Recenze - Točit filmy z prostředí vyhlazovacích koncentračních táborů je značně riskantní záležitost a ty, které by v této zkoušce obstály, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Hrůzná realita holocaustu se vzpírá nejen pochopení, ale i pokusům o její filmovou rekonstrukci.
Průšvih začíná ve chvíli, kdy se kulisy nacistického lágru stanou dějištěm žánrového příběhu plného klišé, který má za úkol dojmout, vyděsit, vyvolat napětí a hlavně vydělat zpátky nemalé peníze, které do něj byly vloženy. Na české poměry opravdu výpravný snímek Colette Milana Cieslara je přesně takovým druhem filmu.
Tahle kronika jedné lásky mezi poletujícími sazemi popílku z lidských těl, napsaná podle předlohy Arnošta Lustiga, je řemeslně poměrně slušně natočená. Ale jinak je jedním slovem nevkusná.
Na návštěvě domu hrůzy v zábavním parku
V úvodu se film zaštiťuje coby inspirací osudy uprchlých vězňů z Osvětimi Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera, kteří svým svědectvím přispěli k popsání genocidy. To ale jenom poukazuje na pokrytectví tvůrců, kteří se tváří jako by natočili závažné memento, ale přitom téma holocaustu vytěžují pro čistě komerční účely.
Ze snímku sálá režisérova tendence diváka ohromit a nenechat ho vydechnout. Proto se ve filmu kromě ústředního vzplanutí mladíka Wiliho Felda (Jiří Mádl) a Belgičanky Colette Cohen (Clémence Thioly) profiluje řada vedlejších postav se svými vlastními příběhy a vedlejšími dějovými liniemi. Film ani při více než dvouhodinové stopáži nezvolní byť na chvíli tempo, režisér hrne na diváky jednu dějovou atrakci za druhou.
Colette tak spíš než drama o lidech v mezní situaci připomíná návštěvu domu hrůzy v zábavním parku: digitálně dokreslené komíny spaloven neustále čoudí, popílek padá, komparsisté na sobě mají napatlaný bledý makeup, hlavní padouch Weissacker (německý herec Eric Bouwer) je příkladně perverzní a sadistický, dozorci jsou bezcitní, ale i mezi nimi se najdou bílé vrány jako lidsky se chovající Fritz (Andrej Hryc).
Přes dobře odvedenou práci profesionálů, jako je kameraman Marek Šícha nebo islandský skladatel Atli Örvarsson, zarazí člověka, jak moc chladně a sterilně nakonec tenhle film působí.
Nejodfláknutěji je bohužel napsána postava titulní ženské hrdinky a Clémence Thioly prochází filmem podobně trpně jako její postava: jako by nevěděla, co si se svou rolí počít.
Proč deklamují patetická vyznání lásky?
V Lustigově knize stojí přitom v popředí zájmu právě Colette a její snaha přežít. Nechává se znásilňovat nacistickým kápem a zbytky citu si schovává pro svého milence.
Ve filmu je hlavním aktérem Mádlův Willy. Sledujeme, jak se dokáže postupně adaptovat na podmínky života v lágru a naučí se utvářet aliance s vězni i dozorci. Vytvoří si respekt, když při bití neprozradí své kolegy a postupně se infiltruje do kruhů plánujících útěk.
Vykreslení každodenních drobných konspirací vězňů a byrokratické mašinérie chodu lágru je nejsilnějším motivem Cieslarova filmu a v lepších chvílích snímek připomene sevřenější rakouské drama Ďáblova dílna, které se před pár lety ucházelo o Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Je to ale právě milostná linie, orámovaná v úvodu a závěru setkáním milenců po téměř třiceti letech v New Yorku, která film sráží nemilosrdně dolů.
Mezi Mádlem a Thioly není žádná chemie, není jasné, jak mezi nimi přeskočila jiskra a proč oba milenci ve vzácných společných chvílích deklamují patetická vyznání lásky jako z červené knihovny, když se v podstatě nestačili ani trochu poznat.
A smrtící je také rozhodnutí producentů nadabovat film dílem do češtiny a dílem do slovenštiny, přestože se v jeho mezinárodní verzi mluví mnoha jazyky.
Soudný divák se pak těžko může přenést už přes příšerný začátek, v němž v papundeklových studiových kulisách předstírajících ulice New Yorku poprvé promluví zestárlé já hlavního hrdiny ve špatném postsynchronu chraplákem Jiřího Bartošky.
Chápu marketingové záměry a limity producentů, ale špatný dabing a finanční možnosti projektu se výrazně odrážejí na neautentickém vyznění filmu. A v tomto žánru by z úcty k obětem mělo jít o autenticitu v první řadě.
Filmy jako Colette nezvyšují naše porozumění holocaustu, ale banalizují ho, když příběh z místa nepředstavitelného utrpení podávají divákům jako morbidní báchorku o milencích rozdělených osudem se šťastným koncem.
