Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové,
čeká nás, vážené dámy a pánové, třídenní rokování. Doporučuji, mohu-li si to jako druhý ústavní činitel dovolit, naprosto otevřenou diskusi. Říkejme si věci bez obalu, natvrdo. Věřím, že všichni jsme svobodní, sebevědomí lidé a uneseme kritiku. V personálních věcech buďme ale korektní, v ideových třeba nesmlouvaví a nekompromisní, ale všichni mějme na paměti, že při prosazování idejí a programu v koalicích na jakékoliv úrovni je nutný kompromis.
Všichni jsme věděli a víme, že Česká republika potřebovala a potřebuje reformy. Řada reforem se odstartovala i realizovala, ale zapomnělo se na základní poučku: "Sebelepší produkt se špatně prodává, když není dobře a jednoduše vysvětleno k čemu slouží a v čem je důležitý pro současnost a hlavně pro budoucnost". Tady vidím největší a rozhodující chybu vlády i celé ODS na všech úrovních.
Občané někdy obtížně rozlišují co je vláda, co Parlament, co hejtmanství a radnice. Pro voliče, kteří většinou mají tendenci zjednodušovat, je jen jedna politika ODS a pak jsou lidi, kteří ji představují a hlavně prezentují. Způsob prezentace a naše nejednotnost voliče odradila a přestali nám rozumět. Špatně jsme obhajovali naši politiku a navíc jsme téměř vymazali prezentaci politiky ODS a zůstali jen u prezentace politiky vlády, ministerstev, krajů. To je další velká chyba, která se stala, a viníkem jsme opět všichni.
Každý člen ODS by měl umět jednoduše obhájit naši politiku, a pak nabídnout svou autoritu pro její převedení do praxe. Nesrozumitelnost, nejednotnost, spory uvnitř ODS jsme zaplatili ztrátou sympatií našich příznivců. Ale ODS existuje, má dobré základy, dobré ideje a je jedinou pravicovou stranou u nás. Jakýkoliv pokus o její rozbití, ať už podporované kýmkoliv, draze zaplatíme nejen jako politická strana, ale i jako velmi potřebná a nutná alternativa pro Českou republiku.
Dnes, jako ostatně vždy od devadesátých let, se hraje o osud české pravice. Stále ještě je tu ODS jako jediná, autentická pravicová strana. Nenechme si médii vnutit, že 19. Kongres je jen o boji Topolánka s Bémem. Tento Kongres ODS je také o tom, jak je naše strana schopna se vyrovnat s rostoucí silou levice. Jsem přesvědčený, že právě tuto zprávu od nás chtějí občané slyšet!
O co bych Vás chtěl hodně poprosit, je vědomé a citlivé naslouchání. Poslouchejme se vzájemně. Apriorní soudy o tom, kdo do jakého tábora patří a kdo je největším viníkem porážky ve volbách, nechme s kabáty v šatně.
Patrně žádná z pravicových konzervativních stran v postkomunistické Evropě není v tak složité situaci jako ODS, protože proti ní stojí hned dvě silně levicové až ultralevicové strany! Ta komunistická, jejíž členové pomáhali formovat minulý totalitní režim a vládli zde přes 40 let a z toho 20 let s přímou pomocí sovětských okupačních vojsk, zůstala v podstatě věrna marxismu-leninismu, zachovala si stabilní a poměrně silnou voličskou základnu a bohužel tak tvoří ve sněmovně a nyní i v krajích osudový jazýček na vahách české politiky.
Mnohem nebezpečnější stranou komunistického střihu je však dnes ta, kterou buduje poslední 3 roky Jiří Paroubek pod fasádou ČSSD! Tato strana sice nevyznává marxistickou ideologii, halasně se hlásí k EU a uznává volný trh, i když ve velice svérázné či pokřivené podobě. Dominantní roli v ní však hrají lidé, kteří na minulém komunistickém režimu úspěšně parazitovali. Takových lidí bylo vždy podstatně více než skálopevných komunistů. Dlouho po listopadu 89 mlčeli, mnozí ani nechodili k volbám, ale nyní je nadchnul příchod Mesiáše, který je jim blízký svou minulostí, lacinými populistickými sliby a politickou kulturou strachu a handlování s výhodami pro poslušné.
Obě strany přes zmíněné rozdíly však spojuje zášť a závist vůči úspěšnějším, sentimentální vzpomínky na Husákovu éru, naprostá neodpovědnost k budoucnosti vlastní země a neochota přijímat podíl odpovědnosti na mezinárodní bezpečnosti. S těmito trendy se nesmíme smířit!
Je nejvyšší čas na tuto situaci začít aktivně reagovat. Je třeba se spojovat s dalšími demokraty, spolupracovat i zakládat další občanské iniciativy a burcovat občany z letargie. Cestou k úspěchu však určitě není zakládání nových pravicových politických stran. Tyto snahy oscilují mezi naivitou a zradou ve stylu nám všem známého Sarajevského atentátu z roku 1997.
Čeká nás hodně práce, abychom probudili sebe i druhé. Bude to vyžadovat velkou trpělivost při působení na zmanipulované spoluobčany, kteří odmítají zaplatit 30 Kč u lékaře, ale jsou schopni téhož dne utratit třikrát tolik za SMS při nějaké slabomyslné televizní soutěži. Těch příkladů je mnoho, týkají se brdské radarové stanice, kterou mimochodem Senát ústavní většinou schválil a desítek dalších skutečných i umělých problémů. Paroubkovy inspirace Klementem Gottwaldem v heslech typu "daně ať platí především bohatí", musíme voličům třeba tisíckrát prezentovat, že tím myslí střední třídu a nikoliv své kamarády s pochybnou minulostí, kterým je ochoten se svými věrnými odpustit na daních klidně 26 milionů korun jako v případě Mariánských Lázní.
Demokracie není jen o svobodných volbách. Ty, jak víme, v minulosti také vyhráli Hitler i Gottwald. Demokracie je především o politické kultuře, o kvalitě našich životů a nesmíme dovolit, aby ti, kteří nám ho po boku komunistů aktivně otravovali v minulosti, otravovali, deformovali a zadlužovali naše děti a vnuky i v budoucnu!
Jednoduchost, srozumitelnost, jednota, osobní angažovanost a hlavně slušnost v jednání a prezentaci našich politiků musí být základem naší práce a jedině tak se dají vyhrát další volby a prosazovat tak náš program.
Děkuji vám za pozornost.
