Praha - Aktuálně.cz v unikátním projektu "Století mezi námi" zdokumentovalo zajímavé osudy lidí, kteří přišli na svět před rokem 1911.

Doma s rodinou reportér Aktuálně.cz Jan Langer nalezl jen některé. Další poslední roky svého života tráví v léčebnách nebo domovech důchodců. Kolik přesně stoletých (a mladších) lidí je odkázáno na péči institucí, stát přesně neví.

Trvalé bydliště v domovech důchodců má jen každý pátý stoletý či starší Čech, ve skutečnosti ale číslo může být vyšší, protože někteří si trvalé bydliště po přestěhování do domova nebo jinam nechají na původní adrese.

Zvykl jsem si a jsem spokojený

Po odchodu druhé ženy se pro domov důchodců rozhodl i pan Antonín Kovář, jeden z těch, kteří kývli na prosbu Aktuálně.cz se projektu "Století mezi námi" zúčastnit.

"Chvíli to trvalo, ale po čase jsem si zvykl. Už jsem zase spokojený," říká dnes ke své volbě. Má štěstí, že domov v Ústí nad Labem, kde žije, nabízí solidní podmínky, například možnost o samotě si promluvit s blízkými.

Tak stárnou Češi. Díváte se na dvě podobizny téže ženy Marie Burešové. Na snímku vlevo jí je 23 let, vpravo 100 let. | Foto: Jan Langer

To mnoha jiným seniorům chybí. Podle průzkumu Život v domovech pro seniory 2007 si obyvatelé domovů pro seniory nejčastěji stěžují právě na ztrátu soukromí.

Často jim také vadí, že musejí dělat "na povel" činnosti, o kterých si lidé rozhodují sami, ať je to jídlo nebo hygiena. "Chtěla bych, aby snídaně byla až v devět hodin. Je nás tady takových víc, které bychom si rády přispaly, ale bojíme se o to říct," popisovala svou zkušenosti jedna z oslovených obyvatelek domova pro seniory.

Další účastnice projektu Aktuálně.cz Bedřiška Köhlerová si rovněž zvolila život v domově pro seniory. Žije už 35 let sama a děti jí osud nedopřál, neměla tak příliš na výběr. Své dny tráví v Domově seniorů v Brně-Vinohradech.

Dlouhé hodiny na pokoji zpestří tu dvacetiminutová procházka po chodbách domova, tu návštěva zdravotní sestry. Kamarádky už nemá, a vlastně jich nikdy mnoho neměla. Když se člověk v dětství často stěhuje, a pak se vdá a chodí do práce, je těžké mít kamarádky, vysvětluje.

V domovech důchodců ale žije podle posledního průzkumu, který byl zveřejněn v roce 2008, polovina lidí, kteří nepotřebují žádnou péči a domov důchodců podle průzkumu zvolili často proto, aby pomohli dětem s bydlením. Další se "jen" se cítí osamělí, nechtějí být na obtíž nebo se jim bydlení v ústavu zdá pohodlnější.

Zemřít doma? To Češi neznají...

Ještě více než stárnutí ovládly instituce umírání Čechů.

Český statistický úřad (ČSÚ) si před čtyřmi třemi lety začal v tabulkách úmrtnosti kromě diagnóz všímat i místa, kde umíráme. Za rok 2009 znovu dominuje jako nejčastější místo úmrtí Čechů nemocnice, tam končí život šedesáti procent umírajících.

Mimo domov zemřou i tisíce lidí v léčebných ústavech a sociálních zařízeních.

V domácím prostředí zemře podle statistik necelých dvacet procent lidí. Může to být ale ještě méně kvůli těm, kteří mají v domovech důchodců trvalé bydliště. V jejich úmrtním listě se pak v kolonce "Místo úmrtí" objeví slovo "Doma". Stejně tak jako domácí úmrtí stát eviduje smrt lidí, kteří si trvalé bydliště ponechali na staré adrese, ale žijí v domovech.

"Další část té skupiny jsou náhlá úmrtí, infarkty nebo mrtvice. Mezi dlouhodobě nemocnými, třeba onkologickými pacienty, je počet těch, kteří umírají v domácím prostředí mizivý. Jen několik procent," upozorňuje Martina Špinková ze sdružení Cesta domů.

Situace se nelepší, což potvrzuje i statistika.

"Rozložení zemřelých podle místa úmrtí, které je součástí statistického zjišťování od roku 2007, vykazuje prozatím každoročně v podstatě stejné hodnoty. Nejčastějším místem úmrtí je v České republice nemocnice," uvádí ve zprávě ČSÚ demografka Michaela Němečková.

Česko v této statistice pokulhává i za ostatními zeměmi. Situace je příznivější nejen v Polsku, kde mají velkou sílu hospice provozované katolickou církví, ale třeba i v Maďarsku, kde je domácí péče o umírající, narozdíl od Česka, běžně placená ze zdravotního pojištění.