Omítku renesanční lanškrounské radnice dnes zdobí pečlivě zrestaurované zdobné ornamenty, takzvaná sgrafita. V podloubí náměstí jsou obchody, opodál pobočky bank, kavárna nebo budova gymnázia. Před 76 lety střed města vypadal úplně jinak. Jen osm dní po konci druhé světové války průčelí radnice provrtaly kulky z pušek partyzánů.
Před radnicí stálo improvizované popraviště lidového soudu, který se za válečné hrůzy a perzekuce Čechů mstil místním Němcům, nacistům, konfidentům gestapa nebo jen domnělým kolaborantům.
Lanškroun, v 30. letech většinově německé město, připadl po mnichovské dohodě v roce 1938 jako součást Sudet třetí říši. A po válce se jím přehnala vlna násilí, která se, co se do brutality týče, dala srovnat jen s několika podobnými událostmi v Československu.
"Lanškroun se stal ikonickým obrazem poválečných násilností. Zdejší lidový soud je historicky známý ani ne tak kvůli počtu obětí jako spíš díky obskurnímu rituálnímu provedení," hodnotí květnové vzedmutí hněvu ve městě v podhůří Orlických hor historik Jaromír Mrňka z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Partyzán chtěl všechny Němce postřílet
Dopoledne 17. května 1945 do Lanškrouna přijeli z okolních vesnic a hor partyzáni pod vedením Josefa Hýbla-Brodeckého a začali ve městě dělat "pořádek". Ozbrojenci, aniž by je místní znali, pročesávali dům po domu a vyháněli Němce na ulici. Kdo byl byť jen podezřelý, musel ven. Stovky partyzánů nakonec asi podobně početnou skupinu Němců shromáždily na náměstí.
Velitel jednotky Hýbl-Brodecký vyhledal tehdejšího starostu města Josefa Hrabáčka a oznámil mu, že bude zasedat lidový soud, kterému má předsedat. "Žádal mě o povolení, aby všichni tito byli na místě zastřeleni. Já jsem se tomu vzpíral, jak zastřelení, tak i předsednictví, poněvadž jsem byl přesvědčen, že tam jsou i nevinní," vypověděl poté Hrabáček. Jeho odpor zafungoval jen částečně.
Před budovu dnešního mléčného baru partyzáni postavili stoly, za něž usedli samozvaní soudci z lidu včetně Hýbla-Brodeckého. Němci už mezitím na náměstí museli hodiny stát s rukama nad hlavou, někteří byli donuceni držet obraz diktátora Adolfa Hitlera. Na dodržování ponižujících pravidel dohlíželi partyzáni gumovými obušky a holemi.
Následovaly události, které později německý pamětník Julius Friedel popsal jako "ty nejodpornější scény, jaké si kdy člověk vymyslel". Dodnes není jasné, kolik při nich zemřelo lidí.
Exodus z Říše
Na dění před 76 lety si dodnes pamatuje 88letá paní Z., která patří mezi hrstku pamětnic tehdejších dní. Téma poválečné vřavy v Lanškrouně je pro ni tak citlivé, že si nepřeje uvést jméno. V září 1938, těsně před mnichovskou dohodou, začala v Lanškrouně chodit do první třídy české školy. Její rodiče měli ve městě statek a hospodářská zvířata. Úderem Mnichova se ale všechno změnilo.
Z Lanškrouna, nově součásti hitlerovského Německa, Češi houfně prchali do vnitrozemí za hranice třetí říše. Před nacisty páchajícími perzekuce odcházela hlavně elita: právníci, lékaři nebo úředníci, kteří po poněmčení ztratili uplatnění. Z asi tisíce Čechů, kteří ve 30. letech ve městě žili, jich zůstalo jen pár těch, již měli hospodářství a uprchnout nemohli. To byl i případ rodičů paní Z.
"Naši mě se sestrou naložili na kola a odvezli do nedaleké Horní Čermné, tehdy české vesnice v Sudetech. Měly jsme tam babičky a začaly chodit do české školy. Kdybychom zůstaly v Lanškrouně, musely bychom se učit v německé," zdůrazňuje s tím, že pro ni bylo obtížné žít v odloučení od rodičů, kteří v Lanškrouně kvůli práci na statku zůstali.
Paní Z. přesto popisuje, že spousta Němců v Lanškrouně se i těsně před válkou chovala solidně, na statek si chodili pro mléko a vajíčka, ona měla mezi německými dětmi ze sousedství kamarády, ve městě také žilo mnoho lidí ve smíšených česko-německých manželstvích. "Ovšem to se všechno zpřetrhalo, z Němců se stali náckové. Děti se přejmenovávaly, z Jaroslava odvedle se stal Sigfried," vzpomíná.
Jejich rodinný statek dostal německého správce a nakonec i rodiče paní Z. se po třech letech od odchodu dcer odstěhovali za nimi do Horní Čermné. Tam celá rodina přečkala válku.
Měsíc bohyně Nemesis
17. května, kdy do osvobozeného Lanškrouna dorazili partyzáni a začali město "čistit od Němců", byla už rodina paní Z. zpátky ve městě. Přímo na náměstí se ale nikdo z jejich blízkých ani známých neodvážil. A to i přesto, že frustrace z útrap, které za války Němci Čechům působili, byla takřka hmatatelná. "Pamatuju si, jak to tam hučelo. Kdo určoval, kteří Němci mají zemřít, nevím. Naši o nich vždycky říkali: Nevěděli o ničem a dělali tady ‘pořádek,‘" naráží paní Z. na partyzánskou jednotku pod vedením Josefa Hýbla-Brodeckého.
Němci ve dvou dnech, kdy u radnice zasedal lidový soud, zažili muka. K soudcovskému stolu se plazili po kolenou, další je při tom sledovali a podle pamětníků museli slízávat a polykat plivance z portrétů Adolfa Hitlera, které Němci byli nuceni držet nad hlavou.
Ačkoliv se výpovědi německých a českých pamětníků v popisu násilností liší, obě strany se shodnou, že brutalita davu byla enormní. Němci byli biti do slabin a pohlavních orgánů, partyzáni jim stříleli nad hlavami.
Lidový tribunál soudil přísně: Několik Němců skončilo oběšených na plynových kandelábrech u radnice, dalším byl udělen trest smrti zastřelením nebo výprasku holí.
"Každému sdělili rozsudek, napsali mu ho křídou na záda. Odtud až k bráně (radnice) se táhla 50 až 60 metrů dlouhá ulička, kterou probíhali a byli mrskáni. Mnozí zůstali ležet na cestě, dříve než byl vykonán rozsudek," líčí průběh lidového soudu Julius Friedel. Tento etnický Němec v Lanškrouně působil jako ředitel zemědělské školy, mimo to zastával funkce kronikáře, archiváře a vedoucího muzea. Dobrovolnou zpověď o událostech z května 1945 pod přísahou učinil v roce 1951 v Německu. Písemné záznamy, že lidovému soudu skutečně osobně přihlížel, však neexistují.
Podle Friedela se jednou z prvních obětí lidového soudu stal místní truhlářský mistr Karl Piffl. "Potom, co jej vyvedli z řady, prohnali vodou a odtud polomrtvého vytáhli, byl doslova ubit k smrti a rozšlapán na kaši," vypověděl o jeho osudu Friedel. Poukázal přitom na specifikum lanškrounského tribunálu - dav Němce topil v protipožární nádrži, která se nacházela na náměstí mezi radnicí a budovou gymnázia.
"Ti, kteří zůstali naživu, byli vytaženi ven, přehozeni přes zábradlí a nejprve postříkáni proudem z hasičských hadic tak, až upadli, pak byla většina z nich postavena ke zdi a po výstřelech partyzánů ze samopalů se zhroutila na zem," prohlásil lanškrounský notář Leopold Pfitzner, který byl sám odsouzen k třiceti ranám holí.
"Máj vítězného roku 1945, lyrický měsíc květů, změnil se v měsíc spravedlivé bohyně Nemesis," zaznamenala dva krvavé dny, kdy lidový soud zasedal, kronika města. V ní je postupně vyjmenováno 20 obětí těchto násilností. Skutečný počet mrtvých ale ani po 76 letech není jasný - matrika uvádí 24, sudetoněmecké zdroje dokonce hovoří o 51 zemřelých. Další desítky Němců v zoufalosti, co je může čekat, raději - podobně jako Auguste Heiderová - spáchaly sebevraždu.
Mám to dodneška před očima
Mrtvé Němce nakonec 19. května partyzáni naskládali na valník a z náměstí odvezli do neoznačeného hromadného hrobu. Paní Z. s rodinou bydlela právě u silnice směřující na hřbitov. "Byli jsme schovaní za květináči a pozorovali, jak vezou mrtvoly na kárce. Měli je přikryté plachtou. Dodneška mám před očima ten příšerný výjev, jak jim klingaly dolů nohy," říká.
Podle ní lanškrounské události v žádném případě nelze popisovat jako spontánní vzedmutí hněvu místních. Lidový soud byl v režii partyzánů, kteří ve městě nežili a vyžívali se v násilí. "Místní se na masakru nepodíleli. Vždycky o tom jen s hrůzou a odporem mluvili. Stejně tak moji rodiče. Tatínek o tom vůbec mluvit nechtěl - když už se zmínil, bylo vidět, jak je zhnusený," dodává paní Z., jejíž rodina se do svého statku, který zůstal po Němcích zruinovaný, vrátila a začala znovu hospodařit.
Češi v Sudetech po mnichovské dohodě
- Lidové soudy a následný divoký odsun Němců ze Sudet je podle historiků nutné hodnotit v kontextu dřívějších událostí. Jednalo se o reakci na hrůzy, kterých se za druhé světové války dopouštěli Němci na Češích. Už po mnichovské dohodě na konci září 1938 došlo k hromadnému vyhánění Čechů z území Sudet, které bylo připojeno k nacistické třetí říši.
- Do československého vnitrozemí tehdy podle odhadů uprchlo téměř 200 tisíc Čechů, Židů, Romů i německých antifašistů. Ještě předtím často čelili otevřené nenávisti - vyhrožovali jim a fyzicky je napadali takzvaní ordneři, kteří tvořili polovojenskou složku Sudetoněmecké strany. "Od posledního zářijového týdne roku 1938, kdy došlo k eskalaci, zhruba do půlky listopadu ordneři rozpoutali v nově ustavené Sudetské župě proti těmto skupinám otevřený teror," vysvětluje Jaromír Mrňka z Ústavu pro studium totalitních režimů.
- Češi, kteří zůstali v Sudetech, čelili řadě těžkostí a diskriminačním opatřením. Nebyli říšskými občany se všemi občanskými právy, nýbrž utiskovanou národnostní menšinou. Nacisté mimo jiné v úředním styku zakázali češtinu, rozpustili české politické strany, tiskoviny i české bohoslužby, docházelo také ke konfiskacím majetku a podobně.
Její slova potvrzují i historici. Nájezdy partyzánských jednotek, které svévolně mučily a zabíjely Němce, zažila po druhé světové válce i další česká města. Podle Matěje Spurného z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd byly vztahy mezi lidmi v Sudetech přes všechny hrůzy rozmanité. Češi nebrali Němce paušálně jako zlo, rozlišovali mezi nimi, protože je dobře znali. "Násilnosti na Němcích byly velmi často spojené s revolučními gardami nebo partyzány, kteří do měst přicházeli odjinud a konkrétní lidi naopak neznali. Ulehčilo jim to špinavou práci, protože to pro ně najednou byla anonymní masa Němců - nepřátel," vysvětluje Spurný.
Kdo je přítel a kdo nepřítel
Historikové zároveň poukazují na to, že partyzánským jednotkám nikdo v jejich činech nebránil, ba naopak. Jaromír Mrňka z Ústavu pro studium totalitních režimů připomíná, že po 8. květnu 1945 se k československému pohraničí, které bylo součástí Říše, přistupovalo jako k nepřátelskému území, které je nutné dobýt a takzvaně vyčistit.
"Vláda vydávala jen rámcová nařízení, že je potřeba situaci v Sudetech zpacifikovat, a naznačovala, že je k tomu možné použít dosti výjimečné prostředky," vypočítává Mrňka. Kdo byl v tu chvíli přítel a kdo nepřítel, který představoval riziko pro obnovující se poválečný stát, bylo do značné míry ponechané na konkrétních partyzánských velitelích.
Na partyzánskou divizi pod vedením Josefa Hýbla-Brodeckého, která 17. května obsadila Lanškroun, přitom dlouhodobě přicházely stížnosti, že mají špatnou bojovou morálku a na "dobytých" územích si dělají, co chtějí. Byli mezi nimi i lidé, kteří neměli žádný armádní výcvik, a lidový soud v Lanškrouně dal volný průchod jejich sklonu k násilí.
"Brutalita provedení byla neobvyklá, je zřetelné, že si to partyzáni dost užívali. Členové jednotky čistili potom i okolí a pokračovali ve zvrácené ‘zábavě‘ v dalších obcích," říká k tomu historik Jaromír Mrňka. Zmapované je lynčování Němců touto partyzánskou brigádou například v Králíkách, Mladkově nebo Žamberku. Jejich kronika se o lanškrounských událostech zmiňuje jen velmi stručně: "Místní malá část obyvatelstva přivítala příjezd českých partyzánů s nadšením, že tím skončila jejich velká muka a šestileté utiskování od nacistických vetřelců." O násilnostech však mlčí.
Vypočítat, kolik Němců zemřelo při takzvaném divokém odsunu z Československa, je obtížné. Badatelé se stále snaží oběti a jejich příběhy mapovat. Československo-německá komise historiků zřízená v roce 1990 dospěla k číslu asi 20 000 tisíc mrtvých. A naopak desetitisíce Čechů - podle odhadů až 350 000 - zemřely v bezprostředním důsledku nacistické okupace.
Poválečný odsun je i po 76 letech citlivé a bolavé místo česko-německých dějin. V Lanškrouně divoké události května 1945 připomíná na hřbitově nenápadný mramorový pomník s jednoduchým křížem a plastikou otevřených dlaní. "Naše srdce byla raněna, náš rozum touží po smíru," stojí na něm v obou jazycích.
