Samozřejmě je nutné dodat, že právě Fialova administrativa se potýkala hned s několika problémy. Jednak řešila dozvuky covidu, pak velkou inflační vlnu a v neposlední řadě energetickou krizi a i potíže způsobené válkou na Ukrajině. I přes tyto objektivní důvody se nabízí otázka: Co si Česko za výrazně vyšší zadlužení "koupilo"?
Odpověď není vůbec jednoduchá, píše týdeník Ekonom. Jak totiž kdysi prohlásil někdejší ministr financí Miroslav Kalousek: "Peníze v rozpočtu nemají mašličky." Jinými slovy, když si stát půjčí přes bilion korun, nelze jednoduše vysledovat, kam přesně peníze šly. Víme jen, že příjmy státu jsou v posledních letech výrazně nižší než jeho výdaje.
Na čem se ekonomové a sociologové oslovení týdeníkem Ekonom shodují, je zajištění sociálního smíru během turbulentního období inflace a energetické krize. "My sice kritizujeme vládu za to, že mohla lépe cílit své opatření, ale nikdo nemůže popřít, že se rozšířil dávkový systém a ekonomika se zalila penězi, třeba v podobě cenových stropů u energií. To samé platí i pro valorizaci penzí," říká sociolog a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) Dan Prokop. "Bylo to sice neefektivní, ale situaci to v Česku nějak uklidnilo. I tak to ale bude mít vláda politicky těžší, protože krize přesto nejvíce zasáhla ty nejohroženější skupiny. Jsem ale přesvědčený, že to mohlo být mnohem horší," dodává Prokop.
Podle analytika České spořitelny Michala Skořepy ovšem měla být pomoc s vysokými cenami energií zacílena pouze na úzkou skupinu domácností, které by se bez ní ocitly pod hranicí hmotné nouze. "Rozdíl mezi takto adresně vynaloženou částkou a skutečně utracenou sumou je cenou, kterou jsme zaplatili za neschopnost státu tyto domácnosti najít, ať už šlo o neschopnost opravdovou, nebo jen předstíranou," upozorňuje Skořepa. Jen na mimořádné výdaje na pomoc domácnostem a firmám s vysokými cenami energií vynaložil stát v roce 2023 celkem 76 miliard korun.
Nebují tu extremismus
Díky ochotě vlády utrácet však české domácnosti nebyly zasaženy tak tvrdě, jak by tomu bylo bez státní intervence. Minimalizovalo se riziko sociálních nepokojů, extremismu a destabilizace společnosti. "Skutečně tu mohly být demonstrace, mohl se více rozmáhat extremismus a jevy, které rozkládají společnost. To nevidíme. Za to jsem rád," dodává Prokop.
Jedním z klíčových výdajů byla valorizace důchodů, která zmírnila dopady inflace na penzisty. Podle ekonomky Raiffeisenbank a poradkyně Petra Fialy Heleny Horské reálné důchody rostly, zatímco reálné mzdy klesaly, což pomohlo udržet životní úroveň této sociální skupiny. Průměrný důchod vůči průměrné čisté mzdě se přiblížil 58 procentům, což je jen o jeden procentní bod méně než historické maximum z roku 1998.
Kritici ovšem opět upozorňují na neefektivitu tohoto opatření. Prokop připomíná, že v první fázi valorizace pomohla spíše vysokopříjmovým důchodcům, zatímco nízkopříjmové skupiny nedostaly dostatečnou podporu. Za rok 2023 tak činil schodek "virtuálního" důchodového účtu 73 miliard korun. Do října letošního roku dosáhl schodek na důchodovém účtu téměř 50 miliard korun.
Vláda směrovala významné prostředky také na obranu, což se ukazuje jako důležité v kontextu geopolitických hrozeb. "Za další část navýšení dluhu spojenou s posílenými výdaji na zbrojení jsme si koupili nižší pravděpodobnost napadení a plenění nepřátelskými zeměmi," domnívá se Skořepa. Rozpočet ministerstva obrany vzrostl například mezi lety 2023 a 2024 ze 112 miliard korun (z čehož se nakonec vyčerpalo jen 100 miliard korun) na 151 miliard korun. A příští rok má obrana dostat přes 154 miliard korun. I tak ale Česko neplní svůj závazek vůči NATO dávat dvě procenta HDP na obranu.
"Probíhající investice do infrastruktury a zvyšující se výdaje na obranu lze považovat za rozumný důvod k dočasné finanční nerovnováze," míní člen Výboru pro rozpočtové prognózy a hlavní ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek.
S výjimkou obrany však plošná pomoc i podpora důchodcům znamenají spíše projídání budoucnosti dalších generací daňových poplatníků. "Jedno budoucí břemeno se naopak jasně rýsuje, a to vyšší sociální a zdravotní výdaje na stárnutí populace. Dnešní ekonomicky aktivní generace tedy své potomky zatíží dvakrát: odsunutím nákladů na současné problémy, a navíc tím, že se z ní stane velká armáda důchodců," upozorňuje Skořepa.
Vedle toho se podstatně zvýší výdaje na obsluhu státního dluhu. Podle dat Národní rozpočtové rady vzrostou roční splátky státního dluhu z asi 42,2 miliardy korun v roce 2021 na 100 miliard korun v roce 2025. Takové navýšení přitom nevysvětlí ani vysoká inflace v posledních dvou letech. Zvyšující se náklady na obsluhu dluhu mohou omezit fiskální prostor pro budoucí investice a sociální programy. "Proto je nezbytné, aby vláda přijala opatření směřující k udržitelné fiskální politice, která zajistí dlouhodobou stabilitu veřejných financí a minimalizuje riziko dluhové krize," upozorňuje Marek Pokorný, analytik Portu.
Nezbývá než šetřit
V souvislosti s nárůstem zadlužení se nabízí i druhá otázka: Co jsme si koupit měli a nekoupili? A zde je odpověď jednoznačná: Nekoupili jsme si prosperitu a výkonnější ekonomiku. "Růst na dluh prostě neumíme. Dluh projídáme skrze zvýšené spotřební výdaje, dotování na dotacích závislé části ekonomiky a udržování zombie společností na hraně mezi životem a smrtí," říká ekonomka Horská.
Vzhledem k tomu, že veřejné zadlužení se za poslední čtyři roky zvýšilo o osm procentních bodů na 42,6 procenta HDP, nezbývá politikům než pokračovat v konsolidaci státních financí. Česko totiž ve svém právním řádu má takzvanou dluhovou brzdu, která brání neřízenému rozhazování peněz. Výše celkového zadlužení nesmí přesáhnout 55 procent HDP.
Současný kabinet již částečně svůj díl práce odvedl, když loni schválil konsolidační balíček. Jakákoli vláda, která bude vládnout, však bude muset i v dalších letech hledat zhruba 40 miliard korun ročně. "Řečí čísel je zásadní strukturální deficit k HDP, který se nám podařilo snížit ze zhruba tří procent na dvě procenta. Potřebujeme ale klesnout až na jedno procento. Půlka práce je tedy za námi," říká ekonom z Metropolitní univerzity Dominik Stroukal.
Podle Heleny Horské je při hodnocení rozpočtové odpovědnosti důležité zasadit česká čísla do mezinárodního kontextu. Česko předběhlo okolní státy a alespoň mezi prvními zahájilo proces ozdravení veřejných financí. "Česko stojí v čele rozpočtové konsolidace v regionu a je na tom lépe než Slovensko, Polsko a Maďarsko," říká Horská. Ve zmíněných zemích se roční schodky státních rozpočtů pohybují nad pěti procenty HDP.
Přestože byla konsolidace veřejných rozpočtů pravděpodobně "maximum politicky možného", ekonomové k ní mají výhrady. "Vláda vytvářela dojem razantní konsolidace a naznačovala, že bere výdajovou stranu rozpočtu vážně. To se však nestalo. Na výdajové straně nebyly provedeny žádné zásadní strukturální změny. Vláda se de facto zaměřila pouze na příjmovou stranu, tedy na zvýšení daní, což je v rozporu s jejími původními prohlášeními," upozorňuje Martin Slaný, hlavní ekonom skupiny DRFG.
Dodává také, že návrh rozpočtu na příští rok dokládá absenci skutečné konsolidace a předpokládá další tlaky na růst výdajů. I Horská vládu kritizuje za to, že si vybrala snazší cestu. "Z hlediska struktury byla konsolidace příliš zaměřena na růst daní a příjmů, zatímco snižování výdajů, které by vyžadovalo zásadnější zásahy do mandatorních výdajů, jako jsou důchody, státní správa, samospráva nebo dotace, zůstalo nedotčeno. Zlaté pravidlo rozpočtové konsolidace - dvě třetiny úspor na výdajové straně a jednu třetinu na příjmové straně - se nepodařilo dodržet," říká.
Konsolidace veřejných financí přitom bude stále obtížnější, a to bez ohledu na to, kdo bude dále vládnout. "Všichni chtějí konsolidovat jen do té míry, dokud se to netýká jejich peněženek," dodává Skořepa. Například návrat zdanění práce na úroveň před zrušením superhrubé mzdy, které by rozpočtu přineslo přibližně 80 miliard korun ročně, je podle něj dnes politicky nereálné. "Takový krok by byl politickou sebevraždou," konstatuje.
Martin Slaný pak varuje před iluzorní představou "chytrých škrtů". "Vidíme to už dnes - místo plošného tlaku se otevírají dveře zájmovým skupinám, což šetření nepomáhá. Plošné škrty s minimem výjimek by byly efektivnější. Čas hraje důležitou roli, protože ho ztrácíme a zároveň zakonzervováváme negativní dopady na ekonomiku," říká.
