Analýza - Prezident Československa (1989-1992) a České republiky (1993-2003) Václav Havel se zapsal do dějin tím, jak prosazoval svobodu a toleranci.
Vrcholem Havlovy kariéry se stal summit NATO v roce 2002.
Summit se konal v Praze jako projev úcty, které se český prezident těšil mezi představiteli členských států Severoatlantické aliance. Proto se odehrával 22. listopadu, jen několik dní po třináctém výročí pádu československého komunistického režimu.
Západoevropští státníci tak symbolicky uznali zásluhy člověka, který byl v roce 1989 manažerem hladkého předání moci do rukou provizorní antikomunistické vlády.
Pražský summit smazal i Havlův politický neúspěch v roli prezidenta Československa. Společný stát Čechů a Slováků se rozpadl roku 1992 právě pod jeho vedením.
Havel pak přijal funkci prezidenta České republiky a zajistil tak před Západem legitimitu nového státu. Musel však spolu s ostatními evropskými politiky sledovat, jak se na Slovensku prosazuje autoritářský a nacionálně zaměřený politik Vladimír Mečiar.
Pražský summit napravil, co se dělo deset let předtím.
Členem Severoatlantické aliance se Česko stalo v roce 1999 spolu s Polskem a Maďarskem. Roku 2001 summit schválil i na Havlovo naléhání největší rozšíření NATO v historii.
Do západních politických struktur se tak po Česku dostalo se zpožděním i Slovensko a spolu s ním šest dalších východoevropských zemí.
Mluvčí blbé nálady
Na summitu si Havel vysloužil potlesk, když zopakoval svou maximu: "Lidský život, lidská svoboda a lidská důstojnost jsou vyššími hodnotami než státní suverenita."
Větu použil v souvislosti s obhajobou intervence NATO v Kosovu, kde bylo nutné hájit životy kosovských venkovanů před násilím většinové srbské populace pod vedením diktátora Miloševiče.
Podle maximy, že zájmy jednotlivých občanů mají přednost před zájmy státu, se choval už v opozici proti komunistickému režimu, ale také jako prezident ve svých konfliktech s dalšími představiteli českého státu.
Počátkem roku 1997 upozornil, že se mezi Čechy šíří blbá nálada. Podle Havla jako mluvčího nespokojených občanů byla důvodem neschopnost Klausovy vlády zvládnout ekonomické potíže.
V průběhu roku se stal Havel mluvčím protiklausovské opozice. Pod jeho autoritou se odehrál tzv. Sarajevský atentát, po kterém Václav Klaus odstoupil z funkce premiéra.
Havel pak prosadil jako řešení úřednickou vládu bankéře Josefa Tošovského. Právě Tošovského vláda zavedla investiční pobídky, které měly do Česka přivést investory ze Západu.
Summit NATO v Praze byl dalším krokem na této cestě, když představil Českou republiku jako důvěryhodného a kultivovaného člena západního společenství.
Rok po pražském summitu tu začal rychlý ekonomický růst, který trval až do krize roku 2008.
Proti politickému monopolu
Dědictví prezidenta Havla se vrací dodnes. Model úřednické vlády použili čeští politici v roce 2009, kdy namísto bankéře Tošovského přišel k řízení státu statistiky Jan Fischer.
Také on musel udělat nepříjemnou práci, na kterou si netroufli straničtí politici, a zastavit růst schodku státního rozpočtu tvrdými škrty ve výdajích a zvýšením daní.
Evergreenem politických sporů se staly stížnosti Ústavnímu soudu.
S nápadem využít autoritu ústavních soudců v politice přišel poprvé v roce 2000 Havel. Svou stížností na nový volební zákon chtěl zabránit monopolizaci politické moci, na které se dohodly dvě velké strany, ODS a ČSSD.
Ústavní soud tehdy uznal Havlovu stížnost, že záměrem volebního zákona bylo omezit politickou soutěž.
Žádná ze stížností od té doby nebyla úspěšná jako ta Havlova. Nejde jen o to, že mu Ústavní soud dal za pravdu. Deset let po jeho stížnosti je vyloučeno, aby se dvě velké strany pokusily opakovat stejný manévr.
Text zveřejnilo Aktuálně.cz den po smrti Václava Havla.
