Rozhovor - Češi vstoupili do roku 2009 - dvacátého roku "na svobodě". Nebo chcete-li, dvacátého roku od pádu totalitního režimu. Vstoupili do něj jako papírově nejvíc ateistický národ v Evropě, který se sice už víceméně vypořádal s nároky občanů, kterým strana znárodnila domy i pozemky, ale nikoli s nároky církví. Veškeré průzkumy ukazují, že vrátit církvi, co bylo její, si nepřejí přes dvě třetiny občanů.
"Osobně mě mrzí, že jsou lidé - pokud jde o církevní restituce - tak neinformovaní. A že znovu zafungovala ona často skloňovaná 'závist malého českého člověka': když mi chcípne koza, dej panebože, ať chcípne také sousedovi," komentuje stav české společnosti v obsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz český primas, kardinál Miloslav Vlk.
V interview, které jsme pro větší přehlednost rozdělili do několika kapitol, hovoří o politice, islámu i své minulosti, když vzpomíná, jak si tropil šprýmy z agentů StB.
| Zde si můžete přečíst, proč kardinála zklamal výsledek voleb V této části pak český primas hovoří o islámu a hrozbách pro Evropu |
A.cz: Vraťme se k roku 1989. Věřil jste tehdy, že když padne režim, tak se lidé přirozeně vrátí k tomu, co bylo přerušeno? Že se kostely znovu zaplní?
Ano. A musím říci: Byli jsme naivní. Sebe z toho nevyjímám. Ale my jsme si tohle opravdu mysleli. Atmosféra těsně před pádem komunismu byla taková, že lidé bojovali za svobodu, bojovali za určité hodnoty; petici za svobodu církve - a nejen církve - tehdy podepsalo na 600 tisíc lidí. Mnoho lidí se přibližovalo k církvi, protože jsme byli jediná instituce, která mohla kázat (i když pod tvrdou kontrolou) něco, co bylo zcela opačné než komunistická ideologie.
A my jsme si skutečně mysleli, že teď se otevře svoboda, teď přijdou lidé a budeme spolupracovat, budou chodit do kostela. Velmi jsme se zmýlili. Neuvědomili jsme si, co všechno komunismus nebyl schopen lidem dopřát: blahobyt. Ten se tu hlásal, ale samozřejmě se nikdy neuskutečnil. A když se otevřela svoboda a lidé viděli na západě blahobyt, tak si řekli: Teď nadešla doba, kdy musíme blahobytu dosáhnout. A vrhli se na materiálno.
"Přiznávám: Byli jsme naivní"
A.cz: Když se podíváte dozadu na těch téměř dvacet let: Co vás nejvíce překvapuje?
Zaskočilo mne nebo překvapilo to, jak jsme zanedbali duchovní formaci společnosti a člověka. Nedokázali jsme dát nové době duchovní základ.
Měli jsme v minulém století zkušenost se dvěma ideologiemi. Nacismem a komunismem. A obě tyto ideologie se zhroutily, protože neodpovídaly tomu, co má člověk hluboko v srdci vtisknuté. My jsme začali v roce 1989 také bez duchovních základů a hodnot. A dnes můžeme po dvaceti letech podtrhnout a sečíst a udělat analýzu. A přiznat si: Ano, té transformaci jsme nedali žádný duchovní základ.
A.cz: Je otázka, zda lidé byli či jsou ochotni na něco takového slyšet?
Ale já nemyslím vyloženě náboženský základ, mám na mysli třeba solidaritu, empatii, zájem o druhého, zájem o společné dobro. Nejen o stranické, skupinové, osobní dobro. Mezi lidmi mizí solidarita, toto jsme zanedbali.
Ale abych řekl také něco do svých řad. My jsme si mysleli, co všechno ta nová doba dokáže sama. A byli jsme naivní. Církev nebyla zcela připravena na tak širokou svobodu. Otevřela se nám svoboda daleko širší, než jsme byli schopni užít a využít. Ani metodicky jsme se nedokázali konfrontovat s tou svobodou, která přišla. Tím způsobem, že metoda přinášení křesťanství a křesťanských hodnot, která byla dobrá v minulém století, v tomto století nefunguje. Nutné je nejen kázání, nejen mluvení, ale především svědectví. Tedy životem ukázat to, co hlásám. A pro mne je zklamáním, že toto jsme nedokázali.
"Češi a ateisté? To bych neřekl"
A.cz: O Češích se traduje, že jsou momentálně možná nejateističtějším národem Evropy. V mnoha evropských zemích, kde vládl komunismus, vidíme, že tam dochází ke značné náboženské obrodě. Třeba v Rusku. Mrzí Vás osobně, že v České republice se to nestalo?
Musím Čechy trochu hájit. Máte pravdu, že tento slogan o nejateističtějším národu se po Evropě hodně traduje, ale podle mého názoru není pravdivý. Sčítání v roce 2001 prokázalo jen to, že lidé nepřijímají konfesní způsob víry v Boha. Konfesní formu podle nějaké církve. Takže na většinu otázek souvisejících s náboženstvím odpovídali ne.
My jsme tím byli také překvapeni, ale když jsme pak s řadou lidí mluvili, tak nám popřeli, že jsou ateisté. To sčítání ukázalo, že je mnoho lidí, kteří mají víru na svou pěst, vlastním způsobem. Mají víru, ale bez církve.
A.cz: Nemyslíte si, že to je spíše taková pojistka, říkat "Já v něco věřím"? Abychom si to - řekněme - úplně nerozházeli, kdyby náhodou...
Až takto bych to asi neřekl. Ale domnívám se, že lidé začínají hledat. Že společnost se dostala na určité dno a lidé nyní začínají hledat "nějaké duchovno". Jsou ochotni připojovat se k sektám, hledají různá východní náboženství, hledají rozjímání v našich klášterech. Pro mne je tohle všechno známkou, že to s tím vyhlášeným českým ateismem není tak, jak se někdy povídá. Ateismus je úplné popření; ve stylu 'nechci s tím mít nic společného'. Toto je jakási víra po svém s tím, že si člověk žárlivě hájí svobodu. A připojit se k nějaké církvi, která má svá vlastní pravidla, a omezit tím vlastní svobodu, to ne. Takže člověk hledá víru, ale po svém.
Ve zkratce:
Kardinál Miloslav Vlk
- Po základní vojenské službě nastoupil tento rodák z Líšnice na Písecku ke studiu historie a archivnictví na Univerzitě Karlově. Na začátku šedesátých let pracoval jako archivář v Třeboni a Českých Budějovicích.
- V roce 1964 nastoupil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, vysvěcen na kněze římskokatolické církve byl v červnu 1968.
- Do roku 1971 působil jako sekretář biskupa Josefa Hloucha v Budějovicích, v dalších letech byl administrátorem farností. Nejprve v Lazišti a Záblatí na Prachaticku, následoval Rožmitál pod Třemšínem, Bohutín a Drahenice na Příbramsku.
- V říjnu 1978 mu byl odebrán státní souhlas k výkonu kněžského povolání. Stal se dělníkem úklidové čety.
- V lednu 1989 získal zpět státní povolení a stal se farářem v Klatovském okrese.
- V únoru 1990 byl jmenován biskupem Českobudějovického biskupství.
- O rok později - 27. 3. 1991 - byl papežem jmenován arcibiskupem pražským a primasem českým.
- V roce 1994 byl jmenován kardinálem.
- Tuto funkci vykonává i přesto, že v roce 2007 - v 75 letech, jak je pravidlem - požádal Miloslav Vlk o odchod na odpočinek. Papež jej požádal, aby české katolíky vedl další dva roky. Tento termín vyprší v květnu 2009. I přes problémy se zdravím se kardinál Vlk domnívá, že mu mandát bude o další rok prodloužen. Na podzim má totiž papež do Česka přijet na návštěvu a před takovouto akcí se "nepřepřahá", jak řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
A.cz: Hledání víry ovšem nijak nezmírňuje veřejný nesouhlas s plánem církevních restitucí. Jak se spolupracuje s politiky, kteří vědí, že v tomto případě budou muset jít proti veřejnému mínění?
To, co jsme zažili s touto vládou, byla výborná kooperace; vládní návrh je opravdu výsledkem zevrubných jednání.
Za posledních 15 až 18 let, co je téma restitucí mezi církví a státem na stole, se pohled církve hodně změnil. Naše diecéze se zřekly veškerého majetku za finanční vyrovnání. Což je pro stát obrovsky výhodné a prospěšné. Jde o to, abychom nebyli závislí na státu. My jsme získali pádem komunismu plnou svobodu, ale nejsme svobodní v ekonomické oblasti. A proto nechceme být závislí na státu. Aby nějací politici už nevykřikovali, že daňoví poplatníci musí platit na církev. Což není pravda. My jsme totiž placeni ze svého majetku, který stát drží v rukou. Ekonomové vypočetli, že stát získal za 50 let z církevního majetku zhruba 200 miliard korun. Z toho nám v průběhu let dal zatím jen 60 miliard. A my jsme těch zbylých 140 miliard do majetkového vyrovnání vůbec nezapočetli. Takže pro stát je připravené narovnání výhodné.
Jen kdyby politici nebyli sobečtí a dívali se na prospěch státu a společnosti, tak by jednali jinak. Ale bohužel je tady velké sobectví a mnozí politici si jen přihřívají svou polívčičku. V této oblasti se ukazuje, že komunismus zničil právní cítění obyvatel. Když se mluví o restitucích, lidé se ptají: "Na co to potřebují?" Ale měli by se ptát: "Komu to podle pozemkových knih patří?" To je správný postoj člověka, který má smysl pro právo a spravedlnost. My - když mluvíme o restitucích - tak bojujeme za všechny občany tohoto státu, aby se také jim dostalo práva a spravedlnosti, když se dostanou do podobné situace.
Právo nefunguje, populismus ano
A.cz: Průzkumy však říkají vcelku jasně, že to Češi takto nevidí. Mrzí vás to osobně?
Osobně mě mrzí, že jsou lidé tak neinformovaní. A že znovu zafungovala ona často skloňovaná "závist malého českého člověka": když mi chcípne koza, dej panebože, ať chcípne také sousedovi.
A.cz: A jde o dědictví oněch čtyřiceti let komunismu, nebo je prostě česká mentalita taková?
Obojí. Ale z velké části jde o dědictví komunismu. Právo neexistovalo. Co chtěla strana a vláda, to bylo právo a spravedlnost. A v mnoha lidech toto bohužel dál zůstává.
Nechci ale jen ukazovat na ty druhé. Vím, že také církev i v Česku má ve svých dějinách temná místa. A i když jsme se za naše předky vícekrát omluvili, tak to příliš nefunguje. Funguje spíše populismus.
A.cz: Pokud byste byl politik nebo třeba velká firma, nasadil byste do boje lobbisty. Aby vám to jaksi v zákulisí vyjednali. Má církev nějaké lobbisty?
Samozřejmě se snažíme jednat v různých rovinách. V krajích, v diecézích mluvíme s poslanci, kteří odtud kandidovali. Ale organizované lobbisty nemáme.
A.cz: A nepřemýšlíte o tom?
Myslím si, že určitým způsobem v kontaktu s těmi poslanci jsme. Druhá věc je, že je mnohem snazší útočit tím negativním, šířit názory, jak chce církev zbohatnout a tak dále - na to lidé slyší, to cílí na jejich předsudky. Čili odpovím takto: Zlo je někdy silnější.
