Praha/Kladno - V roce 1993 se pasoval do role velkého zachránce: Jako jediný český zájemce se tehdy padesátiletý Vladimír Stehlík prostřednictvím své společnosti Bohemia Art přihlásil do privatizace kladenských hutí Poldi Ocel, které v té době zaměstnávaly devět tisíc lidí. A nabídkou 1,75 miliardy korun násobně přebil všechny ostatní zájemce.
Po pouhých třech letech skončily v troskách a konkurzu jak celé hutě, tak jeho původní firma Bohemia Art. Minulý týden si vyslechl Stehlík od Krajského soudu v Praze verdikt, že při svém působení v hutích porušil zákon. Přesto jej soudkyně Naděžda Bittnerová z většiny trestných činů, které byly v obžalobě, zprostila. Jaký je příběh kdysi největších hutí v zemi a jejich krachu?
Nejhorší hutě v Česku
Stehlík hutě koupil počátkem roku 1994 v nezáviděníhodné situaci, kdy byly zřejmě nejhůře prosperujícími hutěmi v zemi. Za několik málo let od revoluce poklesla v Kladně výroba na necelou pětinu - specializovala se na ocel pro strojírenství, o kterou přestal být rozpadem sovětského bloku téměř zájem.
Zatímco například huť v Kunčicích vydělala za první pololetí roku 1993 celkem 1,2 miliardy korun, Třinecké železárny půl miliardy a Vítkovice 400 milionů, Poldi Ocel naopak 400 milionů prodělala. K tomu již z minulosti dlužila státu i dodavatelům 4,5 miliardy korun. Navíc situace, kdy hutě nuceně stály například kvůli tomu, že věřitelé odpojovali proud či odmítali dodat suroviny, nebyly vůbec výjimečné.
Stát se proto rozhodl ztrátových hutí zbavit a vypsal soutěž na prodej většinového podílu. Kromě tří zahraničních firem se přihlásila i Stehlíkova Bohemia Art. A nabídla 1,75 miliardy korun, o rovnou miliardu víc, než byla minimální cena požadovaná státem.
Rozhodnutí pro Stehlíka bylo tehdy jednomyslné. Jedním z těch, kdo o privatizaci rozhodoval, byl tehdejší ministr průmyslu a nynější prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. On sám se o jedné z nejproblematičtějších privatizací už příliš nechce bavit.
"Nemělo se mu to prodat. Tečka," říká s odstupem takřka 24 let. V dřívějších rozhovorech pak zmiňoval, že sice byli i zahraniční zájemci o hutě, ale ti nebyli ochotni převzít ani část starých ekologických škod. "Jejich zájem byl jen povrchní," uvedl s tím, že Stehlík tak byl jediný faktický zájemce.
Porevoluční rozmach
V době, kdy hutě kupoval, měl Stehlík slušné renomé. Vystudoval architekturu a ještě za totality začal podnikat - s partou horolezců se zabýval výškovými pracemi a renovoval například kostelní věže. Hned po revoluci založil firmu Bohemia Art, která dodávala do Německa vybavení interiérů. Firma se rychle rozmáchla, když koupila několik dalších firem - třeba dýhárnu v Kralupech či strojírny a uměleckou truhlárnu v Rožmitále pod Třemšínem - a v krátké době zaměstnávala přes 800 lidí.
V roce 1993 pak Bohemia Art nabídla, že koupí i kladenské hutě Poldi. Privatizaci jednohlasně vyhrála.
Stehlík hýřil megalomanskými plány - slíbil investovat 11 miliard korun a tvrdil, že z pásů továrny, která v době nákupu zaměstnávala 9 tisíc lidí, budou brzy sjíždět montované domky či jachty.
Jenže firma, kterou slavnostně převzal koncem února 1994, šla rychle ke dnu.
Nesplatil ani korunu
Poldi Ocel nesplácela dluhy, ale Stehlík přesto nesmyslně utrácel. "Koupil za 15 milionů letku vládních vozidel," vzpomíná konkurzní správce Poldi Ocel Tomáš Pelikán, kterého soud poslal do firmy v březnu 1997. A Pelikán se pak snažil hutě jak zachránit, tak rozplést, co se tam za Stehlíkovy vlády dělo.
V době, kdy fabrika neplatila ani dodavatelům energií, dal podle Pelikána například čtyřicet milionů za účast v Rallye Paříž-Dakar, kde jeden z kamionů řídili jeho synové Marko Stehlík a Vladimír Stehlík mladší.
A jak se posléze ukázalo, z uvedené 1,75 miliardy, které nabídl v privatizaci, navíc Stehlík fakticky nedal ze svého ani korunu. Státu sice zaplatil 150 milionů, ale tyto peníze vzal z účtů samotné Poldi Ocel. Za dalších 850 milionů pak jeho Bohemia Art převzala staré dluhy Poldi. Zbytek už pak nesplatil ani papírově.
Nedělal rozdíl mezi svým a firemním
"Bylo to nesmyslné a megalomanské řízení. Utratilo se 40 milionů za Dakar, prováděly se ekonomicky nesmyslné obchody," vypočítává na adresu Stehlíků Pelikán.
"Místo řádného ekonomického řízení, byť krizového, se věnovali jen převádění majetku za pomoci nastrčených firem," poukázal Pelikán na finále, kdy těsně před krachem Vladimír Stehlík se synem Markem majetek hutí vložili do nově založené Poldi Steel. Účetní hodnota majetku sice byla 9 miliard korun, ale několikerým vzájemným započítáním pohledávek nakonec hutě za tyto akcie vlastně zaplatily samy sobě.
Právě kvůli těmto převodům skončili Vladimír Stehlík i jeho syn Marko v listopadu 1996 na několik měsíců ve vazbě a později před soudem.
"Vůbec nedovedl pochopit rozdíly mezi firemním a vlastním majetkem, převáděl peníze, jak ho to napadlo," popisuje Jarmila Veselá, kterou soud v květnu 1997 jmenoval konkurzní správkyní Stehlíkovy mateřské společnosti Bohemia Art. "Nechápu, jak mu mohl stát prodat Poldovku a jak ji mohl dva roky řídit. To je úplně mimo moje chápání. Nebyl schopen vést nějaký větší podnik," kroutí hlavou Veselá.
To potvrzuje i Pelikán. "Nerozlišoval, co je jeho a co je firem nebo někoho úplně jiného," říká a poukazuje na případ, kdy hutě neměly materiál na výrobu, protože neplatily za dodávky oceli - a tak použily státní rezervy, které si u nich uložil stát pro případ krize.
Jen perličkou je, že koncem roku 1995 koupil za 22 milionů korun odborářský deník Práce - nedlouho poté, co jeho redaktorům zakázal přístup do hutí s odůvodněním, že o situaci v Poldi lžou. A deník, který posléze i sám řídil, potom rozdával spolu se svačinami za korunu zaměstnancům.
Dluhy za devět miliard
Nevyhnutelně tak zkrachovaly nejen hutě, ale i jeho mateřská společnost Bohemia Art. Věřitelé hutí se podle konkurzního správce Tomáše Pelikána přihlásili o 6,2 miliardy korun. Tomu se rozprodejem majetku podařilo získat ani ne desetinu - zhruba 400 milionů korun.
Podobně tristním výsledkem skončila i Bohemia Art, která zkrachovala s dluhy 2,4 miliardy korun. Konkurzní správkyni Jarmile Veselé se už před více než deseti lety podařilo zpeněžit majetek za devadesát milionů. Na rozdíl od Pelikána, který již věřitele o výtěžek podělil, stále nemůže konkurz uzavřít. Brání jí v tom Stehlík, který ukončení konkurzu blokuje nesmyslnými žalobami.
"Například chce sedm milionů za rodinný dům, který původně patřil jeho otci, protože jsem ho prý neoprávněně zahrnula do konkurzní podstaty a prodala. Jenže ten dům kupovala Bohemia Art za firemní peníze, vedla ho v účetnictví a také jej odepisovala," vysvětluje Veselá. A podobně to bylo i s obrazy, které měly inventární čísla firmy - ale Stehlík tvrdil, že jsou jeho.
Žalobu Stehlík prohrál, ale protože se odvolal, případ není ukončen a Veselá výtěžek z rozprodeje majetku nemůže rozdělit mezi věřitele, kteří už čekají víc než dvacet let. "Několik let už mohl být ukončen konkurz, kdyby se nesmyslně neodvolával," popisuje Veselá.
Dvanáct let u soudu
Na jaře 1997 propustil soud Stehlíka i jeho syna z vazby. Policie několik let případ vyšetřovala, až v roce 2005 státní zástupce podal obžalobu jak na Vladimíra a Marka Stehlíkovy, tak na ekonomického ředitele Luboše Pejpu.
Největší škodu způsobili podle obžaloby tím, že majetek hutí vložili do Poldi Steel. Žalobce ji spočítal na 117 milionů korun. Při krácení sociálního a zdravotního pojištění vypočítal škodu ve výši 25 milionů korun a na bezúročných půjčkách pro společnost Bohemia Art připravili podle něj hutě o 67 milionů.
Ale ani za dvanáct let od podání obžaloby nepadl definitivní rozsudek. Pejpa mezitím zemřel, Marko Stehlík si v roce 2008 vyslechl prvoinstanční verdikt, který jej poslal na čtyři roky do vězení, ale soud další stíhání zastavil kvůli jeho zdravotnímu stavu. Když toto zastavení zrušil Nejvyšší soud, přišla amnestie Václava Klause.
I případ Vladimíra Stehlíka se vlekl kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Na rozdíl od svého syna však následně amnestii odmítl a trval na projednání. Soud však již jen mohl konstatovat vinu, ale ne uložit trest. Podle soudkyně Stehlík víceméně dělal, co mohl. A snažil se odvrátit to, aby musel propustit tisíce lidí (článek o verdiktu s i můžete přečíst zde). Za trestné uznala pouze to, že založil společnost Poldi Steel.
Sám Stehlík se i nadále označuje za oběť a oznámil, že byť jej soud ve většině bodů osvobodil, tak se odvolá. "Spravedlnost zůstala na půli cesty," prohlásil.
19 hlasů ve volbách
Část zkrachovalých hutí konkurzní správci postupně rozprodali. Některé z nástupnických společností se ale i nyní potýkají s problémy a svým zaměstnancům platí se zpožděním.
Ani Stehlík se nezapomíná připomenout, když nadcházejí volby. V únoru 2012 oznámil, že hodlá kandidovat na prezidenta, o rok později se v parlamentních volbách stal lídrem strany ANEO - Aktiv nezávislých občanů. Ten založil František Zoubek, který strávil šest let ve vězení za vytunelování brněnské záložny PRIA.
Do prezidentských voleb ale Stehlík nakonec nenasbíral potřebných 50 000 podpisů pod petici, ANEO pak v parlamentních volbách zcela pohořelo. V Česku je volilo dohromady 47 lidí a Stehlík jako lídr ve středních Čechách získal jen devatenáct hlasů.
