Vyškov - Vzali si domů patnáct nevlastních postižených dětí. Stát jim v tom kupodivu nijak nebránil. Teď stojí před soudem. Jejich svěřenci je nařkli z týrání.
Zda skutečně s dětmi zacházeli "téměř denně zle a bezcitně", jak tvrdí obžaloba, stále není zřejmé. Jisté je jedno. Manželé Rosnerovi si toho na svá samaritánská bedra naložili víc, než by byl kdokoli bez úhony schopen zvládnout. Úředníci a soudy jim to posvětili.
Přitom například psycholožka Renata Musilová, která do rodiny docházela, dnes u soudu otevřeně přiznala, že dětí bylo v domácnosti příliš mnoho.
"Dlouhodobě jsem přesvědčena, že ta rodina je příliš početná a že s dospíváním dětí jsou problémy, které jsou závažné i proto, že děti jsou odlišného etnika, postižené a zaostalé," cituje Musilovou ČTK.
I tři děti jsou fuška
Přibližně pětina náhradních rodin v Česku se stará o čtyři a více dětí. Jsou i takové, které jich doma mají osm a více. Je jich málo, ale existují. Lidé, kteří mají s pěstounstvím zkušenosti, tvrdí, že se takový počet dětí, navíc obvykle se složitými osudy, špatně "kočíruje".
"My máme v pěstounské péči tři děti, docela problémové. A už to je těžko zvladatelné," říká Martin Pich z Vysoké Srbské. Upozorňuje, že stát vůbec neměl dovolit, aby si jediná rodina vzala na sebe takovou zátěž jako Rosnerovi.
V Česku neexistuje hranice, přes kterou pěstouni nesmějí jít. Podle Picha, který už léta upozorňuje na nedokonalost systému české pěstounské péče, by takové číslo stanoveno být mělo. Navrhuje maximální počet pěti svěřenců.
"To, že Rosnerovi děti nezvládli, není jen jejich záležitost," je přesvědčený. Volá po zodpovědnosti všech, kteří o jejich pěstounství rozhodovali.
Úřady jdou obejít a soudy jsou štědré
"Největší problém je, když náhradní rodina přecení své síly. Nevím, jak se vůbec mohlo stát, že bylo do péče jedné rodiny schváleno tolik postižených dětí," podivuje se i ředitelka Střediska náhradní rodinné péče Věduna Bubleová.
Na to, aby si rodina naložila jen tolik, kolik zvládne, by podle ní měly dohlížet především krajské úřady.
Ve skutečnosti lidé z jihomoravského krajského úřadu Rosnerovým jejich početné samaritánství vytkli - když přes předchozí upozornění přesáhli počet šesti dětí, odebrali jim status takzvaného zařízení pro výkon pěstounské péče.
Znamenalo to mimo jiné méně peněz pro rodinu. A také už nebyli ochotni k manželům posílat další svěřence. Jenže Rosnerovi chtěli pomáhat dál a úředníci je nezastavili.
"Nemohli jsme mít děti biologickou cestou, chtěli jsme ale velkou rodinu," vysvětlovala obžalovaná Blažena Rosnerová před soudem. "Vždy jsme si brali dítě, které nikdo nechtěl, nezajímal se o ně."
Rodina krajské úředníky obešla a o svěřování dalších dětí žádala přímo soud. Ten pokaždé prověřil situaci v rodině za pomoci psychologů a sociálních pracovníků. A nikdy neshledal důvod, proč rodině další dítě nesvěřit.
Podle Bubleové si někteří lidé takto zvykli obracet se na soudy, kde dostanou požehnání ke svěření konkrétního dítěte ve většině případů. Opuštěných dětí je hodně, vstřícných náhradních rodin málo - takže když soud nenajde závažný důvod, proč rodinou vybrané dítě neposlat "domů", nemá důvod to neudělat.
Když děti přerostou přes hlavu
Jenže v rodině Rosnerů důvod, proč nesvěřovat další a další děti, zřejmě byl. A na povrch vyplul teprve u soudu. Rodina, která se okolí i novinářům vždy jevila jako bezproblémová, měla stejné potíže, jaké potkají spoustu pěstounů, když jim děti odrostou. Některé ze starších dětí v pubertě začaly lhát a krást.
"Ztrácely se nám peníze, začalo to na drobných mincích, poslední krádež byla něco přes pět tisíc. Nejprve to bylo jednou za měsíc, pak už jsme na klíčích i spali. Byly to ztráty nejen naše, ale i u návštěv," popisovala u soudu s viditelným studem Rosnerová.
Tyto excesy musela rodina zvládat společně s běžným chodem početné domácnosti - běháním po lékařích, rehabilitováním, učením, návštěvami specialistů a sociálních pracovníků i zdravotními problémy stárnoucích pěstounů. Přitom stále žádala o další a další děti.
Právě době, kdy se problémy nakupily, vzniklo video sloužící u soudu jako hlavní důkaz. Na záznamu z mobilu, který právě problémové děti odevzdaly sociálním pracovnicím, pěstounka jedno z dětí bije a vulgárně na ně křičí. U soudu se zapřisáhla, že to byl její jediný exces. Obžaloba mluví o šesti letech takového zacházení.
O tom, že rodina početnou dětskou partu nezvládá, přitom měli signály zřejmě nejen sociální pracovníci. Že Rosnerovi přecenili síly, vyznělo i z dnešní výpovědi učitele Marka Studnaře. Nejstarší děti prý ještě chodily do školy pečlivě oblečené i připravené. V posledních čtyřech letech už ale svěřenci Rosnerů zapomínali pomůcky i domácí úkoly.
"Některé rodiny mají problém zvládnout jedno dítě, jiné bez problémů vychovají pět. Záleží na mnoha okolnostech a žádný paušál neexistuje," říká Bubleová.
"Záleží na tom, jaké děti jsou, na jejich talentu, čilosti. Úředníci vám s tím ale moc neporadí. Z jejich strany není zájem," dodává zastánce "limitu" Pich.
