Recenze - Sylvester Stallone a Arnold Schwarzenegger společně v jednom filmu, kdy jeden nebo druhý nemají jen krátký štěk? Pro jednu generaci diváků dílem odkojených vlnou akčních filmů osmdesátých let by to byl splněný sen… pár let zpátky.
Už totiž vyrostla a postupně vyrůstá i z nostalgie po hvězdném statusu svých stárnoucích hereckých ikon, na niž tyhle návraty primárně spoléhají.
Otevřeně nostalgičtí Postradatelní (nebo Red) jsou přitom střídáni filmy, které méně staví na sdíleném dojímání se nad starými zlatými časy a více na samotném příběhu. A ten nakonec obvykle směřuje k deus-ex-machine-gun.
Dva géniové
Plán útěku je právě z tohoto ranku, přičemž jeho příběh se opírá o klasická schémata vězeňských, útěkářských a špionážních filmů. Hrdinou je do značné míry geniální Ray Breslin (ano, Stallone hraje postavu s vysokým intelektem; ano, moc mu to nevěříte), který napsal rozsáhlou studii o nedostatcích vězeňského systému.
Tyto nedostatky přitom rád testuje přímo v poli. Nechává se zavírat do nejzabezpečenějších vězení a z těchto pak bez větších úskalí uniká, přičemž jeho útěky jsou založené na promyšlené strategii, chladné logice a schopnostem špičkového špiona, který prohlédne systém, uvidí díry a využije je.
Nepřekvapivě se nakonec dostane do nerozlousknutelného vězení, což má ovšem dopad nejen na jeho ego, ale i na osobní budoucnost. Je totiž zrazen a hrozí, že zůstane uvězněn navěky…
Ke svému štěstí se dá dohromady s jiným geniálním vězněm (ano, Schwarzenegger hraje postavu s vysokým intelektem; ano, moc mu to nevěříte), který „umí sehnat věci" a představuje optimálního parťáka při útěku.
Filmaři se přitom nejdříve pokoušejí vystavět chladně logické základy Breslinovy práce, dát divákovi srozumitelný návod postupu, a tak odhalit propracovanost hrdiny profesionální činnosti, ale… pak přijde koncepční zvrat.
Jinak řečeno, Plán útěku vypráví dva příběhy: za prvé příběh o útěku z vězení, za druhé příběh o cestě od jednoho konceptu k jinému radikálně odlišnému.
První dvacetiminutovka funguje na principu detektivky: (a) vidíme Breslina ve vězení, odkud mistrně unikne, (b) posléze šéfovi vězení do detailu objasňuje, kde byly díry v systému, jak je objevil a jak mu napomohly k precizně promyšlenému útěku.
Co si z toho jako diváci odneseme? Předpokládáme, že tento model vývoje (rozdělený dokonce na tři fáze správného a úspěšného útěku) bude po zbytek filmu v extrémnějších podmínkách variován a rozvíjen.
To se však nestane, protože film jak kdyby podobně jako Breslin přestával věřit, že by se dalo uniknout a utíká se k tradičním metodám: od špionážní detektivky s efektními animacemi útěkových fází ke starým dobrým schématům.
Hlavní padouch je jak vystřižený z bondovky (záliba v motýlech, nepatřičné kvádro, slizké jednání, zlý humor, slovní hříčky, brutální poskok po boku) a osazenstvo věznice pak z klasického vězeňského filmu, který má podobné tendence k figurkaření jako klasický katastrofický film.
Všechna vodítka pronesená o postavách nakonec najdou uplatnění, žádná akcentovaná postava nezůstane bez funkce ve vyprávění, nechybí samovazba, vzpoura a honění si eg.
K čemu logiku ve vězení?
Od konceptu daného Breslinovým schématem se tak Plán útěku přesouvá k postavám, dialogickým výměnám, hereckým osobnostem a jednoduchým narativním háčkům (mezinárodní terorista, rodinné trauma).
Symptomatická je pak scéna, která má divákovi říct, že Breslin je pořád ten precizní taktik, když přesně popíše strukturu výměny stráží - ovšem tato bezmála holmesovská pasáž nenajde uplatnění, protože na rozložení stráží nakonec žádný plán vystavěn není. Všechny části plánu jsou totiž založeny nikoli na logické taktice prohlédnutí slabin systému, ale na podivných předpokladech, odhadech chování jiných postav a riskantních krocích s pochybnými výsledky.
Ano, nakonec dojde na deus-ex-machine-gun, ale v té době už se na jakékoli taktizování dávno rezignovalo. Ocitli jsme se (cestou napříč postupnými přechody od jednoho konceptu k jinému) v klasickém vězeňském útěkářském filmu s dějovými motivacemi jak z osmdesátých let.
Centrem zájmu již není postupně rozvíjená zápletka, v níž postavy funkčně slouží jejímu celku, nýbrž rozvíjení jednotlivých figur po poměrně jasných osách, kdy se těmto osám přizpůsobuje celek zápletky.
Podobný přechod je akceptovatelný jen díky charismatu herců, kteří buď dobře znají své herecké limity (Stallone, Schwarzenegger, Jones), anebo limity svých dvourozměrných postav (Caviezel, Neill).
Plán útěku jen díky nim jakžtakž balancuje na pomezí mezi ironickou poctou (herci) a mentálně zaostalou nápodobou (zbytek). Cesta ke konvencím totiž působí jako únik z nedomyšleného příběhu, kdy nikdo nepřišel na to, jak výchozí koncept dotáhnout do cíle.
Tomu napovídají rušivě a nerytmicky zapojované paralelní linie vyprávění (Breslinovi parťáci, motiv Breslinovy minulosti), křečovitá snaha všechny motivy nakonec zakomponovat do soudržného celku (na plážové scéně není ironického vůbec nic, je prostě jen - s prominutím - blbá) a očividně nízký rozpočet, kdy super vězení vypadá jako rozestavěné skladiště a celkově ten prostor nedává moc smysl.
V důsledku tak nelze Plán útěku doporučit nikomu jinému než právě divákům Postradatelných a Red, přičemž ale tyto filmy jsou mnohem promyšlenější, koncepčně soudržnější a závan okázalé nostalgie je v nich sebeuvědoměle propojován s rozličnými filmařskými tradicemi.
Plán útěku je spíš bolestný střet současných tendencí s tendencemi osmdesátých let, kdy se jednotlivé mody nedoplňují, pouze střídají - a jeden je postupně nahrazován druhým.
Pravda, díky úvodním dvaceti minutám, ověřené funkčnosti určitých scén a snažícím se hercům to snesitelně utíká. V kině je ale nyní tolik jiných dobrých filmů, že asi není třeba se takto ohlížet do minulosti.
Spíš si nějaký starší film pusťte - a pokud máte náladu na něco vězeňského a žánrově řízeného, můžete sáhnout třeba po filmech jako Jsem uprchlý galejník, Útěk z Alcatrazu nebo třeba Kriminál se Stallonem. Nehraje v něm sice génia, ale o to je to poctivější než Plán útěku.
