Recenze - Slovinský filozof Slavoj Žižek patří k tomu typu intelektuálních celebrit, k nimž prostě člověk nemůže být lhostejný. Někomu vadí jeho okázalá sebeprezentace, sršení bonmoty a jeho neustálá snaha nacházet paralely mezi zdánlivě neslučitelnými jevy. Jiní ho ale právě pro tyto vlastnosti zbožňují.

Po zhlédnutí filmu Perverzní průvodce ideologií, jakési zábavné filmové přednášce, která v destilované formě nabízí shrnutí řady jeho populárních tezí, se řadím bez vytáček do tábora jeho příznivců.

Film je do jisté míry sequelem sedm let starého snímku Perverzní průvodce filmem. V něm se Žižek pod režijní taktovkou Sophie Fiennesové věnoval na základě více či méně vtipných a duchaplných rozborů klasických děl kinematografie psychoanalytickému výkladu toho, co pro nás znamenají filmy.

Nyní se pouští se stejnou autorkou o level výš a na příkladech ukázek z filmů, reklam a zpravodajských záběrů se pokouší popsat, jak naše životy formuje ideologie. A je to zábavná a myšlenkově podnětná dvouhodina.

Carpenterův manifest progresivní levice

Jestli v Česku někomu Žižekův pohled na svět může připomínat myšlení mimozemšťana, je to jen a jen proto, že zkoumání ideologie v popkulturních produktech u nás zatím moc nezapustilo kořeny. Na Západě se už od šedesátých let stala tzv. kulturální studia jedním z nejpopulárnějších oborů a východiska svérázného vousáče jsou součástí akademického mainstreamu.

Žižek není nějaký originální myslitel (ve filmu se nejčastěji opírá o teze Waltera Benjamina a Jacquese Lacana), je to spíš eklektik se smyslem pro paradoxní zkratku a spojování nespojovatelného.  

Stejně jako v předchozím filmu se jedná o Žižekovu one man show. Se svým naprosto příšerným akcentem komentuje na kameru ukázky filmů, často v prostředí, které imituje prostředí interpretovaných ukázek.

Vysokou laťku zábavnosti nasazuje už v samotném úvodu, v němž pozapomenutý béčkový film Johna Carpentera z roku 1988 Jsou mezi námi označuje za nejpronikavější manifest progresivní levice.

Hlavní hrdina, tulák Nada (španělsky „nic"), najde krabici s magickými brýlemi, které umožňují nahlédnout pod povrch věcí. Vyjevuje se mu v nich pravé sdělení billboardů skryté za reklamní slogany, obličeje spoluobčanů se mu mění před očima v umrlé lebky. K nesmyslně protahované rvačce, kdy se Nada snaží svého přítele donutit, aby si také nasadil brýle, Žižek poznamenává, že pohlédnout na realitu bez ideologických pozlátek bolí.

Taxikář, Breivik, Židé a žralok

Občas jsou Žižekovy vývody možná nevkusné: jako když staví paralely mezi řáděním Johna Travise v Taxikáři s masovou vraždou Anderse Breivika. Někdy jsou na vodě, jako když účinek Spielbergových Čelistí připisuje tomu, že si diváci mohli všechny své strachy a frustrace převést na jednoho společného jmenovatele v podobě žraloka, a navazuje na to tím, že podobným zástupným hromosvodem byli ve třicátých letech v Německu Židé.

Pro někoho může být přes čáru, že Žižek rozebírá propagandu nacistického, stalinistického režimu a druhým dechem vedle toho konzumní ideologii kapitalismu. On mezi nimi ovšem neklade rovnítko, a například jeho analýza stalinismu je přesvědčivá. Tvrdí, že na zoubek tehdejší propagandě se nedostaneme tím, že budeme zpochybňovat autoritu všemocného vůdce, ale tím, že zpochybníme legitimitu pojmu „lid", na který se komunismus odvolával.

A jako jedny z nejpodvratnějších filmů, které ukázaly, že nic jako nějaký mytický lid neexistuje, oceňuje rané české filmy Miloše Formana.

Potopení Titaniku a okupace jako záchrana

Nepřekvapí, že si bere na paškál Temného rytíře od Christophera Nolana. I řada dalších teoretiků kritizovala jeho konzervativní poselství, které kopíruje častou výmluvu politiků, že lepší je masy udržovat v milosrdné lži, než je vystavit nepříjemné pravdě.

Velmi zábavný je také ideologický rozbor Cameronova Titaniku, o němž prohlašuje, že největší katastrofou by bylo, kdyby loď v pořádku přistála. Love story mezi plebejským Leonardem DiCapriem a bohatou Kate Winsletovou interpretuje jako neustálou snahu privilegovaných vysávat životní energii z nižších tříd a potopení lodi vidí jako zásah shůry, který udržuje iluzi věčné lásky a který zabránil nutnému a přirozenému krachu sociálně nerovného románku.

V tomto ohledu vidí Žižek i příchod sovětských vojsk do Československa jako podobný zásah, který zachránil přetrvání iluzivního snu o socialismu s lidskou tváří.

Nemá smysl se zabývat všemi tématy, která Žižek nastoluje. Známá je jeho teze, ilustrovaná ukázkami ze Scorseseho Posledního pokušení Krista, tvrdící, že Ježíš na kříži opustil víru v jakoukoli vyšší autoritu, a křesťanství je tak podle něj ještě ateističtější než ateistické hnutí samotné, protože to se opírá o víru v evoluci.      Co dělat v situaci, kdy popkultura jakoukoli podvratnou myšlenku hegemonicky časem inkorporuje do systému vládnoucí ideologie?

Jak to Žižek dokládá scénou masových orgií v Antonioniho filmu Zabriskie Point, což je výjev, který měl vyjadřovat odpoutání se od konvencí, ale dnes působí jako reklamní spot.

Žižek věří na sílu masových protestů od Occupy Wall Street po Tahrír, jejichž energie nemůže podle něj úplně vysublimovat a odrazí se ve „snech" lidí, kteří si začnou více uvědomovat svou vlastní nesvobodu.

Žižekův Perverzní průvodce ideologií, byť je někdy dryáčnický a někdy zase utopený v těžko uchopitelných teoretických konceptech, si klade za cíl právě toto a nic jiného.