Recenze - Domácí hudební alternativa je tradičně fascinována outsidery z malých měst, kteří jsou pro posluchače i kritiku nositeli rurální autenticity. Trio čerstvých domácích desek z periferie hudební i geografické ukazuje, že sice chtějí držet krok se světem, ale mnohem důležitější je pro ně osobitost a výpověď.
Bratři Orffové - Šero (Quasi Delict Records)
Bratři Orffové vznikli v polovině devadesátých let jako projekt kolem krnovského zpěváka, multiinstrumentalisty a písničkáře Ivana Gajdoše, jehož osobitému folku dodali modernější - elektronický kabát kytarista Lukáš Novotný a později i producent Matouš Godík (ZKA4T).
Debutovali až v roce 2005 na ceněném albu Bingriwingri, pak se zase vytratili ze scény. Nový materiál začali Orffové připravovat už jako regulérní kapela, ale trvalo dalších pět let než dokončili album Šero, které vychází s pomocí úspěšné crowdfundingové kampaně na serveru HitHit.
Že Orffové s novou deskou nikam nespěchali, je pro ně velmi typické. Pro ně se kapela nikdy nerovnala kariéře a ambice byly něco jako sprosté slovo. Přesto je ale Šero ve svém jádru velmi ambiciózní deska, honosící se bohatými aranžemi zasahujícími až kamsi k post-jazzu či kryptickými texty, které tvoří koncepční příběh osobního bloudění Serži Vantóše - hrdiny známého už z debutu.
Nakonec do paralelního města Bingriwingri se zde utíká v snivých pasážích desky, kdy realita začíná být Orffům příliš těsná. Skladby jako Do hlavy či Sůl z Krnova jsou připomínkou éry, kdy kapela bodovala s přiznanou naivitou, s níž přistupovala k psaní písní i textů a verše jako „trhám hrušky z jabloně / ne to nejsou hrušky, to je kousek mě" (Do hlavy) byly součástí jejich kouzla samorostů z venkova.
K image neprůbojných snílků je nakonec předurčoval i fakt, že v čele kapely stojí letos čtyřicetiletý Gajdoš, který rozhodně není tradičním rockovým frontmanem. Jeho manýra melancholického folkového veršotepce na debutu působila někdy trochu otravně a někoho může rušit i na druhé desce - upřímnou obyčejnost ale na Šeru vesměs střídá mystika neviditelných světů skrytých běžnému pohledu a hrozící temnota řádu hroutícího se do chaosu.
To je nakonec spojuje s apokalyptickou linií současné domácí alternativy - vizemi kutila Kittchena (Orffům dodal na desku dva texty) či kladenského Zrní. Orffové ale nekončí ani v temnotě atomového spadu ani v radostné zvěsti o novém světě, Šero je trochu světlo a trochu tma - "Jako by svět byl k zavržení a přitom ještě pořád o sebe stál", zpívá se v poslední skladbě Jakoby svět.
Zcela v souladu se svým tempem plánují Orffové vyjet na turné až na jaře příštího roku, kde by rádi předvedli nový materiál v opuštěných přírodních lokalitách po celé České republice. O Šeru ale zároveň mluví jako o desce, na níž se příběh Bratrů Orffových definitivně uzavřel. Je-li to skutečně konec, pak se tento projekt loučí s mimořádnou nahrávkou.
Nylon Jail - My Heart Soars Like a Hawk (Indies Records)
V Čechách má country pověst konzervativního žánru, v němž bude navěky vládnout Michal Tučný, nicméně za oceánem se jeho vývoj nikdy úplně nezastavil a z odkazu dřevní americké hudby čerpá i současný nezávislý rock.
Dohnat tuto evoluci - a to hned několik jejích větví najednou - se snaží olomoucké kvinteto Nylon Jail, které aktuálně debutuje nahrávkou My Heart Soars Like a Hawk. Tradiční písničkářství v duchu amerických tradic kombinuje s hlučným psychedelickým rockem, na rozdíl od spřízněných Please The Trees ale do mixu vhodí i teatrální patos glamu. Ambiciózní a originální fúzi, kterou hned tak někde neuslyšíte, ale občas chybí umírněnost.
Klíčem k pochopení Nylon Jail je osoba frontmana kapely Jiřího Jiráka, jehož hluboký hlas a gesta kopírují snad všechna klišé žánru. Je to ale záměrná a promyšlená póza "barda se srdcem na dlani", kterou Jirák zbytečným přehráváním (a také angličtinou se silným českým přízvukem, o glamových šminkách na tváři ani nemluvě) zároveň sráží do parodické roviny.
Tak třeba v Fort H.H.G. zní víc jako Johnny Cash než Johnny Cash sám, až to začíná podkopávat uvěřitelnost celého konceptu. A to je něco, z čeho bychom třeba Václava Havelku III z Please The Trees těžko někdy mohli obviňovat. Nylon Jail tak mají při hlubším ohledání blíže k hipsterskému fúzování stylu "anything goes" pro efekt a někdo by je mohl dokonce podezřívat z toho, že country vlastně používají jen proto, aby ho mohli následně s radostí a naoko "svatokrádežně" zdekonstruovat.
Nejzajímavější momenty debutu přijdou, když se Nylon Jail (mimochodem koncertně velmi slušná kapela) změní v mašinu na psychedelickou slast - Grace nebo No Way uhání vpřed jako lokomotiva protínající prérii a neřeší žádné meta přesahy. Z pomalých skladeb zaujme Abscissa s elektronickými efekty, na které přijde řada i v závěrečné One Word, kde zhruba za polovinou začnete mít pocit, že posloucháte úplně jinou desku než před několika momenty. Přinejmenším tady Nylon Jail naplňují potenciál kapely, která disponuje originální hudební vizí.
(Nylon Jail album pokřtí 4. prosince v pražském klubu Pilot a 16. prosince v brněnském Kabinetu Múz.)
Houpací koně - Everest (Yannick South)
Houpací koně existují od počátku devadesátých let a vydali pět studiových desek, ale vypadá to, že ke své minulosti mají dost rozporuplný vztah - o starých deskách se nic nedozvíte ani na jejich webových stránkách. Kapela se neustále proměňuje tak, že vlastně pokaždé začíná znovu, s novinkou Everest se ale konečně zdá, že se jim konečně daří překročit hranice ústecké scény - jejich písničky nabírají i na výrazu, intenzitě a tím i na upřímnosti.
Může za to nejspíše stárnutí hlavních protagonistů a frontman Jiří Imlauf vykládá všechny karty na stůl hned v první písni 40,5, která začíná větou „Tohle je podrobná zpráva chlápka v půl." Jestli dříve patřily existenciální krize v rocku dvacátníkům, dnes si kardinální otázku: „Jak dát jít a kam?" z refrénu úvodní skladby může klást i muž ve věku poněkud pokročilejším. Motiv bloudění („Vstává z popela den a neví kudy se dát") tady dostává osobní rozměr, navíc do hudby zpoza oken studia proniká industriální atmosféra ústeckých Předlic, kde se deska natáčela a tak žádný div, že téma splývá i s výjevy ze sci-fi Blade Runner (Deckard). Hudba občas sklouzne až ke gospelu (Neber), který převrací rockový nihilismus v radostnou zvěst, že bolest je normální.
Sympatické je vlastně i to, že Houpací Koně umanutě nenatočili desku z žádným z módních producentů, ale nad mixem seděl jejich kamarád Honza Brambůrek. Písně tak mají trochu uniformní zvuk, který se skvěle hodí pro kapelu, jenž vždy nosila svoji obyčejnost hrdě jako emblém. Někdy to nicméně znamená, že začnete přemýšlet, proč vůbec držet hlavnímu hrdinovi v jeho osobním boji palce a radši nad ním nemávnout rukou. Houpací koně by po tolika letech věrné služby domácí nezávislé scéně mohli pomalu aspirovat na statut kultu nezávislé scény a s Everestem - albem o tom, že život je velehora, která se nedá zdolat bez obětí - si konečně postavili pořádný pomník.
(Houpací koně pokřtí Everest 7. prosince v Malostranské besedě, 14. prosince pak v ústeckém Experimentálním prostoru MUMIE.)
