Ornitolog Jaroslav Kubíček pracuje v pražské záchranné stanici jako výjezdář od jejího založení, tedy sedm let. "Můj běžný den se liší podle toho, jestli je zrovna sezona mláďat, nebo ne. Ta bývá od dubna do července, v tu dobu mívám i patnáct výjezdů denně," říká Kubíček.
Směna mu začíná v deset hodin ráno a končí v deset večer. "Jezdím od rána do večera po celé Praze. Někdy najezdím i přes dvě stě kilometrů," pokračuje Kubíček. Ve své práci vidí spíše to pozitivní, zvířatům je podle něj potřeba pomáhat.
Dnes má za sebou již několik výjezdů, po obědě vyráží vypouštět poštolky do Holešovic. "Jedna firma pro ně vyrobila budku na střeše a chtějí, aby se jim tam zahnízdily. Udělají tím tak něco pěkného pro přírodu," říká Kubíček a jde si pro síť na ptáky. V jedné z ptačích voliér mají asi dvacet poštolek. "Chci nachytat tři samce a tři samičky. Liší se od sebe délkou křídel a skvrnami na pérech," upřesňuje.
Když vstoupí do voliéry, ptáci se divoce rozletí, Kubíček je ale během patnácti minut pochytá. Každého označí kroužkem, na kterém je nápis "Národní muzeum Praha" a evidenční číslo, díky kterému je pak mohou ve volné přírodě sledovat. Poté je dá do připravených klecí a vyráží.
V Holešovicích na něj čekají zaměstnanci firmy, kteří se těší na podívanou. Na střeše jim Kubíček před vypuštěním předá pár mrtvých kuřat, kterými by mohli poštolky nalákat do jejich budky. "Tak leťte, jste volné," říká Kubíček, když otvírá klece. Ze začátku se jim moc nechce, ale nakonec se rozletí nad Prahu. "Tak a teď je vidíme naposledy," směje se jeden ze zaměstnanců. "Pokud se jim budka zalíbí, tak se tu příští jaro zahnízdí," ujišťuje ornitolog.
Holubi v ohrožení
Ze stejného místa zavolali do stanice, že se jim před budovou potuluje holubí mládě. "Alespoň to vezmu při jednom," říká Kubíček. Holuba nachází pod velkým kaštanem, ze kterého pravděpodobně spadl dolů. "Mládě holuba hřivnáče poznáme podle bílé skvrny na krku," vysvětluje Kubíček zvědavým pracovníkům. Holuba dá do krabice, sedne do auta a vyráží do Michelské ulice v Praze 4.
Ve městě je právě dopravní špička, takže cesta trvá déle než obvykle. "Výjezdy dostávám formou SMS zpráv ze stanice, kam lidé volají. Nejezdím pak ale podle pořadí zpráv, ale podle akutnosti a blízkosti. Proto někdy trvá dlouho, než někam dojedu," objasňuje Kubíček. Právě stojí v koloně a v tom mu zvoní telefon. Prý mu došla před půl hodinou zpráva, že u Čechova mostu je policista, který zachránil topícího se holuba.
"To je teda blbý. Už jsem na cestě pro jiného ptáka," říká do telefonu Kubíček a stěžuje si na zmatenou organizaci. "Tohle je přesně jedna z těch situací, kdy se dostávám do časové tísně kvůli nedostatku zaměstnanců," vysvětluje. Práce ho sice baví, ale je hodně náročná. Pokračuje tedy v cestě na Prahu 4, policista bude muset počkat. Do dvora jedné realitní kanceláře se totiž dostal holub a nemůže odletět. "Vidím, že má v zobáku krev. Asi narazil do skla," odhaduje.
Pták byl tak otřesený, že se nechal snadno chytit. Kubíček ho dal do auta a rychle se vydal na cestu k Čechovu mostu. "Bude to hodinu a půl od toho, co nám policista volal. Snad tam ještě bude," uvažuje Kubíček. U mostu sjíždí k Vltavě, policista tam však není. Po chvíli čekání mu raději volá - zjišťuje, že je na druhém břehu.
Když přejede most, policista na něj čeká s promočeným hubeným holubem. "To bude ještě mládě. Musíme ho ve stanici dokrmit," říká Kubíček. "Snad už to dnes bude všechno," dodává. Nasedne do auta a vyráží zpět do stanice, kde se o ptáky řádně postarají.
Na stanici zachrání až pět tisíc zvířat ročně
Záchranná stanice pro divoká zvířata v Praze funguje od roku 2012. "Naší povinností je přijímat všechna divoká zvířata, která nemají šanci ve volné přírodě přežít. Buď jde o zraněné jedince, nebo o mláďata, která vypadla z hnízda," říká vedoucí ošetřovatelka Zuzana Pokorná.
Stanice má pohotovostní nonstop linku, v hlavní sezoně vyřídí dvě stě telefonátů denně. "Při hovoru řešíme i to, jestli je nutné na místo opravdu jet, protože lidé občas volají, i když je zvíře v pořádku," vysvětluje Pokorná. Díky chytrým telefonům jim lidé zvíře mohou vyfotit, záchranáři pak většinou poznají, jak akutní situace je. "Nebereme zvířata, která pomoc nepotřebují," dodává Pokorná.
Pražská stanice patří k nejvytíženějším v Česku. Je to tím, že ve městě čeká na zvířata mnoho nástrah, se kterými se ve volné přírodě nesetkají. "V Praze je hodně zvířat a také hodně lidí, kteří pro ně znamenají nebezpečí. Zároveň však více lidí znamená to, že zvíře lehce najdou," upřesňuje Pokorná. Za loňský rok stanice přijala 4700 zvířat, letos směřuje k pěti tisícům. Momentálně ve stanici mají 800 zvířat.
"Nejsme zvířecí rasisti"
Do stanice často přiváží chráněná zvířata, například kavky, netopýry nebo žáby. Z těch méně obvyklých zachránili třeba jelena evropského, jezevce nebo tchoře. Zachraňují ale všechna zvířata, třeba i holuby, kterých je v Praze mnoho. "Jsou stanice, které je vůbec neberou, protože holub je původně domácí zvíře, které zdivočelo. Ze zákona nemáme povinnost jej brát, ale my je bereme rádi, protože, jak často říkám, nejsme zvířecí rasisti," vysvětluje Pokorná.
Na takové množství zvířat je třeba hodně lidských sil. "Zaměstnanců je tady jedenáct plus máme patnáct brigádníků. Spolupracujeme i s veterinářkou," uvádí Pokorná. Stanice přijímá i dobrovolníky a dary v podobě dek či potravy pro zvířata. "Financuje nás hlavní město Praha, jsme příspěvková organizace. Fungujeme dobře, nechodí nám žádné stížnosti," pochvaluje si Pokorná. Podle ní je tady stanice hlavně pro lidi, kteří zvíře najdou a chtějí, aby mu někdo pomohl. "O divoká zvířata se lidé nemohou starat doma, je to protizákonné," říká.
Důležitou roli podle ní hraje i ekologická výchova lidí. "Mluvíme s nimi a vysvětlujeme jim plno věcí, děláme i přednášky. Vzdělávání je důležitá funkce," popisuje. V zapojování veřejnosti vidí smysl. "Líbí se mi, že se lidi podporují v pomáhání," podotýká Pokorná.
