Rákoskou vytaženou z naleštěné holínky trestal učitel Igor Hnízdo chybující žáky své třídy. "Dělám to nerad a pro vaše dobro," prohlašoval ve filmu Obecná škola. Od poválečných let, která oceňovaný snímek zobrazuje, už uplynulo více než půl století a rákoska se ve školách nepoužívá. Dál ale v Česku žije mnoho dětí, které rodiče tělesně trestají. Tři roky starý průzkum Ligy otevřených mužů ukazuje, že to minimálně ve výjimečných případech dělají téměř dvě třetiny Čechů. Pro více než 40 procent pak nepředstavuje facka nebo plácnutí fyzický trest.
Většina evropských zemí přitom zakazuje jakékoliv tělesné tresty dětí zákonem. Česko se k jeho přijetí zavázalo už v roce 2007, zůstalo ale jen u závazku. Podle čerstvého vyjádření ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky se ke změně nechystá ani nynější vláda, ačkoliv za to Výbor OSN pro práva dítěte kritizoval Česko naposledy loni v říjnu.
"Jako táta pěti dětí si myslím, že dát do zákona ustanovení, které říká, že rodič ve výjimečné situaci nemůže v rámci výchovy vůbec dát pohlavek nebo takzvaně lepnout jednu na zadek, není správné," řekl Jurečka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Na tělesné tresty v rodinách se pozornost začala zaměřovat od poloviny minulého století, kdy se na veřejnost dostaly případy týrání, připomíná policejní psycholožka Ludmila Čírtková, která působí také v neziskové organizaci Bílý kruh bezpečí. Od té doby je podle ní společnost na násilí čím dál citlivější, což přineslo zlepšení v mnoha oblastech.
Proti Jurečkovu výroku vznikla petice, kterou podepsalo více než dva tisíce lidí. "Jakýkoliv trest je aktem agrese, který má prokazatelné negativní dopady na zdravý psychosociální vývoj dětí, a navíc vyvrací základní morální zásadu, že slabším se nesmí ubližovat," stojí v petici, kterou iniciovaly psycholožka Jana Nováčková či Pavlína Hořejšová, ředitelka české pobočky nadace Ashoka.
Fyzické trestání dětí by mělo být stejně nepřijatelné, jako je to u dospělých, upozorňuje Klára Laurenčíková, předsedkyně Výboru pro práva dětí spadajícího pod Úřad vlády. "Tak jako jsme si řekli, že není v pořádku dát facku své ženě, muži, otci či matce, je potřeba říct, že to není přijatelné u nikoho," prohlašuje.
Naopak Čírtková se proti striktnímu zákazu tělesného trestání staví. "Fyzický trest, když je přiměřený, může v určitých věkových skupinách fungovat. Pokud není doprovázený psychickým násilím, které je devastující. Například u malých dětí je plácnutí po zadečku jasnou a okamžitou reakcí a může být daleko užitečnější než dlouhé domlouvání či neverbální komunikace," vysvětluje.
Odmítnutí veškerých fyzických trestů opírají experti především o dvě studie, které shrnují výsledky výzkumů z uplynulých několika let. Jedna je z roku 2016, druhá z loňska. Obě tvrdí, že ani drobné tresty v podobě "lepnutí na zadek," o kterém hovoří ministr Jurečka, dítěti nic dobrého nepřináší.
Rodiče trestají násilí násilím
Facka, nebo dokonce výprask tak podle expertů mohou znamenat hrozbu do budoucna. "Fyzické tresty s sebou nesou riziko akcelerace násilí a jsou spojené s rizikem rozvoje vážných psychických problémů v pozdějším věku," vysvětluje Laurenčíková.
Děti navíc u takového jednání pochytí, že konflikty se řeší násilím. Autoři petice upozorňují na situaci, kdy chtějí dospělí odnaučit děti ubližovat druhým dětem tím, že sami použijí násilí. "Jeden z nejefektivnějších způsobů učení je učení nápodobou. Aniž by to dospělí zamýšleli, učí děti, že konflikty se řeší silou, agresí," stojí v dokumentu.
Laurenčíková prohlašuje, že v zemích, kde fyzického trestání dětí zakazuje zákon, ubylo násilí v dětských kolektivech či obecně ve vztazích.
Psychologové Pavel a Tatjana Kopřivovi, kteří už několik let vedou kurzy pro rodiče, zase uvádějí, že vynechání fyzických trestů zlepšuje vztah mezi dítětem a rodiči. "Trestáním můžeme u dětí získat autoritu v tom smyslu, že se nás budou bát. To ale nechceme. Chceme naopak autoritu ve smyslu, že si nás budou vážit. Tu ale trestáním oslabujeme," říkají.
Kopřivovi jsou manželé a přiznávají, že při výchově svých pěti dětí k pár pohlavkům sáhli. Špatný pocit z toho je ale dovedl ke změně postoje.
Rodiče potřebují pomoct, ne potrestat
Autorky petice zdůrazňují, že zákon o zákazu tělesných trestů nemá kriminalizovat rodiče, kteří ve výjimečných případech své dítě uhodí. "Nejde o postihování dospělých, kteří se něčeho takového dopustí, ale o to, aby se jim dostalo pomoci, aby měli možnost se naučit, jak vychovávat děti včetně zprostředkování hranic v mezilidských vztazích bez použití násilí," uvádí.
Samotná změna zákona ale nestačí, připomíná Laurenčíková. Rodiče k trestům sahají proto, že tak taky byli sami vychováni a nikdo jim neukázal, že to jde i jinak. Navíc to řada z nich dělá ve stresu nebo v jiné náročné situaci.
"Jde třeba o matku samoživitelku, která neví, co dá zítra dětem k jídlu. A když už popáté pláče, její frustrace je tak veliká, že se neudrží a svou bezmoc a vztek pošle dál a dá dítěti na zadek," dává příklad Laurenčíková. Uvádí také, že k trestům se často uchylují rodiče v těžké situaci, kteří řeší například problémy v partnerských vztazích.
Experti proto navrhují, aby stát připravoval programy rozvíjející rodičovské dovednosti, vyhledával ohrožené rodiny a nabízel jim terapie či jinou pomoc. Děti by se už od mateřských škol měly učit zvládat vlastní emoce a řešit spory jinak než rvačkou. To vše může pomoci k výchově bez fyzických trestů.
Už teď ale psychologové Kopřivovi vidí pozitivní trend. Na svých kurzech se setkávají s lidmi, kteří své děti tělesně potrestali, ale zároveň si uvědomují, že to není správná cesta, a chtějí se to naučit jinak.
Čísla z průzkumu zmíněného v úvodu proto nepovažují za špatná. "Třetina lidí, kteří se dokážou trestům vyhnout, je docela dost. A v těch dvou třetinách, které děti trestají, je určitě část, která by to chtěla změnit," odhaduje Pavel Kopřiva.
