Loni dostali učitelé přidáno. Jste spokojen?
Podařilo se prosadit navýšení platů pro učitele, ale zároveň se ukazuje, že snahou této vlády je jednou stranou do systému peníze přivést a z druhé je zase odsát. Premiér Andrej Babiš a ministryně financí Alena Schillerová vyvíjejí tlak na ministra školství Roberta Plagu, aby neustále hledal, na čem ušetřit. Premiér má dojem, že se dá ušetřit v oblasti inkluze a soukromého školství a tyto peníze se podle něj dají přidat učitelům. To je destruktivní. Místo, aby vláda začala přemýšlet o vzdělávání jako o strategickém pilíři v rozvoji kvality života, sociální mobility, konkurenceschopnosti či občanství a bezpečnosti, snaží se neustále hledat cesty, jak na něm ušetřit. Proto fakt, že učitelé dostali přidáno, není žádná velká výhra.
Nadační fond Eduzměna spočítal, že český stát dluží učitelům na platech pět set miliard korun. Přitom ve střednědobém výhledu rozpočtu na další dva roky nejsou prostředky, které by vykazovaly další navýšení platů. Takže vláda nejspíš počítá s tím, že ušetří na něčem jiném. A pokud budeme šetřit na inkluzi, vrátíme se do bodu nula - k selektivnímu školství, oddělování dětí, k diskriminaci.
Pozitivně nelze hodnotit ani spor o nepodkročitelnou bodovou hranici pro přijetí na střední školy, takzvané cut-off score. Zástupci krajů bez jakékoliv opory chtěli ovlivňovat počty žáků na středních školách, což je v rozporu se strategií vzdělávání i tím, co prosazuje ministr školství. Přitom je většina hejtmanů ze stejného hnutí jako ministr školství. To je důkaz toho, v jakém stavu je vzdělávací politika. Její jednotlivé části, které by měly zastávat integrální postoje, neustále bojují proti sobě.
Co se naopak podařilo?
Pozitivní je, že se zvyšuje znepokojení nad stavem vzdělávání mezi společenskými influencery a tím pádem se zvyšuje i zájem o to něco s tím dělat. V pozitivním duchu. Dochází k hledání synergií mezi těmi, kdo už něco dělají, jako je EDUin, Eduzměna, Učitel naživo. Vznikají nové projekty, které chtějí poukázat na důležitost vzdělávání. Je skvělé, že na podzim proběhne Prague Education Festival, ojedinělá akce svého druhu, která chce ukázat, co dobrého se odehrává v oblasti vzdělávání jinde ve světě i u nás.
V loňském roce eskaloval problém s nedostatkem učitelů. Jaký je podle vás recept, jak jich do školství přilákat víc?
Důležitý je kontinuální nárůst platů. Spousta mladých lidí, kteří mají potenciál stát se dobrými učiteli, do školství nejde. Je potřeba z učitelství udělat společensky respektované povolání, které bude náležitě ohodnoceno. Průměrný věk učitelů se zvyšuje, blíží se padesátce. Kohorta učitelů starších 50 let přesahuje 40 % celkového počtu. Nejenže stárnutí učitelů brání adaptaci na změny, které přicházejí s nástupem nových technologií, ale do budoucna bude i důležité, aby se učitelé uměli přizpůsobit měnící se roli školy.
Školy totiž stojí před zlomovým okamžikem: technologie způsobují, že poznání, učení, informace jsou stále více a stále efektivněji dosažitelné jinde než ve škole. Buď se systém pod tlakem změn rozpadne a tradiční školství zanikne, stát bude dávat lidem vouchery, na základě kterých si budou sjednávat individuální vzdělávací služby pro děti a tím pádem dojde k vytvoření společenských kast dle socioekonomického statusu, nebo se ho podaří udržet. Jenže v takovém případě bude muset mít za cíl vytvářet společenskou soudržnost. Pouze učitelé, kteří budou schopni tuto postupující změnu sledovat, budou schopni udržovat školu jako instituci.
Jak to myslíte? Proč by mělo tradiční školství zaniknout?
Tlakem technologií. Neoddělitelnou substancí současného školního vzdělávání je matematika. Aniž by to kdokoliv říkal otevřeně, o matematice současní rodiče soudí, že se ji děti mohou naučit pouze ve škole. Představte si, že bude k dispozici kognitivní systém na bázi umělé inteligence, který dokáže perfektně odhalit úroveň matematické gramotnosti dítěte, důvod, proč dělá chyby, nastavit mu tempo učení a vyhledat nejlepší zdroje. A motivovat dítě tím, že z toho udělá hru. Už teď se děti učí angličtinu v kyberprostoru mnohem efektivněji než dokáže škola. Aniž si toho jejich rodiče všimli. Takhle personalizovanému vzdělávání neumí současná škola konkurovat.
Je podle vás řešením nedostatku učitelů, aby děti učili odborníci z praxe, jak plánuje ministerstvo školství?
Řada lidí se tomu brání. Já se domnívám, že ve školství zůstávají hlavně lidé, které to nijak neohrožuje na existenci, mají třeba partnera, který je živí, nebo se obávají, že by v jiném oboru neuspěli. Lidé, kteří nabyli profesní zkušenosti jinde než ve školství, by této situaci prospěli. Bylo by to určité osvěžení. Pomohli by tam, kde chybí učitelé. Pokud by se paralelně vzdělávali v oblasti pedagogiky a psychologie, mohli by se během dvou tří let stát rovnocennými učiteli.
Je otázka, jestli je nutit, aby absolvovali pedagogické minimum, nebo hledat alternativu v podobě projektu, jako je Učitel naživo. Mně to připadá smysluplnější. Také by takový učitel mohl na konci přechodného období získat atestaci a stát se plnohodnotným učitelem, aniž by musel absolvovat teoretickou přípravu. Ředitelé škol by pak sami rozhodovali o tom, jestli tento učitel potřebuje další přípravu, nebo se má učit za pochodu.
Od 1. května se mění pravidla pro výběr ředitelů škol. Kam by podle vás měly sahat pravomoci zřizovatelů?
Je veřejným tajemstvím, že výběr nového ředitele často ovlivňují osobní či politické vztahy mezi uchazečem a zřizovatelem. To může výrazně zvyšovat procento ředitelů vybraných na základě politické objednávky, nikoliv jejich kvalit. Změnou bude, že zřizovatelé, kteří by chtěli dopředu ovlivnit výběrové řízení, to budou mít těžší, protože v komisi bude zastoupeno více nezávislých členů, kteří kandidáta skutečně hodnotí podle osobnostních nebo profesních kvalit. Ale neprošel návrh, aby doporučení komise bylo pro zřizovatele závazné.
Dnes máme málo kandidátů na post ředitele, protože to mnozí z nich radši ani nezkusí. Nechtějí být za kašpary, protože se dopředu ví, kdo bude vybrán. Také to ale souvisí s tím, že nejsou adekvátně ohodnoceni, přitom mají na starosti desítky podřízených a odpovědnost za stovky dětí.
Na druhou stranu myslíte si, že v jiných státech je o práci ředitele větší zájem?
Ve státech, kde mají ředitelé i učitelé lepší peníze, mají také základní motivaci, proč jít do školství, profese jim přináší společenský respekt. To je příklad Finska, kde se podařilo z učitelství udělat prestižní povolání a začíná to už při výběru na vysokou školu, kam se uchazeči nemají velkou šanci dostat. Ta šance je asi tak velká, jako když chcete studovat v České republice práva. A sleduje se nejen akademický potenciál, ale i charakterové vlastnosti uchazeče. To je v Česku naprosto nemyslitelné. Například v Singapuru zase každý, kdo chce být ředitelem, musí projít několikaletým výcvikem, aby byl i dobrým manažerem. Systém ho na profesi dokáže připravit. Opět, v ČR jsme úplně mimo.
Ze všech stran slýchám, že se chceme Finům přiblížit, zaznívalo to i na nedávné konferenci k Vzdělávací strategii 2030. Přibližujeme se jim tedy?
Ne, jsou to prázdné proklamace, které nereflektují realitu. Loni na podzim premiér ohlásil, že jede do Finska podívat se, jak funguje vzdělávací systém. Když po návratu říkal, že už ví, jak to tam funguje, přišlo mi to jako úplná hloupost. Řeší, jak ušetřit na inkluzi, přitom Finsko je naopak jeden z nejinkluzivnějších států. Vůbec nic nepochopil. Nevidím žádné pokusy se finskému modelu přiblížit. Muselo by se stát, aby stát přijal závaznou koncepci rozvoje vzdělávání, která se bude snažit zvýšit kvalitu učitelů a půjde cestou společného vzdělávání. Jenže to se neděje. Navíc chybí větší míra nespokojenosti občanů, která by vyprovokovala politiky k činům. Češi si neuvědomují, že si pod sebou řežou opěrnou větev vlastní budoucnosti.
Dlouhodobě upozorňujete na vysokou míru selektivity českého vzdělávacího systému, prosazujete zrušení víceletých gymnázií. Proč?
Data OECD ukázala, kolik dětí z nižších společenských vrstev je schopno dosáhnout vyššího než středoškolského vzdělání. V Česku jsou to jen 4 % dětí, které mají rodiče se základním nebo učňovským vzděláním. To je několikanásobně nižší číslo než v jiných západoevropských zemích. Tam systém dokáže podpořit děti, které pochází z rodin, kde nemají dostatečnou podporu, ukázat jim cestu, pomoci jim vydat se po ní. Česká společnost byla v době socialismu po dlouhá desetiletí nucena k umělému rovnostářství.
V 90. letech si pak intelektuální a mocenské elity vytvořily vlastní prostor, ve kterém chtěly vzdělávat svoje děti, tedy víceletá gymnázia. Ta měla původně sloužit pouze nadaným dětem. Jenže dnes jsou to školy pro všechny děti z rodin s vyšším socioekonomickým statusem, bez ohledu na nadání dítěte. Už v druhé polovině 90. let přitom přišlo první upozornění z OECD, abychom víceletá gymnázia zrušili, jinak že to povede k vyšší selektivitě vzdělávacího systému. Ale nikdo to nerespektoval. Je těžké donutit politiky, jejichž děti na takových školách studují, aby zničili něco, co sami využívají. Proto se nedá očekávat, že by k něčemu takovému došlo. Čas od času se otevřou debaty na toto téma, ale vždy dojde k úhybnému manévru, řekne se akorát, že je potřeba zvýšit kvalitu vzdělávání na 2. stupni základních škol. Což se neděje.
Co by se podle vás ale změnilo, kdybychom zrušili víceletá gymnázia? Nehledali by rodiče jiná řešení, třeba soukromé školy?
To je otázka. Určitě by se společensky důležitá energie, která je odkloněna díky víceletým gymnáziím, více soustředila na kvalitu druhého stupně ZŠ. Ti rodiče, jejichž děti odcházejí na víceletá gymnázia, patří vesměs k vyšší střední třídě, jsou vzdělaní, mají relativně vysoký status, umějí být asertivní. Bylo by nutné nastavením pravidel kontrolovat, aby nedocházelo k vytváření exkluzivity uvnitř základních škol formou různých "tříd pro talentované", tedy děti z rodin, které je dokáží více motivovat ke vzdělávání. Takovou energii by bylo třeba rozumně soustředit na zlepšení vzdělávání pro všechny.
Do škol se má vrátit technika, tedy novodobé dílny, které dřív byly povinné. Má mít takový předmět svoje místo na školách?
Manuální dovednosti mají být součástí vzdělávání na základních školách. V systémech, jako je finský nebo švýcarský, je to přirozené. Nemá ale smysl se vracet do 20. století, když budoucnost budou určovat nové technologie. Problém je, že učitelé, kteří jsou ve školách, na to nejsou připraveni. Vybavení, které by k tomu účelu ve školách mělo být, také není. Bude potřeba sehnat miliardy na vybavení a zvýšení kvalifikace učitelů. A to, jak je patrné, nespadá do rozpočtových výhledů současné vlády.
Podle OECD má v budoucnu zaniknout asi 45 procent profesí. Reflektuje české školství tuto změnu?
Zatím ne. Struktura středního školství je pořád podobná tomu, jaká byla na konci 80. let minulého století. Změnil se zájem uchazečů o obory, ale představa, že na to reaguje vzdělávací systém, je iluzí. Vzdělávací systém by ale neměl reagovat na to, jaká je konkrétní situace na trhu práce, musel by se neustále měnit. Světová banka doporučuje posilovat všeobecnou úroveň všeobecné gramotnosti, abychom byli schopni se adaptovat na měnící se podmínky. Tedy připravovat absolventy na proměnlivost života, ne na to, co bude ještě pár let živit pár podnikatelů, jejichž business model je postaven na levné práci v porovnání se západní Evropou.
Co by mělo být do budoucna obsahem vzdělávání?
Stojíme před poměrně rychlou a prudkou změnou zadání vzdělávacího systému. Škola bude muset přehodnotit svoji vlastní roli a svůj smysl. Bude důležité, aby do školy nadále chodily děti z různých socioekonomických vrstev, protože jedině to může vytvořit elementární soudržnost společnosti, a když se to dít nebude, může se společnost rozpadnout do kast podle toho, kolik lidé vydělávají a jaké mají vzdělání. A to je pro naši společnost nebezpečné z hlediska budoucí soudržnosti.
Model vzdělávání bude v budoucnosti vypadat úplně jinak. Finové směřují k tomu, že od roku 2020 budou na středních školách aplikovat znalosti na konkrétní problémy, jako je klimatická změna, evropská integrace apod. Budou pracovat s konkrétní problematikou a znalosti o nich budou dále rozvíjet. Je pravděpodobné, že i u nás budou do školy chodit děti se znalostmi, které nabudou jinde, a od učitelů budou chtít pomoct řešit problémy, na které samy nedokázaly přijít.
Jenže u nás chybí tlak zespodu, není reálné předpokládat, že se to stane rychle. Bude to trvat ještě tak deset, dvacet let. Pokud budeme chtít něco změnit rychle, pak je to koncept přijímacích zkoušek a maturit. Střední školy by mohly využívat portfolia uchazečů. Viděly by, jakých dovedností a úspěchů v dosavadním studiu dosáhl. Maturita by mohla být zase celoroční projekt, hodnotil by se také průběh uplynulých čtyř let. Vidím v tom jedinou možnost, jak v krátkodobém horizontu něco podstatného změnit.
