Část ruského dluhu vznikla po revoluci v době ministra Klause. Zeman většinu odpustil

Pátrání Aktuálně.cz, Hospodářských novin a týdeníku Respekt ve spolupráci s protikorupční organizací Růžový panter výše shrnutý příběh rekonstruovalo na základě unikátních dokumentů. Stát je třicet let utajoval a vydal je až nyní Národní archiv. Písemnosti ukazují, že federální ministerstvo financí (FMF), vedené Václavem Klausem, sehrálo na přelomu let 1989 a 1990 ve finančních transakcích v celkové výši 1,3 miliardy dolarů, které se záhy proměnily v nedobytný dluh, podstatnou roli. A prostředky se schválením federálního ministerstva financí postupně odplynuly do SSSR bez vědomí tehdejšího parlamentu – Federálního shromáždění.

Reportéři také rozkryli roli Zdeňka Rachače. O něm se dosud psalo jen to, že byl po revoluci referentem federálního ministra financí (dobová ČTK ho označuje za Klausova poradce) a vyjednávačem splacení ruského dluhu. Dokumenty však ilustrují, že sám Rachač byl v letech 1989 až 1990 jako úředník také u vzniku zhruba třetiny celého dluhu.

Hlavní události příběhu ruského dluhu na časové ose

24. května 1979

Zdeněk Rachač, člen KSČ a pracovník Federálního statistického úřadu v Praze, podepisuje vázací akt tajné policie - Státní bezpečnosti. "Je připravován hlavně k využití kontrarozvědné ochrany čs. pracovníků Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v Moskvě," píše se ve spisu StB.

1. srpna 1979

Zdeněk Rachač, veden jako tajný spolupracovník Státní bezpečnosti pod krycím jménem Riga, odjíždí do Moskvy pracovat v odboru statistiky sekretariátu RVHP. Podle svých slov se z Moskvy vrátil v roce 1986.

únor 1989

Zdeněk Rachač nastupuje na devizově finanční odbor Federálního ministerstva financí ČSSR (FMF).

4. dubna 1989

Zdeněk Rachač je jako úředník Federálního ministerstva financí podepsán pod návrhem dohody mezi vládou ČSSR a SSSR o poskytnutí vládního úvěru, který se předkládá k projednání dalším odborům. Dohoda je vyústěním jednání gen. tajemníků ÚV KSČ a ÚV KSSS a předsedů vlád ČSSR a SSSR o mezivládní dohodě o poskytnutí vládního úvěru Sovětskému svazu z předchozích měsíců.

22. září 1989

Federální ministerstvo zahraničního obchodu předkládá pro schůzi vlády návrh na sjednání dohody mezi vládou ČSSR a SSSR o poskytnutí úvěru vládě Sovětského svazu.

Materiál zmiňuje úvěr do výše 2 miliard převoditelných rublů.

Schválení vládní dohody dle dokumentu nevyžaduje souhlas Federálního shromáždění, odkazuje se na rozhodnutí prezidenta republiky z roku 1969 (tehdy Ludvíka Svobody).

Ministerský materiál popisuje poslání peněz ve třech termínech. První má do Mezinárodní banky pro hospodářskou spolupráci (MBHS) v Moskvě (fungovala při RVHP), která úvěr pro SSSR procesovala, odejít do konce roku 1989, další dvě do konce roku 1990.

19. října 1989

Úřad předsednictva komunistické vlády Ladislava Adamce doporučuje dohodu schválit s tím, že úvěr bude sovětskou stranou splácen v letech 1996-2000 s 5% úrokem.

2. listopadu 1989

Vláda ČSSR ukládá místopředsedovi vlády a předsedovi Státní plánovací komise, ministrům zahraničního obchodu a financí a předsedovi Státní banky československé zabezpečit provádění dohody.

6. listopadu 1989

Návrh na ukončení spolupráce Zdeňka Rachače alias Rigy se Státní bezpečností. "Často předával poznatky jím zkreslené a neseriózní. Za tyto předané zprávy často požadoval finanční ocenění jako protihodnotu. Odměněn nebyl," píše se v protokolu StB, kde Rachače nadřízení hodnotí jako agenta bez valného zájmu o spolupráci.

9. listopadu 1989 - pád Berlínské zdi

10. listopadu 1989

Na základě usnesení vlády z 2. listopadu byla v Moskvě podepsána dohoda mezi vládou ČSSR a SSSR o poskytnutí úvěru Sovětskému svazu ve výši do 2 miliard převoditelných rublů s ročním úrokem 5 % na vyrovnání bilance vzájemných platebních vztahů za období 1986-1990.

Čerpání úvěru má být rozloženo do tří splátek. První do konce roku 1989 ve výši cca 1,1-1,5 miliardy korun, druhé do konce června 1990 a třetí do 31. prosince 1990.

17. listopadu 1989

Brutální zásah bezpečnostních složek proti demonstrantům na Národní třídě v Praze odstartoval sametovou revoluci.

28. listopadu 1989

Ministr financí Jan Stejskal předkládá vládě návrh státního rozpočtu na rok 1990 (celkové příjmy státního rozpočtu federace dosahují zhruba 140 miliard československých korun).

7. prosince 1989 - Ladislav Adamec odstoupil z funkce předsedy vlády

10. prosince 1989 - vznik vlády národního porozumění komunisty Mariána Čalfy, ministrem financí se stává Václav Klaus

19. prosince 1989

Ředitel ČSOB Rostislav Petráš píše dopis novému ministrovi financí Václavu Klausovi a upozorňuje ho, že zabezpečení financování převodu 800 milionů převoditelných rublů (první částka, která měla být poslána do konce roku 1989) Sovětskému svazu není uspokojivě vyřešeno, a není proto jasné, z jakých zdrojů bude bance převod pokryt.

Zároveň šéf ČSOB Václava Klause upozorňuje, že "vzhledem k předpokládanému přechodu na volně směnitelné měny ve vzájemném zúčtování mezi ČSSR a SSSR od roku 1991 nabude zřejmě na aktuálnosti otázka, jakým způsobem přecenit čs. aktivní saldo u Mezinárodní banky pro hospodářskou spolupráci (MBHS) a jaký to bude mít dopad na splácení úvěru v letech 1996-2000 i na další vývoj československo-sovětské platební bilance.

20. prosince 1989

Ministerstvo financí spolu s Československou obchodní bankou (ČSOB), která byla součástí centrální banky, řeší technické provedení, jak úvěr Sovětskému svazu zprocesovat. Vládní úvěr má být zahrnut do "starých" dluhů. Při jednáních vedle ředitele devizově finančního odboru FMF figuruje Zdeněk Rachač a Vladimír Šrytr.

21. prosince 1989

Státní banka je s Federálním ministerstvem financí v rozporu, jak úvěr Sovětskému svazu zprocesovat. Dosáhnout kompromisu by dle dokumentu FMF z 18. prosince 1989 mohlo dojít tak, že by byl vládní úvěr zahrnut do starého, resp. existujícího bloku vládních úvěrů převzatých 1. ledna 1990 bezúplatně do státních aktiv federace.

22. prosince 1989

Ze stanoviska příslušného odboru ministerstva financí ČSSR (které je psané zpětně) vyplývá, že resort není zcela přesvědčen o tom, že lze půjčku provést bez souhlasu poslanců. "Schválení podepsané úvěrové dohody se SSSR nevyžaduje údajně souhlasu Federálního shromáždění a její sjednání spadá do působnosti vlády ČSSR," píší úředníci s odkazem na již zmiňované rozhodnutí prezidenta republiky Ludvíka Svobody z roku 1969.

Zároveň odbor FMF hledá možnosti, z jakých federálních zdrojů vládní úvěr financovat, respektive do jaké kategorie jej zařadit a jaký centrální úřad či banka za něj bude zodpovídat. FMF navrhuje zařadit ho mezi vládní úvěry charakteru státního zájmu. I tuto variantu však považuje za "ne zcela nespornou".

"Návratnost úvěru je problematická a bude vyžadovat příslušné dohody na úrovni centra," píše se v dokumentu ministerstva financí. Nicméně na dalších stranách materiálu úředníci návratnost půjčky Sovětskému svazu nepokládají za problematickou, "neboť nejsou důvody se domnívat, že by sovětská strana své závazky ve sjednaných lhůtách neplnila, jak je to dnes typické u řady rozvojových zemí". Návratnost označují za zajištěnou.

27. prosince 1989

Státní banka československá (SBČS) požaduje, aby byl úvěr poskytnutý v tzv. státním zájmu financován ze státních prostředků, resp. při jejich nedostatku úvěrem státu od SBČS podléhajícím schválení Federálním shromáždění. Ministerstvo financí nesouhlasí. Podle něj ze státního rozpočtu lze přímo financovat pouze vládní úvěry charakteru politické podpory a hospodářské pomoci. To úvěr pro SSSR nemá. Stanovisko procesuje mimo jiné i Zdeněk Rachač.

29. prosince 1989 - Václav Havel se stává československým prezidentem.

8.-9. června 1990 - volby do Sněmovny lidu Federálního shromáždění 1990

26. prosince 1991 - svaz sovětských socialistických republik oficiálně zanikl.

2. července 1992 - nastupuje první vláda Václava Klause

17. června 1994

V Moskvě je podepsána dohoda o vypořádání zadluženosti bývalého SSSR a Ruské federace vůči České republice.

4. července 1996 - jmenována druhá vláda Václava Klause

21. dubna 1997

Vzniká dodatek k dohodě z června 1994, materiál hovoří o 2,5 miliardy amerických dolarů.

30. listopadu 1997 - druhá vláda Václava Klause podává po aféře s financováním ODS demisi

2. ledna 1998 - nastupuje vláda Josefa Tošovského

22. července 1998 - jmenována vláda Miloše Zemana

28. července 1999

Uzavřen kontrakt mezi společnostmi Falkon Capital a RAO JES Ruska, v němž je Falkon oprávněn nabytou pohledávku použít na nákup elektrické energie.

31. prosince 1999

Vladimir Vladimirovič Putin se po abdikaci prezidenta Borise Jelcina stává úřadujícím prezidentem Ruské federace.

9. října 2001

Vzniká smlouva o postoupení pohledávky, kterou má Česko u Ruska mezi českým ministerstvem financí a firmou Falkon Capital zastoupenou předsedou představenstva Jozefem Čimborou. Falkon se zavazuje, že státu zaplatí 22,2 % nominální hodnoty pohledávky, čili 555 milionů USD, přičemž nejpozději do 19. prosince 2001 zaplatí splátku 410 milionů USD.

23. května 2012

Zdeněk Rachač se stává členem představenstva Falkon Capital.

Rachačovo jméno je již na dokumentu ze 4. dubna 1989 v kolonce referent. Právě on tehdy jako úředník ministerstva financí předložil na tomto úřadu prvotní materiál pojmenovaný „Návrh dohody mezi vládou ČSSR a SSSR o poskytnutí vládního úvěru“. Píše se v něm, že vše je připravováno na základě jednání tajemníků komunistických stran a také předsedů vlád obou zemí. „Sovětská strana předala návrh dohody,“ píše Rachač a žádá příslušné odbory ministerstva financí o vyjádření.

Z Rachačova svazku u StB, která ho vedla jako spolupracovníka s krycím jménem Riga, plyne, že na devizově finanční odbor federálního ministerstva financí nastoupil v únoru 1989 po svém návratu z Moskvy, kde od roku 1979 působil v odboru statistiky sekretariátu Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Rachač měl za sebou dlouholetou spolupráci s StB.

Návrh dohody mezi vládou ČSSR a SSSR o poskytnutí vládního úvěru

Tajná komunistická policie s ním navázala spolupráci už před jeho odjezdem do Sovětského svazu. Měl být k dispozici československé kontrarozvědce a především dodávat informace o Čechoslovácích, kteří ve strukturách obchodní organizace, sdružující socialistické státy sovětského bloku, pracovali. Při kontaktu se špiony v Moskvě měl domluvené heslo: „Mám vyřídit pozdrav od ing. Špačka.“ Ke schůzkám pak využívali konspirační byt pod krycím názvem Salon. Plyne to ze spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek, který má Aktuálně.cz k dispozici. Rachač se z Moskvy vrátil do Československa ve druhé polovině 80. let.

Komunistického ministra financí ČSSR Jana Stejskala totiž smetly v listopadu 1989 společenské změny i s celou vládou Ladislava Adamce. Později se ukázalo, že Adamce tajná služba KGB vedla jako důvěrníka. Vyplývá to ze záznamu v takzvaném Mitrochinově archivu, souboru dokumentů uložených v archivu Churchillovy fakulty univerzity v Cambridge. Záznam o Adamcovi, jehož krycí jméno znělo Atos, se týká důvěrných kontaktů sovětského zastoupení KGB v bývalém Československu.

Ministerský úředník a někdejší příslušník StB Zdeněk Rachač i jeho kolega Jiří Větrovský, bývalý „nelegál“ komunistické rozvědky v Anglii, ovšem jako odborníci ve funkci zůstali i poté, co režim padl. A jejich parafy nesou další kroky, které ministerstvo financí dělalo do konce roku 1989 už pod vedením ministra financí Václava Klause, který v prosinci téhož roku usedl ve vládě Mariána Čalfy.

Dohoda o půjčce Sovětskému svazu sice byla podepsaná, ministerstvo ale složitě hledalo, kde na její naplnění najde peníze. Státní banka československá (SBČS), z jejíchž účtů měly peníze plynout, se obávala tak velkou částku bez ručení státu odeslat. „Jsme povinni zabezpečit na svém běžném účtě dostatečně vysoký operativní zůstatek pro bezporuchové pokrytí vlastních zúčtovacích potřeb,“ psal dle dokumentu, který má Aktuálně.cz k dispozici, 7. prosince 1989 pracovník Československé obchodní banky Ing. Turek. Sověti naopak tlačili na to, aby první část miliardového úvěru měli na účtech už do konce roku 1989.

Neshodu se státní bankou pak přiznává i další písemnost ministerstva financí, která uvádí, že banka požaduje, aby úvěr nefinancovala ona, ale stát ze svého rozpočtu a případnou ztrátu by tak mohl pokrýt po schválení Federálním shromážděním. Právě angažmá parlamentu a veřejné diskusi se ale dle dostupných dokumentů vláda snažila aktivně vyhnout.

Odbor ministerstva, v němž působil Zdeněk Rachač, nakonec přišel s nápadem, který se později uskutečnil – schovat nový úvěr mezi letité půjčky Sovětskému svazu, které mu Československo poskytlo dlouho před listopadem 1989. „Podle názoru odboru by snad bylo možné dosáhnout určitého kompromisu, kdyby při jednáních o uvedené problematice došlo k dohodě v tom smyslu, že uvedený vládní úvěr SSSR bude zahrnut do starého bloku vládních úvěrů,“ napsali 21. prosince ministerští úředníci.

Návrh dohody mezi vládou ČSSR a SSSR o poskytnutí vládního úvěru

Ti také posvětili, že se o transakci nemusí dozvědět Federální shromáždění. Ovšem zcela přesvědčení o zákonnosti tohoto kroku nebyli. „Schválení podepsané úvěrové dohody nevyžaduje údajně schválení Federálního shromáždění,“ odvolávají se na letité rozhodnutí někdejšího československého prezidenta Ludvíka Svobody z roku 1969. Zároveň ministerstvo financí trvá na tom, že Sověti miliardy vrátí. „Jde o úvěr nesporně dlouhodobý. Jeho návratnost však nepokládáme za problematickou, neboť nejsou důvody se domnívat, že by sovětská strana své závazky ve sjednaných lhůtách neplnila, jak je to dnes typické u řady rozvojových zemí,“ uvádí ministerstvo financí ve stanovisku.

V tom se zásadně rozchází s bankéři. „Návratnost úvěru je problematická a bude vyžadovat příslušné dohody na úrovni centra,“ kontrují pracovníci Státní banky československé.

Československo na podzim 1989 procházelo turbulentními společenskými změnami. V ulicích měst demonstrovaly desetitisíce lidí. V pátek 24. listopadu generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš oznámil spolu s celým vedením ústředního výboru rezignaci. V pondělí 27. listopadu stát ochromila generální stávka a komunistický režim se zhroutil, otevřely se hranice s kapitalistickými státy a 10. prosince komunistický prezident Gustáv Husák jmenoval kabinet Mariána Čalfy, kde zasedl i Václav Klaus, dosavadní zaměstnanec Prognostického ústavu.

I po revoluci se na základě platných mezinárodních smluv finanční tok směrem do SSSR nezastavil. Dokumenty, odtajněné po 30 letech, ukazují, že FMF, vedené v té době Václavem Klausem, hledalo způsob, jak Sovětskému svazu peníze poslat. A nakonec ho nalezlo.

Dopis bankéřů ministrovi financí Václavovi Klausovi z 19. prosince 1989

Bankéři Státní banky československé adresovali 19. prosince přímo novému ministrovi financí Klausovi dopis plný pochybností. „Hladkému zabezpečení převodu brání skutečnost, že na úrovni československých centrálních finančních orgánů není uspokojivě vyřešena problematika vnitřního korunového financování tohoto úvěru včetně jeho zařazení do příslušné kategorie. Není proto jasné, z jakých zdrojů bude Československé obchodní bance daný převod pokryt,“ informuje Klause Rostislav Petráš, generální ředitel Československé obchodní banky (ČSOB), která byla součástí centrální banky a měla v tehdejším Československu zajišťovat pod přímým dohledem státu financování zahraničního obchodu a půjčky.

Reportéři oslovili Václava Klause s dotazy, zda si na transakci pamatuje a co jí chtěl docílit. Souhlasil jen s písemným vyjádřením. Na konkrétní otázky ale neodpověděl. V zaslaném prohlášení popírá, že by o dohodě podepsané poslední komunistickou vládou z 10. listopadu 1989, kterou následně jeho ministerstvo odesláním peněz naplnilo, něco věděl. A stejně reagoval i na doplňující dotazy.

„Opakovaně říkám, že o jakési smlouvě z 10. listopadu 1989 nic nevím. Dokonce neví nic všichni z těch, kterých jsem se mohl v současnosti zeptat. Je to už 32 let. Stalo se to ještě za komunismu, kdy to určitě byla smlouva, která nebyla veřejně diskutována. Prohlíželi jsme teď tehdejší deník Právo a ani tam o této smlouvě nebyla sebemenší zmínka,“ reagoval Klaus.

Když ho redakce konfrontovala prostřednictvím jeho mluvčího Petra Macinky s dobovými dokumenty opatřenými jeho jménem, které má k dispozici, exprezident po mluvčím vzkázal, že se již záležitostí dále zabývat nebude.

Václav Klaus

„Na kauzu Miliarda dolarů pro Sovětský svaz si nepamatuji. A kauza to nebyla,“ tvrdí Václav Klaus

V den vydání tohoto textu Klaus reagoval svoláním tiskové konference. Kauza mu dle něj má zabránit v možném návratu do politiky. Za jakých okolností v době, kdy řídil ministerstvo financí, odešlo do SSSR 1,3 miliardy dolarů, ale opět neobjasnil.

Materiály ovšem ukazují, že federální ministerstvo financí pod Klausovým vedením převod peněz od prosince 1989 intenzivně řešilo. Po pádu komunismu přešly na novou vládu staré komunistické závazky a pokračovala v plánu Adamcovy vlády.

Dle dobového itineráře letěl 20. prosince 1989 premiér Marián Čalfa jednat do Moskvy. „Jednání se týkalo problému hodnocení roku 1968, smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk, zejména byly projednány některé problémy dalšího rozvoje hospodářské spolupráce obou zemí,“ uvádí noticka z jeho tehdejšího programu s tím, že se Čalfa krátce mezi čtyřma očima setkal s předsedou Nejvyššího sovětu SSSR Michailem Gorbačovem. Co přesně si na jednání řekli a zda probírali i úvěr 1,3 miliardy dolarů, ovšem Čalfa v uplynulých týdnech nekomentoval. Prostřednictvím spolupracovníků rozhovor odmítl. S novináři se nechce bavit dlouhodobě. Po odchodu z politiky v roce 1992 pracoval jako právník a posléze obchodník.

Dva dny před Vánoci 1989 se nakonec centrální banka s Klausovým ministerstvem dohodla. Prvních osm miliard československých korun, které chtěla poslat do SSSR do konce roku, spadne pod staré dluhy a stane se součástí "vládního devizového okruhu". „Další čerpání uvedeného vládního úvěru v průběhu roku 1990 má být již korunově financováno úvěrem Státní banky československé státu, který bude podléhat schvalování Federálním shromážděním,“ sepsal Rachačův kolega z ministerstva Vladimír Šrytr. Ten se na dokument podepsal jen ručně, chybí upřesnění funkce. Jeho podpisy i rukou psané korekce a různá doporučení jsou ale dohledatelné i na předchozích dokumentech, které přípravu transakce doprovázejí.

Z materiálů, které mají reportéři k dispozici, také plyne, že dohoda vychází ze schůzky Klausova náměstka se státními bankéři, která se odehrála 21. prosince 1989. Pod návrhem odpovědi řediteli ČSOB Rostislavu Petrášovi, který předtím požadoval od Klause instrukce, jak má transakci převoditelných rublů jeho banka financovat, je mezi úředníky podepsaný Zdeněk Rachač.

Není ovšem známo, že by o poslání peněz do Sovětského svazu během roku 1990 skutečně jednalo Federální shromáždění, do něhož Čechoslováci v prvních demokratických volbách v červnu 1990 vybrali své zástupce.

Petr Pithart, který od ledna 1990 zasedl ve Federálním shromáždění, vedl českou vládu a od února stejného roku byl souběžně pět měsíců místopředsedou vlády federální, říká, že o polistopadových miliardách pro Sovětský svaz dodnes nic nevěděl. Informace ho zaskočila. „Až mnohem později jsem se dozvěděl, že nějaká pochybná transakce tam proběhla, ale netušil jsem, že zrovna v této době – tak krátce po 17. listopadu 1989. To je šok. Nechápu, jaká byla motivace tam ty peníze posílat, je to opravdu hodně podivné,“ poznamenal Pithart.

Petr Pithartmístopředseda porevoluční vlády

Zároveň redakci sdělil, že Václav Klaus se na ministerstvu financí obklopoval povětšinou lidmi, které dlouhodobě znal. „Šlo čistě o jeho lidi, kteří mu byli v určitém smyslu zavázáni – například Ivan Kočárník nebo Vladimír Rudlovčák,“ vzpomíná expolitik. Naráží tak na Klausovy náměstky a bývalé kolegy z Prognostického ústavu.

Ivan Kočárník dnes tvrdí, že neví nic o tom, že by za vznikem třetiny ruského dluhu stála transakce z éry předsedy jeho vlastní strany Klause. „Nevím, že Klaus platil po revoluci. Pokud já si pamatuji, tak úvěr slíbila Adamcova vláda. To je vše, co si pamatuji,“ řekl redakci někdejší Klausův náměstek, který ho později v pozici ministra financí nahradil.

Zdeňka Rachače si Kočárník po 30 letech vybavuje. Odmítá, že by s ním někdy jednal. „Rachač byl zaměstnancem ministerstva financí, on byl v zahraničním odboru. Nevěděl jsem, že byl v StB. Jak jsem to měl vědět?“ reagoval Kočárník. Rachače podle něj blíže neznal, protože jednal výhradně s jeho nadřízeným Vladimírem Rudlovčákem, rovněž dlouhletým blízkým spolupracovníkem Klause, s nímž budoucí ministr financí, premiér a prezident před revolucí pracoval v Prognostickém ústavu a sepisovali spolu jako autorské duo třeba odbornou stať o chování spotřebitelů v socialistickém hospodářství. Rudlovčák z postu náměstka ministra odstoupil na jaře 1997 po skandálu s vytunelováním CS Fondů, z nichž peníze střadatelů zmizely v zahraničí potom, co stát převod financí povolil.

Právě na Rudlovčáka padla politická odpovědnost. Na Rachače ani ruský dluh se ho není možné zeptat. Již zemřel.

To, že si transfer 1,3 miliardy dolarů nepamatuje, tvrdí dnešní předseda Hospodářské komory a další někdejší Klausův kolega z prognostického ústavu Vladimír Dlouhý. S Klausem byl od prosince 1989 do června 1990 v Čalfově vládě jako místopředseda a ministr hospodářství. „Omlouvám se, ale na nic takového si nepamatuju, a navíc o těchto věcech jsem jako ministr hospodářství nerozhodoval,“ řekl Dlouhý.

Vláda, v níž Klaus s Dlouhým působili jako ministři, nicméně podle usnesení z března 1990 o úvěrech jednala. V dokumentu se píše, že pověřuje „ministra financí a předsedu Státní banky československé vydat zásady změn v systému financování vládních úvěrů a jejich převedení do kompetence federálního ministerstva financí od 1. ledna 1990“.

První a poslední stránka usnesení vlády z března 1990, která o dluzích jednala

Klíčový důkaz o tom, že peníze skutečně odcházely, nabízí materiál pojmenovaný “Přehled o souhrnu státních rozpočtů ČSSR na rok 1990” vypracovaný federálním ministerstvem financí v únoru 1990. Z toho plyne, že prvních 800 milionů převoditelných rublů (tedy 8 miliard korun) skutečně Klausovo ministerstvo poslalo do konce roku 1989, jak si Sověti vymínili. “...byl již koncem roku 1990 čerpán ve výši 800 mil. přev. Rb (tj. 8 mld. Kčs.). V roce 1990 bude realizováno další čerpání až do výše 1200 mil. přev. Rb (tj. 10,8 mld. Kčs),” uvádí dokument. Čísla ovšem nesedí s finální dlužnou částkou, kterou následně obě strany uznaly v roce 1994 - 1,3 miliardami dolarů. Proč je suma nakonec vyšší, není známo.

Z archivů dnešní sněmovny je patrné, že hospodaření se státním rozpočtem za rok 1990, kdy peníze do Sovětského svazu dle dostupných informací odešly, měl tehdejší ministr financí Klaus ve Federálním shromáždění potíže obhájit. Poslanci Klausovi ohledně závěrečného účtu za rok 1990 na zasedání 4. července 1991 spílali. Podle jejich usnesení v průběhu roku 1990 došlo v rozpočtu k podstatným změnám, o kterých Federální shromáždění nebylo informováno.

„(Federální shromáždění) upozorňuje na to, že v rozpočtu federace nebyla zahrnuta výdajová položka v rozsahu čtyř miliard korun vůči Státní bance československé vyplývající z vládních úvěrů a že nebylo vyjasněno krytí této položky (…),“ usnesli se poslanci. Podle nich byl zároveň rozpočet natolik nekonkrétní, že ho nešlo důkladně kontrolovat.

Klaus ovšem poslancům dle stenozáznamu, který má Aktuálně.cz k dispozici, množstvím ekonomických termínů vysvětloval, že vše je v pořádku a jde jen o papírové promítnutí závazků z dob poslední komunistické Adamcovy vlády do rozpočtu. Přiznal ovšem, že část peněz odešla v jeho éře. „Především se zvýšil výrazně stav aktiv federace o 88 miliard korun, ovšem převážná část této změny souvisí pouze s přesunem vládních úvěrů, jejichž financování přešlo od počátku roku 1990 na státní rozpočet. Neznamená to, že by tato změna znamenala poskytnutí nových vládních úvěrů. Saldo čerpání vládních úvěrů a splátek těchto úvěrů představovalo za loňský rok 12 miliard korun, o které se zvýšila aktiva našeho státu v zahraničí. Z toho největší část 7,7 miliardy korun představovalo poskytnutí poslední tranše vládního úvěru Sovětskému svazu. V podstatě šlo o transformaci našeho aktivního salda platební bilance do formy vládního úvěru, která byla dohodnuta ještě předchozí vládou, vedenou panem Adamcem,“ vysvětloval tehdy Klaus.

Skutečnost, že za součinnosti FMF do SSSR nadále plynou další finanční prostředky (později vyčíslené v souhrnné výši 1,3 miliardy dolarů), poslancům podle stenozáznamu nesdělil. Jen dodal, že kvůli zahraničním pohledávkám se stát zadlužil u vlastní Státní banky československé.

„Chtěl bych říci, že se jedná o komplikovanou otázku metodiky vyčíslování těchto tokových a stavových veličin. Není to otázka zamlčování určitých položek. Je to těžký ekonomický problém. Snažíme se ho co nejvíce zprůzračnit i sami pro sebe. Není v tom záměr vlády tyto věci schovávat,“ tvrdil poslancům Klaus.

Dnes i po dotazech reportérů trvá na tom, že si dohodu, na základě které jeho ministerstvo financí posílalo peníze do Sovětského svazu, nepamatuje. „O dohodě mezi ČSSR a SSSR z 10. listopadu 1989 nic netuším, ani nevím, je-li to správné datum,“ dodal Klaus.

Stopa po miliardách korun v roce 1990 mizí. Ministerstvo financí podle aktuálního vyjádření o penězích odeslaných už po 17. listopadu 1989 Sovětskému svazu nemá v archivech žádné doklady. „Informace k uvedené dohodě nemá ministerstvo financí k dispozici. Dle evidence v archivní knize fondu federálního ministerstva financí byly dokumenty, které by se mohly vztahovat k ,dohodě o úvěru ze dne 10. 11. 1989, který ČSSR poskytla Sovětskému svazu‘, správním archivem předány k uložení do Národního archivu v roce 2008,“ konstatoval pouze mluvčí ministerstva financí Zdeněk Vojtěch. V dostupných archivech se ovšem k samotnému toku peněz reportérům žádné další zmínky dohledat nepodařilo.

Československá obchodní banka peníze dle původní komunistické dohody měla poslat na účet u Mezinárodní banky hospodářské spolupráce (MBHS), tedy instituce, přes niž si státy sovětského bloku vyúčtovávaly vzájemné dodávky zboží a služeb. Ale také banky, která tehdy sloužila zpravodajským službám sovětského bloku ke krytí a financování jejich operací.

Česká národní banka, v jejichž archivech by údaje o konkrétních převodech mohly být, informace o vyvedení desítek veřejných miliard ze státního rozpočtu odmítá poskytnout. S odkazem na bankovní tajemství. „Tyto informace podléhají bankovnímu tajemství. Obecně lze pouze říci, že protistranou takovýchto peněžních převodů byl zpravidla Vněšekonombank, sovětský protějšek tehdejší Státní banky československé,“ řekl Aktuálně.cz guvernér ČNB Jiří Rusnok. Ten jako ministr financí ve vládě Miloše Zemana podepsal dohodu o deblokaci ruského dluhu, která většinu peněz Rusku odpustila.

Jiří Rusnokguvernér ČNB

Kolik splátek a kam přesně tehdejší ČSOB poslala, tak zůstává nejasné. Dohoda, na jejímž základě odešly miliardy do Sovětského svazu, dodnes chybí v Rejstříku mezinárodních smluv.

Přesnou výši lze odvozovat jedině z pozdější dohody o vypořádání dluhu. Tu v roce 1994 podepsal v Moskvě náměstek ministra financí a Klausův někdejší blízký spolupracovník z Prognostického ústavu Vladimír Rudlovčák, o němž již byla řeč. Klaus tehdy už byl premiér. Dokument mezi výčtem starších dluhů uvádí na prvním místě, že na základě dohody z 10. listopadu 1989 to bylo zmiňovaných 1,3 miliardy dolarů a dalších 230 milionu dolarů nezaplacených úroků.

Zdeněk Rachač alias spolupracovník tajné policie Riga, který na ministerstvu obhajoval odeslání peněz do hroutícího se Sovětského svazu, postupem času změnil roli. Na konci roku 1990 ho popisují tehdejší média jako poradce ministra financí Klause a člověka, který bude ruský dluh vymáhat.

„Od počátku prosince, kdy bylo jasné, že Sovětský svaz nebude existovat, vedeme jednání s jednotlivými republikami – uvedl poradce federálního ministra financí Zdeněk Rachač a vysvětlil: Chceme, aby naše pohledávky byly spláceny zbožím, protože víme, že je nebudou moci zaplatit v penězích,“ cituje ho tehdejší agentura ČSTK, předchůdce ČTK.

Dnes ovšem Klaus ve svém vyjádření pro Aktuálně.cz tvrdí, že Rachače nezná. A že jeho poradcem nebyl. „Jméno Zdeněk Rachač neznám, asi byl jedním z několika stovek pracovníků ministerstva financí, ale v žádném případě nebyl mým poradcem. Nikdy jsem s ním nic nekonzultoval, nic o něm nevím a na otázku ‚Kdy jste se poznali?‘ musím odpovědět, že jsme se nepoznali,“ napsal Klaus. O Rachačovi jako poradci Klause v roce 2012 informoval i ekonomický server Motejlekskocdopole.com. V roce 2017 pak například Neovlivní.cz. Klaus se až dosud nikdy veřejně neohradil.

V nynějším prohlášení dodal, že v jeho ministerské éře měl ruské dluhy na starosti náměstek Rudlovčák (jeho někdejší blízký spolupracovník z Prognostického ústavu), případně ředitel odboru vnějších finančních vztahů Jiří Větrovský. Mimoděk tak dokládá, že někdejší komunistický špion Větrovský, který připravoval poslání miliard korun do SSSR, se společně s Rachačem po revoluci proměnil ve vymahače peněz a Klausova spolupracovníka.

V domě, kde Jiří Větrovský pobýval většinu života, minulý týden reportéři zastihly jen jeho manželku s dcerou. Ty reportérům sdělily, že muž, bývalý ředitel devizového odboru na ministerstvu financí, před pěti lety zemřel. V souvislosti s ruským dluhem si ženy nic nevybavovaly. „On se nikdy moc nesvěřoval. Jen vím, že dostával republiku do měnového fondu, jeden rok taky vedl konferenci RVHP,“ vzpomínala manželka. Podle ní její manžel ovládal ruštinu i angličtinu, protože studoval ekonomii v ruském Leningradu a poté zhruba pět let působil na československém zastupitelském úřadě v Londýně. „Často taky jezdíval na služební cesty, ale když se vracel, nikdy nám neříkal, jak se tam měl, neukazoval žádné fotky, to neexistovalo, v podstatě jsme o něm nic bližšího nevěděly,“ pokračovala dcera.

S Klausem se Větrovský údajně velice dobře znal. „Manžel s ním spolupracoval, mluvil o něm vždycky moc dobře, měl s ním výborné vztahy a Klaus si ho považoval,“ uvedla žena. “Vzpomínám si na Klause, když manžel dostával republiku do měnového fondu, to Klaus vždycky naštval ty americké úředníky a já je tady potom musela hostit - manžel je sem k nám přiváděl na večeři,” vzpomínala manželka.

Ta popřela, že by věděla o mužově spolupráci s rozvědkou. „Byl spíš apolitický. Je pravda, že hodně jezdíval ven, ale co tam dělal...“

Ve smlouvě z 10. listopadu 1989 je uvedeno, že dluh bude Sovětský svaz Československu splácet ve zboží či pohonných hmotách od roku 1996 až do roku 2000. Ani to se ale nestalo. Rok 1996 začal, aniž Rusko zahájilo splácení dluhu. Těsně před uplynutím lhůty, v listopadu 1995, Gruzínec a podle tehdejších médií i bývalý důstojník ruské rozvědky GRU Paata Mamaladze v Praze spoluzaložil společnost Falkon Capital. Důležitého aktéra tohoto příběhu.

Připomeňme, že Kočárník předtím Klausovi na ministerstvu financí dělal náměstka, aby posléze po něm v roce 1992 usedl na ministerské křeslo a jezdil o ruském dluhu vyjednávat do Moskvy. Rachač byl u toho, když Kočárník v dubnu 1997 podepisoval v Praze dodatek k dohodě vlád obou států o vypořádání zadluženosti bývalého SSSR a Ruské federace s tehdejším ruským premiérem Viktorem Černomyrdinem. „Podle Rachače pro splácení dluhu nemohl nikdo z České republiky více udělat. Snad kdyby se postavil před ruské ministerstvo financí, polil se benzinem a zapálil se,“ psal tehdy magazín Týden.

Realita byla ale složitější. To nyní potvrdil i sám Kočárník. „Rusové neplatili ani úroky. Podařilo se mi vyjednat, že budou platit úroky 119 milionů dolarů kvartálně, což byly velké peníze. Přijel jsem na letiště, měl jsem radost, opili mě tam. Ale nakonec to zaplatili jenom dvakrát,“ řekl reportérům Ivan Kočárník.

Pátrání redakcí ukazuje, že stát v tichosti přidal peníze, které do SSSR poslal až po listopadu 1989, do balíku takzvaného ruského dluhu, o němž porevoluční politici opakovaně tvrdili, že se jedná o staré pohledávky vůči Rusku vzniklé dávno před pádem komunismu. Dokumenty, které mají reportéři k dispozici, ukazují, že přibližně třetinu peněz Sovětskému svazu poslala až vláda vzniklá po 17. listopadu 1989. Oněch 1,3 miliardy dolarů.

U dohody, jakým způsobem celý balík Rusko splatí, už Klaus jako vládní představitel nebyl. Jeho premiérskou éru odstartovanou po rozpadu Československa uzavřel skandál s nelegálním financováním ODS z tajných švýcarských kont a Klaus skončil zkraje roku 1998 v opozici. Agendu ruského dluhu tak na přelomu tisíciletí převzal nový kabinet nynějšího prezidenta Miloše Zemana. Ten vládl díky opoziční smlouvě právě za podpory Klausovy ODS. Samotný Klaus získal post předsedy sněmovny.

Na přelomu tisíciletí na post prezidenta Ruské federace nastoupil někdejší zpravodajec KGB Vladimir Putin. V únoru 2001 do Prahy dorazil ruský ministr zahraničí Igor Ivanov a kromě jiných se setkal s premiérem Milošem Zemanem a šéfem sněmovny Václavem Klausem. Ve stejném roce Zemanův kabinet začal řešit ruský dluh.

V červnu 2001 se Zeman dohodl v Petrohradu s tehdejším ruským premiérem Michailem Kasjanovem, že Česká republika bude „deblokovat“ podstatnou část ruského dluhu vůči Česku. V přepočtu na koruny šlo o 95 až 100 miliard z celkové částky zhruba 130 miliard korun. Počátkem října toho roku podepsali oba premiéři smlouvu, která měla umožnit návrat aspoň části dlužné částky do tuzemské státní pokladny. Zemanova vláda ji tajila, aniž dokázala zdůvodnit proč.

Dokument o vypořádání dluhů mezi Českem a Ruskem nynější ministerstvo financí Aleny Schillerové tají dodnes – i po 20 letech. „Je utajen ve stupni utajení vyhrazené. Jedná se o utajený dokument dle zákona o ochraně utajovaných informací, který je utajován mimo jiné i na základě dohody s druhou smluvní stranou,“ uvedl mluvčí ministerstva financí Zdeněk Vojtěch.

Zemanova vláda se rozhodla, že dluh pro ni vymůže malá pražská firma Falkon Capital. S ní se kabinet dohodl, že dodá do státní pokladny přibližně 22 miliard korun, bez ohledu na to, kolik se rozhodne ruská vláda splatit. Jednáním s touto společností byl pověřen náměstek ministra financí Ladislav Zelinka, který tehdy Respektu tvrdil, že účast Falkonu byla podmíněna ruskou stranou.

To později popřel tehdejší náměstek ruského ministra financí Andrej Rappoport, který v listu Vedomosti řekl, že Falkon si vybrala česká vláda. Firma Falkon Capital měla podle smlouvy převést peníze do státní kasy do konce roku 2001, pokud by to společnost neudělala, smlouva by pozbyla platnosti.

První a poslední strana smlouvy o postoupení pohledávek mezi ČR a Falkonem

Dodnes je zahaleno tajemstvím, kde podle všech informací málo solventní firma získala oněch 22 miliard korun (které skutečně skončily na dohodnutém vládním účtu). Firmu založili v půli devadesátých let dva Gruzínci Paata Mamaladze a Važa Kiknavelidze a její pověst byla problematická. Třeba předchozí ministr financí Ivan Pilip s ní odmítl podepsat smlouvu na vymožení několika milionů korun v Libyi, protože ho tuzemská civilní kontrarozvědka Bezpečnostní informační služba (BIS) varovala před podezřelým pozadím firmy Falkon Capital a údajným napojením na zločinecké podsvětí. Tehdy se psalo i o napojení rodiny Mamaladzeových (která za firmou stojí dodnes) na ruskou vojenskou rozvědku GRU.

Zemanova vláda se ale na vymáhání ruského dluhu s Falkon Capital dohodla a utajila i samotnou smlouvu se společností, kterou jí svoje nároky vůči Rusku postoupila. Aktuálně.cz má kontrakt k dispozici. Podepsal ho 9. října 2001 tehdejší ministr financí Zemanovy vlády Jiří Rusnok. Ten byl Zemanovým oblíbencem i v následujících patnácti letech. Zeman ho později jako prezident postavil do čela své úřednické vlády. V roce 2016 pak jmenoval Jiřího Rusnoka guvernérem ČNB.

Někdejší ministr financí Rusnok dnes nechce na otázku, zda podle něj jím podepsaná dohoda byla výhodná, odpovědět. Stejně tak odmítá hodnotit transparentnost Falkon Capital. Prý kvůli mlčenlivosti, kterou má jako guvernér národní banky předepsanou. „O deblokaci ruského dluhu rozhodla tehdejší vláda v souladu s tehdy platnými předpisy a postupy, které zahrnovaly i posouzení společnosti Falkon příslušnými úřady. Smlouva podléhá režimu utajení a já jsem v této věci nebyl zbaven mlčenlivosti, proto se k věci nemohu blíže vyjádřit,“ uvedl Rusnok.

Jiří Rusnokguvernér ČNB

Ve chvíli nákupu dluhu přitom ani nebylo jasné, kdo firmu, na kterou česká vláda převedla stomiliardový nárok vůči Rusku, ovládá. Podle jejího tehdejšího šéfa Jozefa Čimbory 95 procent podílu Falkonu vlastnila švýcarská firma Magchim. Ta byla podle Čimbory hlavním investorem, který poslal zmíněných 22 miliard na nákup ruského dluhu od české vlády.

Jenže jak zjistil týdeník Respekt, firma reprezentovaná švýcarskými bratry Moserovými nebyla o nic movitější než samotný Falkon a také za ní stál už zmíněný Gruzínec Mamaladze. Sídlila na okraji švýcarského města Neuhausen v unimobuňce – neměla kromě bratrů Moserových žádný personál – a v místě ji nikdo neznal. Český vyjednávač Ladislav Zelinka tehdy tvrdil, že ho osobně nijak neznepokojuje, že „firmu nezná, a netuší nic o jejích finančních možnostech a že ji podle jeho informací prověřily bezpečnostní instituce“. Tehdejší šéf rozvědky František Bublan to Respektu popřel.

Samotná transakce, jak získat peníze, byla velmi nepřehledná a nemá smysl ji dopodrobna popisovat. Ani za ruskou stranu ale nevystupovala přímo tamní vláda. Ruským investorem splátky dluhu byla obří státní energetická společnost RAO JES, které za to ruský stát odpustil část dlužných daní. Firma RAO JES vedená Anatolijem Čubajsem, jedním z hlavních architektů ruských ekonomických reforem, uvolnila podle ruských médií na splacení dluhu v přepočtu 53 miliard korun. Víme, že zhruba dvacet miliard z nich se dostalo do české státní pokladny, více než třicet miliard korun zmizelo někde na cestě mezi Moskvou a Prahou. Představitelé firmy Falkon Capital nijak nekomunikovali s médii, představitelé vlády, včetně Miloše Zemana, tehdy prohlásili, že podmínky smlouvy, včetně toku peněz, byly na ruskou žádost utajeny.

Česká vláda pod vedením Miloše Zemana tedy odkoupila stomiliardový dluh pod tehdy běžnou cenou, obešla přitom podmínky vymáhání dané tzv. Pařížským klubem, který sdružoval věřitele Ruska a jehož bylo Česko také členem. Nikdy nebylo zveřejněno, jaký profit měla společnost Falkon Capital z toho, že sehrála statickou úlohu převodníka peněz. Nejasná transakce, zmizelé peníze, utajování smluv a mlčení vládních i řady opozičních politiků – včetně tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny a představitele hlavní „opoziční“ ODS Václava Klause, který se ke způsobu návratu dluhu vyjadřoval jen okrajově ve smyslu „je to poněkud zvláštní“ – vyvolaly v českých i ruských médiích podezření na obří defraudaci na české i ruské straně. Policie pod vedením Zemanova ministra vnitra Stanislava Grosse nikdy věc nevyšetřovala.

Jak Zemanova vláda „vyřešila“ ruský dluh. Autor grafiky: Jirka Kropáček

Ruský investigativní server The Insider přinesl v roce 2018 zprávu, že český prezident Miloš Zeman podle jejich zdrojů dostal část peněz, které prostředníci při vypořádávání ruského dluhu zpronevěřili. Podle autorky Anastasije Kirilenkovové tyto skutečnosti vysvětlují, proč je Miloš Zeman ke Kremlu tolik vstřícný. Text stojí na svědectví podnikatele Vladislava Moskaleva, který nyní žije v Kanadě. O ruském dluhu se rozpovídal téměř po 20 letech. Autorka také získala interní dokumenty RAO JES, které se dohody týkají.

Novinářce Moskalev řekl, že v roce 1999 pomáhal hlavnímu akcionáři Falkon Capital Paatovi Mamaladzemu vymyslet způsob, jak získat z ruského rozpočtu peníze na zaplacení části ruského dluhu vůči Česku prostřednictvím energetické firmy RAO JES. A ještě než ho z obchodu jeho partneři vytěsnili, získal o plánu informace.

Podle tvrzení Moskaleva ruské ministerstvo financí zaplatilo Falkon Capital více než 1,15 miliardy dolarů a do českého státního rozpočtu putovalo 400 milionů dolarů. „Zbývajících 700 milionů si rozdělili účastníci. Každý z nich měl podíl. Šéf RAO JES Anatolij Čubajs i jeho finanční ředitel Leonid Melamed, stejně jako ministr financí Alexej Kudrin. Část peněz předával Čubajs Zemanovi. Bylo to nejen přes bankovní převody, ale i v hotovosti,“ tvrdil Vladislav Moskalev. Text v roce 2018 ovšem neposkytl kromě jeho konstrukce a části dokumentů žádné další důkazy.

Moskalev ale tvrdil, že si interní obchodní dohodu označil, „aby nikdo nemohl říkat, že s tím neměl nic společného“. „Číslo dohody, podepsané českým ministerstvem financí, je stejné, jako bylo číslo mého tehdejšího mobilního telefonu – materiál tak nesl označení č. 1017/1755,“ vysvětlil Moskalev. České ministerstvo financí ale serveru The Insider tehdy prý nepotvrdilo, že by vědělo o smlouvě s takovým číslem.

Protikorupční organizace Růžový panter ovšem od ministerstva rusky psanou a v době podpisu utajenou dohodu mezi Falkon Capital a RAO JES z roku 1999 získala. A ukazuje se, že Moskalev minimálně v tomto mluvil pravdu. Je opatřena stejným číslem, jaké Moskalev v roce 2018 nadiktoval ruskému investigativnímu serveru do článku, tedy 1017/1755.

Utajená dohoda mezi Falkon Capital a RAO JES z roku 1999

Reportéři oslovili mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka s dotazem, jak Zeman po letech vnímá vypořádání ruského dluhu a zda výsledná dohoda, v níž Česká republika přišla o 80 miliard korun, byla výhodná. A také zda jsou pravdivá slova Moskaleva, že Zeman z obchodu získal provizi. „Víme, že je to lež. Dále vám nemám co sdělit,“ reagoval Ovčáček a na další otázky odpovídat odmítl.

Jiří Ovčáčekmluvčí Miloše Zemana

Někdejší šéf RAO JES Anatolij Čubajs, jehož role byla pro úspěch celé transakce klíčová, je dobrý známý exprezidenta Václava Klause. Na svém již smazaném twitterovém účtu ho v minulosti nazýval „soudruhem“. A kontakt s ním reportérům přiznal i Klaus. Tomu, že by byli přátelé, se ale brání. „Anatolije Čubajse znám, několikrát – třikrát čtyřikrát – v životě jsem ho viděl. Nejprve jako člena ruské vlády, potom v minulém desetiletí na několika konferencích. Považoval jsem ho – v dobrém slova smyslu – za významného ruského reformátora postkomunistické éry, ale slovo přítel by bylo neadekvátní nadsázkou. Nic špatného si ale o něm nemyslím,“ uvedl Klaus.

V listopadu 2014 z Čubajsových rukou bývalý český prezident převzal v Moskvě cenu Jegora Gajdara za „rozvoj pout s Ruskem“. Půl roku potom, co Rusko protiprávně obsadilo ukrajinský Krym a vysloužilo si mezinárodní odsouzení. Klaus ale v projevu za přihlížení Čubajse, tehdy šéfa státní firmy Rosnano, přišel s jiným vysvětlením situace.

„Obávám se, že současná ukrajinská krize je důsledkem selhání ukrajinské postkomunistické transformace, zneužití nevyhnutelné křehkosti tohoto nově vytvořeného multietnického státu. Ukrajina se stala místem konfrontace mezi Západem a Východem, mezi Amerikou se západní Evropou a Ruskem,“ uvedl exprezident v projevu s tím, že ho překvapuje, že „se tolik lidí řídí zjednodušenými a zavádějícími palcovými titulky a nechce si vytvořit vlastní názor“.

Václav Klaus převzal ve středu 19. listopadu 2014 v Moskvě cenu Jegora Gajdara.

Klaus nicméně popírá, že by s Čubajsem někdy řešil ruský dluh či jeho vypořádání. „Ruský dluh jsme spolu nikdy neřešili ani jediným slovem. Co znamená zkratka RAO JES, nevím. A nemám žádný důvod hledat to na internetu,“ dodal Klaus. Od loňského prosince je Čubajs speciálním vyslancem Vladimira Putina v mezinárodních institucích.

Zeman i Klaus dnes šíří ruský vliv

Václav Klaus a Miloš Zeman na konferenci někdejšího příslušníka KGB Vladimíra Jakunina. Zdroj: Facebook Dialogue of Civilizations Research Institute

Václav Klaus i Miloš Zeman jsou dnes velmi nápadnými zastánci Ruské federace. S prominenty režimu Vladimira Putina dlouhodobě udržují blízké vztahy. A také v mnohých případech nahráli svými prohlášeními ruské propagandě (naposledy například v souvislosti s kauzou Vrbětice).

Ruský překlad knihy Václava Klause Modrá, nikoli zelená planeta sponzorovala firma Lukoil. Při rusko-gruzínské válce exprezident opakoval ruskou verzi, podle níž jako první zaútočila Gruzie. Po ruských volbách v roce 2011, které řada ruských i zahraničních pozorovatelů označila za zmanipulované, se Klaus odmítl účastnit kritiky a prohlásil jen, že to byly „jejich volby“.

Zeman i Klaus měli společnou spojku na „Putinův vnitřní kruh“ – bývalého šéfa ruských státních železnic a exdůstojníka KGB Vladimira Jakunina. Blízkého Putinova důvěrníka americká vláda v roce 2014 zařadila na sankční seznam kvůli ruské anexi Krymu. Jakunin organizoval každoroční konferenci Dialog civilizací na řeckém ostrově Rhodos. Klaus i Zeman za sankcionovaným Jakuninem jezdili v roli prominentních řečníků. Zeman ještě jako důchodce z Vysočiny a později v roce 2014 či 2016 již v pozici českého prezidenta. Klaus po odchodu z úřadu v letech 2015 až 2017. Jakunin Klause jmenoval členem dozorčí rady svého institutu Dialogue of Civilizations (DOC) v Berlíně.

V roce 2018 prezident Zeman prohlásil, že se v Česku vyráběla nervově paralytická látka novičok. Ruská propaganda to obratem využila k tomu, aby zpochybnila, že Moskva stojí za otravou dvojitého agent Sergeje Skripala ve Velké Británii. BIS Zemanovy informace vyvrátila. Tím vznikl otevřený spor prezidenta s kontrarozvědkou vlastního státu, kterou později označil za „čučkaře“. Stanovisko BIS ale potvrdil premiér Andrej Babiš.

Novičok byl u nás vyráběn a testován, tvrdí prezident Zeman, který si objednal zprávu BIS

Když si Česko a Slovensko v roce 2018 připomínaly 50. výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, prezident Miloš Zeman si vysloužil kritiku za to, že k události mlčel.

Miloš Zeman také tlačil na tehdejšího ministra spravedlnosti za hnutí ANO Roberta Pelikána (ve funkci 2015–2018), aby zadrženého hackera Jevgenije Nikulina nevydal do USA, ale do Ruska.

Zeman dlouhodobě lobbuje za to, aby strategickou dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany minimálně za 200 miliard korun prováděl ruský Rosatom. Navzdory tajným službám, které proti tomu varují a označují to za závažné bezpečnostní riziko.

Zemanovým poradcem je Martin Nejedlý. Radí mu na dobré slovo, beze smlouvy. Nejedlý v Rusku žil deset let. Co přesně tam dělal, dosud není jasné. Stejně tak není známé, čím se živí dnes. S Ruskem je ovšem spjato Nejedlého dřívější soukromé podnikání v Česku. Do jeho zadlužené firmy dle zprávy o likvidaci poslal ruský gigant Lukoil kolem 180 milionů korun.

Krátce potom, co premiér Andrej Babiš překvapivě loni na konci roku prohlásil, že chce jaderný tendr odsunout, Nejedlý odcestoval jednat do Ruska s blízkým poradcem Vladimíra Putina. Tvrdil ale, že jádra se cesta netýkala.

V roce 2021 Zeman nahrál ruské propagandě opět. Zatímco vládní činitelé vystoupili s oznámením, že ve Vrběticích odpálili muniční sklad agenti ruské rozvědky GRU, Zeman případ zamlžil. Po týdnu mlčení v nedělním projevu mimo jiné uvedl, že neexistují důkazy, podle nichž by ruští agenti byli ve vrbětickém muničním skladu. Podle Zemana jsou dvě vyšetřovací verze a je třeba prověřit i variantu, podle níž výbuch nastal v důsledku neodborné manipulace s výbušným materiálem. Ministr vnitra Jan Hamáček sdělení prezidenta o dvou vyšetřovacích verzích dementoval. Převzala ho ale ruská propaganda.

Klaus rovnou události kolem Vrbětic označil za „vykonstruovaného strašáka“. „Věřím, že kdyby v amerických prezidentských volbách znovu vyhrál Trump a byl dnes prezidentem, opožděná kauza Vrbětice by nenastala,“ napsal bývalý prezident na stránkách Institutu Václava Klause. „Nevěřil jsem, že se ještě někdy vrátím do padesátých let, byť s opačným znaménkem. Nevěřil jsem, že budu ještě někdy bezmocně bouchat do stolu při poslouchání režimového rozhlasu a výroků našich vrcholových politických představitelů,“ uvedl také exprezident.

zobrazit více »

Někdejší Klausův spolupracovník a letitý vyjednávač ruského dluhu Zdeněk Rachač v květnu 2012 potřetí změnil roli. Nastoupil do vedení společnosti Falkon Capital rodiny Mamaladzeových, stal se členem představenstva. Ve vedení společnosti vydržel pět let.

Aktuálně.cz se osmdesátiletého Rachače podařilo dohledat. Reportéři se ho pokusili zeptat, za co si post ve firmě vysloužil a zda byl honorovaný. Rachač nejprve tvrdil, že si na to, jak na ministerstvu těsně před sametovou revolucí „procesoval“ odeslání více než miliardy dolarů do Sovětského svazu, nepamatuje. Vzápětí upřesnil, že v Sovětském svazu pracoval v letech 1979 až 1986. Vysvětlit, jak se z pozice úředníka, který byl u vzniku dluhu, stal až členem vedení firmy, která vydělala na jeho „vymáhání“, odmítl. „Nechci o tom mluvit a nebudu. Jsem v důchodu a nebudu se o tom bavit,“ řekl Rachač. Odmítl komentovat i své angažmá ve firmě Falkon Capital a před dalšími dotazy se skryl ve své chatě. Na pozdější hovory a SMS z několika různých čísel s doplňujícími dotazy už nereagoval.

V době, kdy v roce 2012 Rachač usedl v orgánech Falkon Capital, firma v Česku i jinde rozsáhle podnikala. Už v roce 2002 koupila Hotel Praha, jeden z nejluxusnějších hotelů v socialistickém Československu, který byl postaven jako špičkové ubytovací zařízení pro potřeby Komunistické strany Československa a vlády. Prodal jí ho za půl miliardy tehdejší občanskodemokratický starosta Prahy 6 Pavel Bém, pozdější primátor Prahy. Některé odhady určovaly cenu o stovky milionů vyšší. Do dceřiné firmy Falkonu, která gigantický hotel na pražské Hanspaulce vlastnila, Rachač také nastoupil. O rok později – v roce 2013 – koupila budovu skupina PPF Petra Kellnera a přes protesty některých architektů a památkářů mohutný hotel nevhodně postavený ve vilové čtvrti zbourala.

V roce 2003 se jméno Falkon Capital objevilo v Lotyšsku. Tehdejšího prezidenta Rolandase Paksase odvolali po vyšetřování, které prověřovalo i pokus Falkonu privatizovat místní elektrárnu. Prezident byl obviněn z toho, že otevírá ke strategickým podnikům dveře lidem napojeným na organizovaný zločin a osoby z ruských tajných služeb.

To ale zdaleka nebyl největší projekt Falkon Capital. V roce 2007 podepsal David Mamaladze, bratr zakladatele Paaty, dohodu o projektu výstavby větrných elektráren s představiteli ruského Kalmycka a tehdejším 1. místopředsedou vlády Ruské federace Dmitrijem Medveděvem. Projekt počítal s výkonem 600 MW a měl stát přes šest miliard korun. Nastupující prezident Medveděv řekl, že je to „jedna z nejzajímavějších událostí v rozvoji ruské energetiky“. Projekt ovšem vyšuměl.

V roce 2017 pak reprezentant Falkon Capital Sergo Mamaladze a guvernér ruského Petrohradu Georgij Poltavčenko podepsali dohodu o výstavbě „větrníků“ za miliardu rublů do roku 2024.

Web petrohradské administrativy informuje, že „čeští podnikatelé“ budou stavět větrníky za miliardu.

Přestože se na Východě Falkon profiloval jako prosperující česká firma, zeptat se jejích zástupců na angažmá Zdeňka Rachače, vypořádání ruského dluhu či další podnikání se reportérům nepovedlo. Společnost, která dokázala v minulosti České republice poslat více než 20 miliard korun a plánovala miliardové obchody v Rusku, dnes podle obchodního rejstříku oficiálně sídlí v Husově ulici v centru Prahy. Vrátný budovy ovšem reportérům řekl, ve skutečnosti už pět let firma v budově sídlo nemá. Tím porušuje zákon. Falkon na rozdíl od jiných společností na místě nenechal ani žádnou další adresu. Firmě rovněž nefunguje web.

Dceřinou firmu Falkonu Hotel Praha, která dále fungovala i po prodeji stejnojmenné stavby, soud letos v dubnu dokonce poslal do likvidace. Ani po roce od vyzvání totiž nereagovala na výzvu soudu k nápravě faktu, že nesídlí na místě uvedeném v obchodním rejstříku. Zdeněk Rachač zastává ve firmě post člena dozorčí rady dodnes.

Nedohledatelní jsou kromě sídla obou firem i lidé, kteří v nich figurovali nebo figurují. Z posledního notářského zápisu uloženého do obchodního rejstříku v roce 2017 plyne, že firma tehdy měla pět akcionářů s neznámými konečnými vlastníky – kyperskou Fikardinio Assets, švýcarskou Ftec Gruppe, lichtenštejnskou Yucom, Tomáše Chňoupka a Jozefa Čimboru.

V budově, kde má Falcon zapsané oficiální sídlo, firma už roky není. Zdroj: Christine Havranová

Syn někdejšího komunistického ministra zahraničí Tomáš Chňoupek má registrované trvalé bydliště na úřadě pražské městské části Smíchov. Redaktoři se o něm žádné informace nedozvěděli ani na místě jeho předchozího trvalého bydliště. Současná majitelka dané nemovitosti s redakcí nechtěla hovořit. Jeho bývalý spolužák ze základní školy, se kterým se reportérům podařilo mluvit, pouze sdělil, že Chňoupek se podle něj živí jako advokát, kontakt na něj ale rovněž neměl. Z advokátní komory je ale Chňoupek vyškrtnutý. A je v insolvenci. Do insolvence se přihlásili věřitelé, kteří uvedli, že jim Chňoupek dluží celkově přes patnáct milionů korun.

Jozef Čimbora, který do roku 2017 působil i jako šéf představenstva a za firmu vystupoval, v obchodním rejstříku jako poslední místo trvalého bydliště uváděl lukrativní dům v centru Prahy. Tam se ale bývalého předsedu představenstva firmy Falkon redaktorům nepodařilo zastihnout. V domě sídlí jen advokátní kanceláře a společnosti, s nimiž Čimbora nemá nic společného. Nájemníci navíc o Čimborovi nic nevěděli. Muž podle veřejných zdrojů nevlastní žádné nemovitosti.

Redakce se pokoušela zeptat na okolnosti ruského dluhu také dalšího někdejšího představitele Falkonu – Jaroslava Pacáka, bývalého agenta BIS, který měl ve službě na starosti mimo jiné i mezinárodní dluhy. Následně podle obchodního rejstříku nastoupil do dozorčí rady společnosti a působil v ní od listopadu 2001 až do roku 2010. „O Falkonu se můj manžel už nechce s nikým bavit. Je to pro něj dlouhodobě uzavřená záležitost,“ sdělila redakci jeho žena. Doplnila, že před časem byl její muž na pohřbu zakladatele firmy – Paaty Mamaladzeho. Právě Mamaladze byl podle ní Pacákovým obchodním partnerem. V souvislosti s Falkonem si vzpomněla ještě na Čimboru a Chňoupka, další jména jí nic neříkala.

Od listopadu 2017 firmu Falkon Capital podle obchodního rejstříku ovládá čtyřiatřicetiletý David Mamaladze – příbuzný zakladatele společnosti Paaty Mamaladzeho. Reportéři se pokoušeli rodinu Mamaladzových kontaktovat v místě jejich trvalého bydliště – v rezidenci nových domů v Praze 6. Tam by podle obchodního rejstříku měl pobývat jak David, tak Sergo Mamaladze, který do roku 2017 působil ve Falkonu jako místopředseda představenstva. Ani jeden z mužů ale nebyl k zastižení. Sousedé, které redakce oslovila, si muže ani nevybavují, podle nich se v bytech dlouhodobě nezdržují. Kontakt na ně neměli ani zaměstnanci areálu, kteří dohlížejí na bezpečnost rezidence.

Spolu s Davidem Mamaladzem je druhým členem představenstva Falkonu Karel Hlaváček. Ani jeho se redakci nepodařilo kontaktovat. V domě uvedeného trvalého bydliště nemá označený zvonek – stejně jako většina nájemníků. Sousedé, se kterými se redakci podařilo mluvit, si jej nevybavují.

Dnes je šéfkou dozorčí rady Falkon Capital Ekaterina Mamaladze, další zástupkyně rodiny, která si na firmu udržuje vliv od jejího založení. Stejná žena podle svého profilu na sociální síti LinkedIn pracuje ještě v jiné pražské firmě s podnikáním na území někdejšího Sovětského svazu – společnosti GMCS s vlastníkem skrytým ve Švýcarsku. Firma se přitom sama podílela na největším záměru Falkonu, který podepisoval Putinův zástupce Medveděv. Mezi referencemi na svém webu uvádí již zmíněný projekt větrného parku v ruském Kalmycku, který se pokusil vybudovat právě Falkon. Rusky mluvící asistentka na telefonu firmy odmítla reportéry s Jekaterinou Mamaladze spojit s tím, že už ve společnosti několik let nepracuje.

Jednatelem firmy GMCS, která Mamaladze uváděla jako zaměstnavatele, je Vjačeslav Šťovíček, ve spisech tajné policie veden jako agent StB. Jeho krycí jméno Martin se objevuje v dokumentu, který specifikuje společné operace StB a KGB v akcích sovětského zájmu naplánované na roky 1986 až 1991. Martina s jeho občanským jménem Vjačeslav Šťovíček ztotožnili historici Patrik Košický a Pavel Žáček v práci Československo-sovětská agenturně operativní spolupráce.

Šťovíček měl společně s agenty sovětské tajné policie v akci Střela II infiltrovat řady ruské emigrantské protibolševické organizace NTS (Nacionalno-trudovoj sojuz) na Západě. Šťovíček měl podle historiků důvěru KGB. Pracovníci sovětské tajné policie ho totiž po dobu jeho pobytu v Rusku přímo řídili v jiné operaci Offenbach, v níž měl za úkol navázat kontakty s kulturními pracovníky v Moskvě. Ve stejné době byla v hlavním městě Sovětského svazu i ústřední postava tohoto příběhu Zdeněk Rachač, spolupracovník StB s krycím jménem Riga. Rachač po návratu nastoupil na ministerstvo financí a začal připravovat odeslání miliard do SSSR. Šťovíček se po revoluci zjevuje jako vysoce postavený manažer v jedné ze zahraničních bank v ČR.