Holubice - Před pěti lety farmář Jan Miller prakticky ze dne na den přišel o odbyt svého mléka: z trhu s balkánským sýrem, který vyráběl z jeho mléka jeho kamarád Stanislav Němec ve své rodinné mlékárně v Radonicích, je nevybíravě vytlačila konkurence.
"Tak jsme si mléko a mléčné výrobky začali rozvážet svými dodávkami," říká v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz Jan Miller, farmář ze středočeských Holubic a potomek rodiny velkostatkářů s třísetletou tradicí. Jejich společná firma Mléko z farmy nyní zásobuje na 40 tisíc lidí.
Miller hospodaří na 880 hektarech půdy (kromě 75 vlastních je všechna pronajatá) a na farmě ve Svrkyni má 350 krav. Dvě z nich patří do desítky nejlepších českých dojnic. Přestože dává práci necelé dvacítce lidí, mezi které počítá i syna a dva zetě, uvažuje o naprosté automatizaci své kravské farmy.
"Chtěl bych ji zrobotizovat tak, že tam nebudou prakticky potřeba lidé," tvrdí Miller, jinak také spoluzakladatel Asociace soukromého zemědělství, který rozváží s kolegou Němcem své výrobky zhruba na třetině Česka.
Druhý díl rozhovoru s farmářem Janem Millerem si můžete přečíst ZDE.
Aktuálně.cz: Váš rod začal nedaleko Prahy hospodařit před více než třemi sty lety. Když vám v restituci vrátili majetek, bylo jasné, že budete pokračovat?
Jan Miller: To bylo jasné. Já měl vysokou školu a už dva roky jsem dělal ve zdejším státním statku. Když pak byla možnost hospodařit na vlastním, neváhal jsem. Byl jsem zvyklý dělat na velkých plochách. Spousta kamarádů se větších výměr zalekla, ale já věděl, že chci víc než 500 hektarů.
A.cz: Nebojíte se, že rodinná tradice jednou skončí?
Určitě ne. Mám dvě dcery a syna. První dcera si vzala zemědělského ekonoma, také z rolnické rodiny. Tak jsme společně založili sadařskou firmu a na 45 hektarech intenzivně děláme třešně, višně, hrušky. Druhý zeť též pracuje na naší rodinné farmě a má na starosti logistiku a služby Mléko z farmy. A když je potřeba, jezdí na traktoru. Do zemědělství je zapojena celá rodina.
A.cz: A syn?
Klukovi je třiadvacet a já ho zasvěcuji do veškerých prací. Na farmě mi pomáhá již od svých třinácti let, proto je celkem zkušený. Rozhodující je fakt, že ho tato práce baví a naplňuje. Je opravdu radost, když se občas na poli všichni potkáme, každý v jiném traktoru.
A.cz: Ale říká se přece, že mladým se do dřiny v zemědělství nechce. Všichni raději dělají něco v klidu, teple, bez velké námahy.
To už dávno není taková dřina. Těch 900 hektarů děláme čtyřmi traktory a tři už mají satelitní navigace. Člověk už ani netočí volantem, objede pole, naměří si GPS pozice a jede. A může si i číst noviny, stačí jen trochu sledovat stroj.
Jiné to je v živočišné výrobě, ta je hodně časově náročná a finančně se tolik nevyplácí. Jde ale o celoevropský problém, že živočišná výroba je na úbytě. V rostlinné slušně vyděláte, ale v živočišné jsem rád, když skončíme v mírném zisku - plusová nula, jak říkával jeden ministr financí.
A.cz: Jak je to možné?
Živočišná výroba je prostě šul nul, jak se říká. Musíte to dělat na nejvyšší úrovni, ale cena na trhu neodpovídá výsledku. Mléko stálo půl roku třeba 9,50 Kč za litr, teď už se cena vrací k 8,50 za litr. Když jsem přitom v roce 1992 začínal, své první mléko jsem prodával za šest korun. Tak si to za těch dvacet let porovnejte.
A.cz: Za to může i tlak obchodních řetězců na nízké ceny.
Ano, my jsme od nich utekli, abychom se nemuseli dohadovat. I proto jsme si založili svou firmu Mléko z farmy.
Ale to je ta světová cena mléka, kdy nebude dražší mléko než za devět korun a my to musíme udělat tak, abychom ho vyrobili kvalitní za 8,50 na litr. Takže rostlinná výroba, která je vysoce rentabilní, a to i v době krize, mi dotuje živočišnou. Kdo pláče, že to nejde, lže. Bez rostlin bych mléko nemohl dělat.
Krávy nejsou byznys, ale koníček
A.cz: Proč tedy mléko vlastně děláte, když se to sotva vyplácí?
To se mě ptá každý. Živočišná výroba holt není byznys, ale koníček. Byli jsme loni v Holandsku a objížděli totálně zautomatizované farmy. Sním o tom, že i mně se podaří vybudovat něco takového. Také bych chtěl na farmě vše zrobotizovat. Pořídit třeba i robota, který bude sám jezdit ke kravám a krmit je. Podobný robot na dojení by měl být také samozřejmostí. My jsme dnes schopni organizačně zvládnout podojit dvakrát denně, ale roboti to zvládnou i čtyřikrát denně.
A.cz: To už pak budou scházet jen umělé dojnice…
Čím víc lidí se kolem zvířat motá, tím je to horší. Člověk na krávy přenáší své nálady. Že se mu nechce dělat, že vstane o půl hodiny později… Teď máme na kravíně automat na krmení telat. Tele tam strčí hlavu, ono ho to přečte, zváží a namíchá mu to čerstvý koktejl jako v baru. Třeba pětkrát, šestkrát za den. Důležité je, aby bylo nejvíce spokojené samotné zvíře.
Další příklad. Krávy v říji více chodí. Mají proto čipy a zootechnik vidí, že kráva číslo 50 má zvýšenou pohybovou aktivitu, tedy že je v říji. Hned zavolá inseminátora, aby jí připustil a měla další tele. Máme taky automatický přihrnovač krmení. Je to robot, říkáme mu Václav, jezdí sám po stáji a každou hodinu přihrne čerstvé krmení.
A.cz: Vyprávíte to tak nadšeně, jako byste se téměř sám chtěl stát takhle opečovávaným zvířetem.
Ty krávy mají absolutní volnost. Nejsou uvázané, mohou chodit kdykoliv do venkovních výběhů. Mají celodenní přístup k čerstvé potravě a vodě. Ve stájích máme dokonce nainstalovaná automatická drbadla, o která je mezi kravkami velký zájem.
A.cz: Ale mně připadají jako ti roboti. Z jedné strany se do nich cpe krmení a z druhé se jen dojí. Nic víc.
Kráva ale nic jiného nedělá, než že žere, válí se a přežvykuje. To je její celodenní režim. Já mám samozřejmě venkovní výběh, a když není bahno, tak se krávy podojí dvakrát denně. Jsou už naučené: jakmile ji začne tlačit mléko, a to je v našem případě dvakrát denně, samy zamíří k dojírně.
A.cz: Takže byste chtěl být svojí krávou?
(Smích) Ano, chtěl bych být svojí krávou. Když si uvědomím, že dřív byly krávy uvázané u žlabu a odkázané, jestli jim tam přiopilý krmič nahází to nekvalitní krmivo…
Musí to být v genech
A.cz: Jak se od sametové revoluce změnila živočišná výroba?
Obrovsky. V Česku například byly dva miliony dojnic, teď je jich 400 tisíc. Samozřejmě ty krávy tehdy dojily šest, sedm litrů denně, já mám dnes dojivost 30 litrů za den. Technologie šla dopředu, dojivost se zvedala, tak je logické, že jich není potřeba tolik.
A.cz: Jak se vůbec farmaření dědí?
Máme to v rodě. Od roku 1672 vždy nějaký Miller v Holubicích na č. p. 2 hospodařil. V tom roce našel archivář první zmínku o Matěji Millerovi z č. p. 2 – vždy zemědělčil. Naši mě dali na střední zemědělskou školu, táta vždy věřil, že tu nebudou bolševici vládnout navěky. A mě to zemědělské podnikání zcela uchvátilo.
A.cz: Čím, když tehdy to ještě byla velká dřina?
Asi to musí být nějak geneticky zakódované. Já to teď vidím na synovi. Nikdy jsem ho do ničeho netlačil a vidím, že má podobný přístup. Jak ke strojům, tak k půdě a zvířatům.
To je základní věc: není to ani tak o podnikání jako spíš životní styl. A strašně důležitá věc je – a to člověk taky pozná, až zestárne a má své zkušenosti - se s přírodou sžít.
Mám spoustu kamarádů zemědělců a oni říkají: ono je sucho, ono je mokro, on je mráz, ono je tohle… Pořád si stěžují, přitom je to přece úplně normální, že si příroda dělá sama, co chce. Zaplať Pán Bůh za to.
Třeba letos. Volali mi z České televize: my jedeme z Agrární komory, kde nám řekli, že je únor a přitom žádný sníh, že vše vymrzne, bude hrozná úroda a co já na to.
Nejlepší agronom je Pánbůh
A.cz: A co vy na to?
Nejlepší agronom je Pánbůh a ten si všechno sám zařídí tak, jak má být. Taky se ptali, co říkám na pranostiku Únor bílý, pole sílí. No co, za našich mladých let se říkalo: únor bílý, ÚV šílí. A taky jsme přežili. On byl letos nejúrodnější rok v dějinách celé této oblasti. Nikdy za dva tisíce let tady nebyla větší úroda než letos.
A.cz: Měli jste odbyt?
Bylo to problematické, ale máme ji prodanou.
A.cz: Mění se plodiny, které pěstujete?
Struktura se, dá se říct, nezměnila. Pšenice, ječmen, cukrovka a přibyla řepka. To jsou čtyři hlavní plodiny.
A.cz: Ovlivňuje pěstování plodin i vstup České republiky do Evropské unie a evropské dotace?
Přímo ne. Tady jsme v intenzivní oblasti, kde se ani nic jiného pěstovat nedá. Větší část republiky má horší klimatické a půdní podmínky než my a tam třeba dotace, kdy jsou směřované do agroturistik a volnějších neintenzivních výrob, mají větší smysl.
A.cz: Vy jste ale nikdy nebyl velký zastánce dotací.
Já nebyl zastánce těch celoplošných dotací. A nejsem dodneška stejně jako celá naše asociace. Jakákoliv dotace pokřivuje výslednou cenu produktu. V tom se lišíme s klasickými jezeďáky. Máme na svět prostě jiný pohled.
A stejně tak jsem proti těm, co by neustále zakazovali dovozy zahraničních potravin. Společný trh je obrovská výhoda. Do našich skladů po sklizni nacpeme 600 kamionů pšenice, ječmene a řepky a 580 jich poté vyvezeme do Německa. Řeči lidí: ony ty supermarkety mají německé jogurty a německé zboží… Kdybychom se tady v zemi zavřeli, tak se vše za měsíc zastaví.
Nemůžeme na jedné straně tvrdit: my vám budeme vozit pšenici, řepku a ječmen, protože to tady neumíme zpracovat a zobchodovat, a vy k nám nebudete vozit nic. To je pomatenost lidí, kteří by si z evropského koláče vybírali jen to, co se jim líbí. Ale pokud samozřejmě v EU ty dotace budou tak, jak jsou, je demagogické a vlastně nemožné tyto peníze odmítat.
Málem jsme to zavřeli
A.cz: Jak jste přišli na nápad založit si firmu Mléko z farmy a sám si i mléko rozvážet?
Museli jsme, jinak bych to tady musel zavřít.
A.cz: Proč?
Musel jsem si prostě zajistit svůj odbyt. Napřed jsem prodával do mlékáren, které nám ale neplatily. Pak jsem patnáct let obchodoval s kamarádem a jeho rodinnou mlékárnou. Vyráběl z našeho mléka skvělý balkánský sýr a měli jsme téměř čtyřicetiprocentní podíl na trhu. Jenže pak ho konkurence začala dělat také a s podtrženou cenou. Během jednoho roku tak zkazila ceny, když začala prodávat s osmikorunovou ztrátou na kilo. Tak jsme si začali rozvážet sami.
A.cz: Ale Mléko z farmy není úplně váš originální nápad.
To je pravda, už před lety něco podobného začal dělat kamarád z Podkrkonoší. Ale v malém. Přizpůsobili jsme tento nápad našim podmínkám a rozhodli se spustit tuto službu tady. Dnes je to služba, která má své místo na trhu – máme dvanáct dodávek a skoro 1 800 prodejních zastávek za týden.
A.cz: Uvažujete o dalším rozrůstání?
Už nemáme kam. Nechceme jezdit na Moravu, jezdíme od Jablonce po Plzeň, Chrudim, Příbram. To nám stačí. Než jsme začali takhle vozit, tak jsem vyrobil mléko, dal ho do mlékárny, tam se z něj udělal balkánský sýr a já nevěděl, u koho ten sýr skončí. Neměl jsem konkrétního zákazníka. Prostřednictvím našich webových stránek a na sociální síti se nám ozývají stovky našich zákazníků s ohlasy na naše výrobky. Dnes vyrábíme a rozvážíme pro konkrétní lidi.
Dají vědět, co jim chutná a co za moc nestojí. Musíte být se zákazníkem neustále v kontaktu. Dokonce chodí k nám na farmu, protože chtějí znát příběh té suroviny. Přijde máma a řekne: můžeme se na ty kravičky podívat? My to mléko od vás kupujeme a děti je chtějí vidět. Je to běžné v Rakousku nebo v Německu.
A.cz: Takže pořádáte i dny otevřených dveří?
Ano. Když lidé zavolají, mohou kdykoliv přijít. Neustále u nás někdo je. Teď máme domluvenou jednu americkou cestovku. Autobus přiveze osmdesát lidí, kteří chtějí slyšet náš životní příběh, chtějí co nejvíc nahlídnout pod pokličku naší každodenní práce. Pro mě je to ale okrajová věc, já to neberu jako součást svého byznysu, spíš zajímavost.
