Jeho smrt byla v ten den pro sestru, která o něj pečovala řadu týdnů, šokem, přesto však říká, že prezident Havel byl na konec připraven a věděl, že se blíží. Rozhovor, kterým dnes připomínáme desáté výročí Havlova úmrtí, vyšel na Aktuálně.cz v prosinci 2011, pár dnů po prezidentově smrti.
Byla jste panu prezidentovi nablízku poslední měsíce jeho života, jak jste se vyrovnala s tím, že zemřel?
Dosud jsem se s tím nevyrovnala. Nemůžu uvěřit, že na Hrádeček nikdy nepojedeme, že už tu není. Zvykla jsem si na něj.
Ale dnes, když jsem viděla jeho rakev na lafetě, tak jsem si říkala, že takhle by si to přál. Měl rád to slavnostní, důstojné do důsledků. Připadá mi, jako by se vrátila atmosféra revoluce, čtou se jeho knihy… To by byl velmi spokojen.
Většina lidí umírá v nemocnici, pan prezident měl z tohoto pohledu milosrdnou smrt - zemřel tam, kde to měl rád, a ve spánku…
To určitě. Zažil mnoho dlouhodobých pobytů v nemocnicích a to prostředí mu vadilo. On měl rád své věci, svůj pořádek, své lidi kolem, měl rád květiny, pravidelně se kupovaly gladioly, na které se rád díval. To mu dodávalo jistotu, že je o něj postaráno, jak si představoval. Chtěl rozhodovat o svém osudu, což se mu podařilo až do konce.
Není možné, že kdyby byl převezen do nemocnice, mohl by žít déle?
To si nemyslím. Chtěl umřít doma na Hrádečku a často to opakoval. Jeho žena i jeho osobní lékař Tomáš Bouzek mu slíbili, že ho v žádném případě nenechají převézt do nemocnice.
Byl tedy smířen s tím, že se blíží smrt?
Určitě ano. Nebál se otevřeně o smrti a umírání mluvit. Často o tom hovořil se svými přáteli.
V den, kdy zhasla svíce
Tušil v den, kdy zemřel, že přichází konec?
Myslím si, že ne. To ráno jsme spolu mluvili, o tom, co bude dělat. I mě překvapilo, že zemřel, nečekal to nikdo z nás.
Nic tedy nenaznačovalo, co se stane?
Vůbec ne. Naopak. Ráno byl v dobré kondici a mluvil mnohem zřetelněji a lépe než den předtím. Ráno jsem jeho lékaři, se kterým jsme jeho stav pravidelně konzultovali, psala, že je v dobré náladě. Dohodli jsme se, co mu mám dát za léky, natáhla jsem je do injekce, léky jsem nachystala…
Veritas Holíková
- Sestra Veritas vstoupila do Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského v roce 1986
- 12 let působila v nemocnici Pod Petřínem, posledních osm let studovala bioetiku a psychologii v Itálii.
- V současné době učí etickou výchovu na Biskupském gymnáziu v Ostravě.
- O Václava Havla pečovala od letošního léta, v souhrnu s ním strávila zhruba 2 měsíce.
Večer předtím jsme plánovali Vánoce, projevil přání, že by rád zůstal na Hrádečku a byl by rád, kdyby paní Dagmar přijela. Ona mu slíbila, že vše zruší a budou tam společně. De facto jsme domluvili celé Vánoce. Šel spát poměrně brzy, ale usnul pozdě, nemohl spát, což ale výjimečné nebylo.
Na čem mu nejvíc záleželo poslední dny?
Dost mu právě záleželo, aby mohl být o Vánocích na Hrádečku, aby mohl být tam, kde to má rád.
Jak tedy probíhal prezidentův poslední den?
Byly jsme tam jen já a paní Dagmar. Já jsem převzala službu v sobotu večer, mluvila jsem s ním několikrát v noci, když nemohl spát. Ráno jsme spolu mluvili mezi 7 - 7:30, kdy se půjde mýt. Poslední věta, kterou jsem od něj slyšela, byla: "Já chci ještě spát, přijďte tak za hodinu". Což běžně dělával. Když jsem tam kolem 9 hodiny byla, ještě spal. Když jsem ale přišla v půl desáté, zdálo se mi, že se jeho dech zpomaluje a stává se mělčím, že se něco mění… Takový dech mají lidé, kteří se blíží smrti. Záhy mezi 9:45-50 najednou přišla chvíle, že se už nenadechl. Bylo to, jako když zhasne svíčka, tak tiché.
To je záviděníhodná smrt…
To ano.
Co jste v ten okamžik blížící se smrti dělala?
Často jsme klečeli u jeho postele, aby se nemusel dívat k nám nahoru, abychom byli ve výši jeho očí. Přiklekla jsem k němu. Ale překvapilo mě, že najednou zemřel, když jsme měli vše nachystané, že budeme vstávat…
Co jste udělala pak?
Když jsem se přesvědčila, že je mrtvý, šla jsem za paní, ale ona už byla na cestě do pokoje a říkala, že ví, co jí jdu říci. Zůstali tam o samotě a já jsem šla volat doktoru Bouzkovi.
Pak jsme se u gauče, kde zemřel, střídaly s jeho paní až do druhého dne ráno.
Cesta do života v mlze
Myslíte, že byl smířen s Bohem?
Myslím, že určitě. Vědomě se připravoval na smrt. Věděl, že se blíží k posledním dnům svého života. Když o tom mluvil, tak říkal, že člověk má za sebou nechat pořádek a vzpomínky. Pořádal své věci, měl rozepsanou hru, kdykoliv mohl, tak šel - říkal tomu úřadovat. Byl rád, když se mu dobře dýchalo a mohl psát.
Někdy se zmiňoval také o tom, že člověk se neblíží jenom smrti, ale také novému životu, o kterém toho víme mlhavě málo.
Viděla jste umírat spoustu lidí, jakou smrtí zemřel Václav Havel?
Takovou, jakou si přál. To, co si přál, mu bylo dáno.
Utkvěl mi jeho pozdrav, a zpětně je to vidět i v řadě dokumentů o něm, kdy se loučil slovy: Tak Pánbůh s námi. Kdykoliv jsme odjížděli z Prahy nebo z Hrádečku, tak se tímto způsobem s námi loučil. Večer říkal: Tak Pánbůh s námi, uvidíme, co bude ráno. Nebyla to fráze, bylo to myšleno vážně, a tak to myslím chápal. Že se nějak přibližuje k Bohu, že se připravuje na smrt. Nemluvil o Bohu výslovně, ale skrze tento pozdrav.
Přijal poslední pomazání?
Ne.
Máte strach o jeho duši?
Ne. Platí, co říkal už svatý Augustýn, že je mnoho lidí, které má Bůh a nemá je církev, a je také mnoho lidí, které má církev, ale nemá je Bůh. I bez svátostí se člověk pravdivý a pokorný dostane mnohem dál, než řada katolíků se svátostmi, o tom jsem přesvědčena. A pan prezident je jeden z příkladů - člověk, který žil z vnitřního přesvědčení a své víry v Boha. Je mnohem jistěji u Boha než mnoho katolíků.
Modlíte se za něj?
Určitě. Ale jsem přesvědčena, že se na nás dívá, že žije v Bohu více než my. Že my se tu uboze plácáme, ale on už to vidí jinak a z jiné perspektivy. Jak říkal pater Halík: přešel za oponu věčnosti.
Ukazuje cestu do naděje a do života, který má jinou kvalitu. A on už to dnes vidí.
Hodně lidí je dnes smutných, truchlí za prezidenta Havla, co byste jim vzkázala?
Měli by důsledně číst, co napsal. Mnoho lidí jeho spisy a projevy nečetlo. Když uvidí tu hloubku, tak není nic víc. Nepřináší větší úlevu, než žít, jak to říká a jak on se pokoušel.
(Tento rozhovor pořídila kolegyně Eliška Bártová jen pár dní po smrti Václava Havla)
