Rozhovor - Martina Krejčího znají jménem hlavně filmoví fajnšmekři a experti na reklamu. Ovšem s jeho tvorbou se setkává už několik let každý návštěvník karlovarského filmového festivalu. Jeho znělky s Helen Mirren nebo Jiřím Menzelem, stejně jako spot pro Amnesty International a reklamy na značky jako Adidas nebo Heineken vysílané po celém světě nesou podpis uznávaného reklamního filmaře, který žije ve Spojených státech, kam se v únoru z pracovních důvodů přestěhoval.

Celovečerního počinu jsme se od něj zatím nedočkali, nejvíc utkvěl v paměti asi jeho skvělý krátký snímek Fricasse s Martinem Hubou z roku 2003, který byl promítán v Cannes a vynesl Krejčímu ocenění Young Director Awards.

V tuto chvíli si získává pozornost jeho nový počin Strach, jenž volně reflektuje známý příběh chlapce z Břeclavi, který se při předvádění před kamarády zranil a jako výmluvu si vymyslel útok skupiny Romů. Následky probrala snad všechna média hned několikrát, a tak není nutné je připomínat. Co ale za připomenutí stojí, je cena pro film Strach z prestižního festivalu krátkých filmů v Los Angeles.

Snímek bojuje s krátkometrážní stopáží, jež si vynutila mnohé kompromisy, a komplexní problém „romské otázky" musel vzít poněkud zkrátka. Pojmout břeclavský incident v plné šíři ale nebyl podle režisérových slov ani záměr. Má jít spíš o intimní zamyšlení nad tím, co se mohlo dít v mysli chlapce, když viděl následky své ho nedomyšleného chování.

Jestli se Krejčímu vnitřní souboj svědomí a strachu skutečně podařilo zobrazit, se mohli od konce října přesvědčit diváci v pražských kinech Aero a Oko, kde běžel jako předfilm.

Aktuálně.cz: Během událostí, které Strach reflektuje, jste ještě žil v Česku. Kolik pozornosti jste falešnému břeclavskému útoku věnoval? Byl něčím, co vás zaujalo ihned, nebo jste se k němu vrátil později?

Martin Krejčí: Když se to vše dělo, sledoval jsem, jak situace bobtná a co způsobuje. Štvalo mě, jak byla zneužita. Určitá část společnosti na podobný spouštěč patrně čekala, aby měla konečně něco v ruce a mohla si paušálně vylít zlost na jedné nepohodlné části společnosti. O to víc mi pak přišlo zajímavé pozorovat, co se dělo, když prasklo, že argument těmito lidmi považovaný za pádný je pouhý výmysl. Tehdy jsem se začal zajímat o toho kluka a přemýšlel jsem, co asi tak prožíval v době, kdy viděl, jaké následky se z jeho "nevinné lži" vyklubaly. Připadalo mi, že v tom lze najít něco univerzálního, co se hodí pro krátký film.

A.cz: Zeptám se vás teď na to samé, na co jsem se zrovna nedávno ptal Petra Nikolaeva ohledně Příběhu kmotra. Proč jste děj posunul z reality do fikce, proč se postavy jmenují jinak, když nikdo nepochybuje, na co děj reaguje? Nemizí tím autenticita? Neuvádí se divák ve zmatek, když teď může vše vysvětlit autorskou licencí?

V našem případě snad nejde o alibismus. Hlavní motivy Strachu nespočívají v té události samotné. Na jejím základě mě pouze napadlo, jak demonstrovat souboj svědomí se strachem. Každý to myslím zažil - vymyslíte si nějakou výmluvu, abyste shodil vinu ze sebe na vhodné okolnosti. Co tím způsobíte, vás potom začne tlačit ke zdi. Čím déle to necháte pracovat, tím spíš si lež začne žít vlastním životem, tím je těžší ji vzít zpátky. Právě tuto situaci se náš film snaží zachytit. Skutečnou událost si bereme jako počáteční motiv. Změnili jsme jména a některé faktografické detaily, protože zkrátka nevyprávíme ani tak o onom útoku, jako spíš o něčem, co se mohlo, ale taky nemuselo v tom klukovi odehrávat.

A.cz: Docela mě zaujalo, že téměř není naznačen vztah hrdiny k Romům. Přitom by tato informace zásadně posunula vyznění příběhu. Je to záměr?

Snad to nebude působit jako výmluva - rozumím vám a zrovna tuto otázku jsme velmi diskutovali. V rámci dvaceti minut, které Strach má, jsme museli spoustu informací ředit. Ten vztah jsme nicméně naznačili. Hned na začátku v první scéně, když hrdina přichází domů s nákupem a sedí tam partička Romů na lavičce, si přítomní vymění konkrétní pohledy.

A.cz: Myslíte, že výměnu pohledů lze považovat za dostatečné navození tak složitého vztahu?

Ve střižně nám přišlo, že je jasné, o co v tu chvíli jde, už jen z pohledu jednoho z Romů a následné Tomášovy reakce. Je zajímavé, jak tato konkrétní scéna funguje na každého jinak. Jsou diváci, kterým to přijde jako přílišné tlačení na pilu, jiní to naopak označují za nedostatečné. Kdyby byl Strach delší, mohli bychom tento aspekt rozebrat podrobněji, ale takhle jsme se museli soustředit na předem vytyčené motivy. Znovu opakuji, že tématem mělo být, co ten kluk prožívá v době od vymýšlení výmluvy do doby, kdy přizná pravdu. Místo nám známé historky si mohl vymyslet cokoliv jiného. Že plácnul zrovna cosi o skupině Romů, je jen důsledek jeho života ve společnosti, v níž je romská otázka aktuální a kde v momentě, kdy se řekne Rom, nikdo nepochybuje, kdo musí být viníkem.

A.cz: Pro koho jste Strach koncipoval. Spíš  pro české publikum seznámené s událostí, nebo naopak zahraniční, jemuž vše představíte?

Nekoncipoval jsem ho pro žádné konkrétní publikum. Takovými věcmi jsme se nezabývali. Potěšilo mě ale, že lidé, kteří o události nic nevěděli, byli zaujati stejně jako někteří Češi. Možná dokonce snáz pochopili, o čem film vypráví. Nechyběla jim reflexe názoru, který by si, pokud by o útoku věděli, už dávno sami vytvořili.

A.cz: Jste úspěšný reklamní autor. Jaký je pro vás rozdíl mezi tvorbou reklam a klasických hraných počinů? Baví vás tvorba reklam, nebo jde o obživu?

Neoznačil bych se za reklamního „autora". Práce na reklamě je práce na zakázku, tedy ne autorská činnost. To je tedy rozdíl mezi tvorbou reklam a příběhových počinů. Ale baví mě obojeí. Nemohl bych dělat něco, co mě nebaví.

A.cz: Ve vašich reklamách bychom často našli víc triků, než kolik jich je ve většině českých filmů. Užíváte si tyhle produkční možnosti?

Užívám, mohu si díky nim vyzkoušet mnoho postupů, které mě zajímají, přitom v českém prostředí bych asi nikdy neměl šanci se k nim přiblížit.

A.cz: Mnoho „klipařů" se v Americe vypracovalo na pozici režiséra celovečerních filmů. Ať už uznávaný David Fincher, nebo úspěšný Zack Snyder. Zdá se, že jde o dobrý předpoklad pro práci u filmu. Pomýšlíte, či pomýšlel jste tedy na natočení celovečerního snímku. Ať už u nás, nebo teď v Americe?

Přemýšlím. Ale ne za každou cenu. Mám několik projektů v různé fázi rozpracovanosti. Ale zatím o nich raději nechci mluvit. Devět let jsem chystal film Suplent, který nakonec nevznikl. Když jsem se na natáčení těšil a všude se jím chlubil, byl jsem pak nezdarem tím zklamanější. Teď si dávám pozor, kolik toho o připravovaných projektech předem prozradím.

A.cz: Kromě reklam a krátkých filmů máte v životopisu i znělky ke karlovarskému filmovému festivalu, nebo třeba spot pro Amnesty International. Je upozorňování na tyto poněkud odlišné "produkty" nějak specifické oproti třeba reklamě na Adidas?

Určitě je to značný rozdíl. Znělky už jsou autorská záležitost, kdy si můžete vymyslet, co budete točit. Navíc se potkáte se se zajímavými lidmi, nebo naopak svými známými. Jde tedy o příjemnou práci. Čím větší reklama pro větší počet zemí, tím víc lidí do výroby mluví a tím je těžší udržet nějaké nadšení pro to, co vzniká. Nakonec se snažím především naštvat co nejméně lidí. U krátkých filmů a znělek se můžu pokusit diváky osobně oslovit, zaujmout. Smysl reklamy pak je pro zadavatele prodat produkt a pro mě ozkoušet si filmařské postupy.

A.cz: Můžete shrnout své dojmy z Ameriky, kde půl roku žijete?

Svítí tu sluníčko, lidi nejsou furt naštvaní. A má práce v Americe se zase tolik neliší. Jen poslední dobou mi připadá, že díky vzedmutí ekonomiky se agentury trochu přestaly bát a zase vymýšlejí odvážnější nápady. Jsem tu, protože jsem dostal nabídku a řekl jsem si, že kdybych ji nevyužil, mohl bych toho jednou litovat. Uvidím, jak to dopadne, ale i kdyby jen jako zajímavá životní zkušenost, litovat snad nebudu.