy do občanskoprávního sporu. Podle neziskové organizace proFem, která pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí, to není nic neobvyklého. A dokládá to analýzou 556 rozsudků z let 2019 a 2020, která ukazuje, že až 80 procent obětí znásilnění, domácího násilí nebo "pronásledování" - takzvaného stalkingu - se v rámci trestního řízení nedočká vůbec žádného odškodnění.
Podle ředitelky proFem Jitky Polákové si přitom oběti finanční odškodnění zaslouží. "Často dlouhé roky trpí, takže by odškodnění od pachatele dostat měly. A to se bavíme jen o psychické stránce, přitom oběti mají celou řadu i dalších nákladů. Rozhodnou se například kvůli strachu z pachatele odstěhovat, potřebují psychoterapeuta, dlouho poté je trápí chronické nemoci," vypočítává Poláková.
Oběti o odškodnění nežádají, nevědí o tom
Problém je, že o odškodnění žádá jen čtvrtina obětí, což je podle proFemu mimo jiného způsobeno tím, že mnoho lidí o této možnosti vůbec neví. "Spousta obětí nemá právního zmocněnce a bez něj jen málokterá ví, že by mohla požadovat od pachatele kompenzace. I moji klienti bývají překvapení, že by mohli něco požadovat, a v rámci své skromnosti často nic nechtějí," popisuje praxi advokát Daniel Bartoň, který zastupuje oběti sexuálního násilí.
Právě zmocněnec, který oběť může zastupovat v celém trestním řízení, může upozornit na možnost požádat o kompenzaci. Řada obětí však zmocněnce nemá, ačkoliv například u znásilnění mají nárok ho využít bezplatně.
Skutečnost, že se až čtyři pětiny obětí znásilnění či domácího násilí nedočkají v rámci trestního řízení odškodnění, je i podle ministerstva spravedlnosti na první pohled tristní. "Nicméně těžko s tímto číslem operovat a podrobovat ho nějaké kritice, když přesně neznáme důvod, proč se tak děje," říká mluvčí resortu Marcela Nevšímalová. Zároveň tvrdí, že ministerstvo z praxe usuzuje, že oběti, které nikdo o možnosti žádat o náhradu nemajetkové újmy nepoučí, jsou spíše výjimkou.
I pokud však o odškodnění oběti požádají, neznamená to, že vždy uspějí. Podle analýzy proFem v trestním řízení nedostane odškodnění až dvacet procent žadatelů a podobně jako příklady z úvodu tohoto textu jsou odkázáni na občanskoprávní řízení.
Soudy nejčastěji tvrdí, že tak činí, protože oběť dostatečně neodůvodnila svůj nárok na odškodnění, neprokázala příčinnou souvislost mezi spáchaným činem a újmou nebo by dokazování nároku poškozeného protahovalo trestní řízení, jehož hlavním cílem je rozhodnout o vině a trestu pro pachatele.
Oběti další soud už absolvovat nechtějí a peníze raději oželí
Právník Luboš Tichý z Univerzity Karlovy vysvětluje, že určování odškodnění může být pro soudce trestního soudu poněkud obtížné, protože to není jejich specializace. Tomuto se věnují především právě soudci civilních soudů.
Jenže další soudní líčení je pro oběti zatěžující, a proto se obvykle smíří s tím, že odškodnění nedostanou. "Ochota jít do toho je prakticky nulová, já osobně jsem se s takovým případem ještě nesetkal," říká advokát Daniel Bartoň.
Ředitelka proFem Jitka Poláková vysvětluje, že oběti jsou často celým řízením už unavené, absolvovat další soudy se jim již nechce už třeba jenom kvůli tomu, aby si všechny události nemusely znovu připomínat. Některé mají navíc pocit, že se stejně žádného odškodnění nedočkají, a tak boj o finanční náhradu raději předem vzdají.
Advokát Bartoň navíc upozorňuje, že zatímco trestní řízení může skončit třeba po roce, občanskoprávní spory se většinou táhnou i několik let. V případě, že oběti neuspějí, navíc musí zaplatit náklady za soudní řízení pachateli. Místo aby tedy nějaké peníze vysoudily, o finance přijdou.
Od půl milionu po pár tisíc
Jak už bylo řečeno, 80 procent obětí znásilnění, domácího násilí či stalkingu v rámci trestního řízení na odškodnění nedosáhne. Uspěje tedy jen zbylých 20 procent. A jen třetina z nich obdrží částku, kterou požadovala. Ze zmiňované analýzy 556 rozsudků vyplývá, že tyto oběti žádají v průměru o 284 tisíc korun, soudy jim však přiřknou jen polovinu - konkrétně 141 tisíc. "Částky dvacet nebo padesát tisíc za několikaleté utrpení nebo za znásilnění, přičemž některé oběti se s následky potýkají až 17 let, jsou opravdu směšné," míní Poláková.
Soudci se při určování výše nemajetkové újmy mohou řídit metodickým pokynem z roku 2014, na kterém se podílel mimo jiných také Nejvyšší soud. Navrhované částky se od té doby mění v závislosti na inflaci. "Metodika navrhuje určité rozpětí, ve kterém by se mohlo odškodnění pohybovat, a to v závislosti na řadě faktorů - nejen na míře zásahu do života oběti, ale také například na způsobu a aktivitě života, který do doby, než újma vznikla, oběť vedla, a podobně," vysvětluje mluvčí Nejvyššího soudu Petr Tomíček.
Zdůrazňuje však, že soudy se metodikou řídit nemusí, a pokud některé z nich stanoví újmu jinak a vše potřebně zdůvodní, nelze to považovat za chybné rozhodnutí.
Pro soudce může být jistým vodítkem i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v roce 2013 přiznal oběti brutálního znásilnění odškodnění ve výši půl milionu korun. "Obvinění podstatně a hrubě znevážili osobnost poškozené jako mladé ženy, jejíž důstojnost trestným činem ponížili. Není pochyb o tom, že znásilnění ženy je vždy traumatizujícím a závažným zásahem do její lidské integrity a nese s sebou závažné sexuální důsledky," stojí v rozsudku.
Zdali se nižší soudy tohoto judikátu a vypracované metodiky správně drží, však Nejvyšší soud hodnotit nechce, protože od novely občanského zákoníku v roce 2014 v rámci dovolání neřešil dostatečně reprezentativní vzorek případů, aby chování soudců mohl posoudit.
Navzdory analýze proFem se ministerstvo spravedlnosti k žádným změnám nechystá. Podle ředitelky organizace Polákové by mohl pomoci ještě větší důraz na vzdělávání soudců v této oblasti, osvěta mezi lidmi, aby se dostala do obecného povědomí veřejnosti skutečnost, že i oběti sexuálního či domácího násilí mohou mít zpravidla bezplatně opatrovníka a o odškodnění žádat.
