Čeká nás rok bez Trumpa a Lukašenka. Babiš už nebude premiérem, věští Petr Pithart

David Klimeš David Klimeš
1. 1. 2021 18:18
S bývalým českým premiérem o hnuťařích, semtexu v ústavě i zvláštním anarchismu Čechů.
Petr Pithart.
Petr Pithart. | Foto: ČTK/Ondřej Deml

První porevoluční předseda české vlády a někdejší šéf Senátu Petr Pithart se 2. ledna dožil osmdesáti let. Ve svátečním rozhovoru vzpomíná na "dva polistopadové alfasamce" a jejich vliv na politiku. Připomíná, jak osamoceně varoval před přímou volbou prezidenta. Věří ale, že letošní sněmovní volby výrazně změní politiku. Doufá také, že nebývalá vlna solidarity, k níž jsme se vzepjali během uplynulého krizového roku, nás promění trochu k lepšímu.

Napsal jste Osmašedesátý, pak Devětaosmdesátý. Teď ale začínáte psát také svůj osobní rok osmdesátý. Jaký chcete, aby byl?

Ještě jsem napsal o tom, co se dělo po převratu. To je kniha Po Devětaosmdesátém. Těším se na knížku důkladných rozhovorů, které se mnou vedla jedna mladá novinářka. Přišla s tím, že bychom mohli navázat tam, kde skončil Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu od Pavla Tigrida. Tak jsem zvědavý na výsledek. Ale hlavně: musím ještě mnoho číst a myslet. Čím jsem starší, tím více vím, kolik toho nevím.

Já věděl, že něco zase určitě chystáte. Jako jeden z mála někdejších vrcholných politiků na odpočinku dokážete stále nějak smysluplně vstupovat do veřejné debaty. Jinak jsou ale čeští expremiéři celkem smutná přehlídka, o exprezidentu Klausovi aktuálně bojujícím s rouškami nemluvě. Čím jste si zachoval soudnost?

V roce 2012 jsem se pevně rozhodl, že už nebudu znovu, počtvrté, kandidovat do Senátu. Lidovci na mně tehdy klečeli, ať do toho jdu, že mi dají jistý volební obvod v Praze, pomohou mi s kampaní. Ano, mohlo to být šest let další, nazvěme to i takto, "zajištěné existence". Já to ale kategoricky odmítl. Z politiky byste měl odcházet neporažený, bez skandálu, prohraného vnitrostranického boje, ne úplně zdevastovaný - tedy ještě při síle. Abyste ještě někoho zaujal svým svědectvím.

A zaujal?

Chtěl jsem získat ještě čas na odstup od aktivní politiky, jinými slovy abych měl dost času a síly na důkladnou, neslitovnou reflexi. Vrátil jsem se na Právnickou fakultu, kde jsem se pustil do přednášek o proměně Československa a Česka od 17. listopadu 1989. Chtěl jsem studentům odvyprávět úplně vše, i co jsme já, Havel a všichni další udělali nejen dobře, ale i špatně. Potěšil mě velký zájem, který to vzbudilo.

Pak jsem se také rozhodl udělat si pořádek v napsaném. Pro toho, kdo o to stojí, by mělo být zřejmé a doložitelné, kde a jak názory politika jako veřejné osoby vznikaly. Z toho je zatím hotov první díl s názvem Prsty do ran I, druhý díl teprve dáváme s editorem Janem Vítem dohromady. Nic nevynechávám, nemusím se za nic červenat. Takže to budou jakési "sebrané spisy". Jsou to tak trochu mé české dějiny: šedesátá léta, okupace, normalizace, exil, disent…

Podle mě totiž aktéři politiky mají povinnost svědčit - vydat počet, zprávu, co zažili, co udělali špatně a co dobře. A proč. Společnost si to pak přebere. Pravda, málo politiků to u nás dělá.

Čím to je? Stačí přijet třeba jen na Slovensko a tam je vždy pár zajímavých expremiérů či exprezidentů, se kterými nemusíte souhlasit, ale jejich názor je vždy zajímavý.

To je asi i ten nešťastný vliv našich dvou polistopadových alfasamců. Ti to tady svou rozpínavostí ovládli. Vůdci dvou nejsilnějších politických stran Václav Klaus i Miloš Zeman poté, co skončili ve stranických funkcích, propadli zvláštní narcistní posedlosti. Ovládla je potřeba zničit vše a všechny, co a kteří přišli po nich. To je jim společné. Zničili, nebo se pokoušejí zničit své mateřské strany.

Tušíte proč?

Protože už nejsou v čele. Zřejmě usoudili, že se tak názorně ukáže, jak to bez nich prostě nejde. Jak jsou nenahraditelní. Proto si vybrali tyto destruktivní role. Klaus ji dokončuje už bez funkce, Zeman ještě v prezidentském úřadě. Je to vrchol narcismu. Všechno rozbít a pak se v tom vzhlížet. Kdyby to udělal jeden, ale oba dva? O čem to tu vypovídá? To se asi netýká jen jich…

Možná si Slováci nemohou dovolit příležitosti promarňovat takovým způsobem.

Máte pravdu, že slovenská vůle k sebereflexi je pozoruhodná, píši o ní už tři desítky let. Obejdou se bez té klausovsko-zemanovské destruktivity. Ale to snad Slováci měli vždy, jen jsme to někdy v Česku přehlíželi. I proto o sobě víc přemýšleli. Možná je to tím, že stát je jim vzácnější, vědí, že by o něj také mohli přijít. Už se stalo. A v roce 1998 se ve volbách jen o pár procent zachránili před nástupem teroristického Mečiarova režimu.

V politice jste zkusil vše možné od premiéra po předsedu Senátu. Když se podíváte přes rameno zpět až k té první polooficiální funkci představitele Občanského fóra, co vás nejvíce bavilo?

Nejvíce mě vzrušovala a chvílemi i povznášela ta první léta v Senátu. To se poštěstí málokomu, aby byl u vzniku úplně nové instituce. Vše si desetkrát rozmyslíte, protože vše je možná precedent. Třeba i jazyk, jakým se bude mluvit na plénu. Vše bylo nové, a to ještě vše v prostorách rekonstruovaného Valdštejnského paláce.

Prostě situace průkopníků, to jsem si užíval a snad se to i podařilo.

Nikdy jsem vlastně nepochopil, proč tak málo zdůrazňujete své premiérování na počátku 90. let, které bylo nepochybně zásadní a celkově úspěšné.

Dosud si vyčítám, že jsem byl tehdy v rozhodnutích málo naléhavý. Měl jsem často více ječet. Sice nemám ekonomické vzdělání, ale intuice mi už tehdy říkala několikrát: bacha! Vyčítám si, že jsem nejednou do některých konfliktů nešel ostřeji. Ale tolik asertivity, kolik jí měl Klaus, bych ze sebe nevydoloval.

Byla to ale nesporně zajímavá zkušenost. Málokdo si uvědomuje, že česká vláda byla do roku 1989 jen jakýmsi přívažkem té federální, pouhým vynuceným zrcadlem slovenských státních ambicí. A najednou po schválení Slováky vynuceného kompetenčního zákona v prosinci 1990, jsme na českém ministerstvu průmyslu mohli začít myslet na miliardové prodeje předem vybraným zahraničním investorům. Třeba mladoboleslavské Škodovky koncernu Volkswagen.

Z federace už najednou nebyla jen kulisa ÚV KSČ, republikové vlády dostaly smysl.

Tak vidíte, sám říkáte, jak ty dva roky v křesle předsedy vlády byly důležité.

Kdo se sám pochválí? Raději o sobě pochybuji. Jo, pochvalu, tu beru. V případě zmíněné Škodovky celá moje zásluha spočívá v tom, že jsem vsadil na Jana Vrbu a na jeho jméně se zašprajcoval. Toho jsem poznal ještě jako komunistického náměstka ministra průmyslu. To bylo za "vlády národního porozumění" mezi únorem a červnem 1990, jednou mi referoval o jednání s Baťou. Zapůsobil na mne tak, že jsem si řekl: Jestli ještě budu sestavovat nějakou vládu, tak ty tam budeš.

Ač tedy byl "stará struktura", prosadil jsem si ho do svého kabinetu. On pak přišel s nápadem, že pětatřiceti klíčovým podnikům, které nutně potřebovaly know-how a investice, najdeme solidního zahraničního ženicha. Stál jsem v tom pevně za ním a podpis pod smlouvou je můj.

Na tom je zajímavé, že to nevymyslel na koleni během roku 1990. Takové plány se rozpracovávaly už před listopadem 1989, když bylo jasné, že stagnující státní kolosy bude třeba postavit na nohy.

Ano, a já říkal Vrbovi: Honzo, co mi to povídáš, že už v roce 1988 jste na ministerstvu přemýšleli o zahraničních investorech jako kupcích našich podniků? A on na to, že to sice nebylo oficiální, ale mnohým bylo jasné, že se něco musí stát, a tak se už v nižších patrech ministerstva průmyslu rozřazovaly podniky dle jejich další perspektivy.

Jsem rád, že to zmiňujete, protože se to moc neví. Dobře to ukazuje, že navenek se sice jednalo v roce 1989 o ohromný politický zlom, revoluci, ale mnozí lidé už na věci příští byli docela dlouho myšlenkově připraveni. Ve prospěch vlasti, i ve prospěch svůj.

Některých věcí tedy sice v premiérském úřadě lituji, někdy mi scházelo ekonomické vzdělání, ale celkově jsem asi spokojený s tím, že v klíčových okamžicích jsem se nepodělal a trval na svém. Tedy na limitech těžby a vůbec na podpoře severu. Na tom, aby se z "peďáků" staly regionální univerzity. Na rychlosti i rozsahu rehabilitace a všemožného odškodňování. Na pochopení pro Slováky, i když to nedopadlo. Na privatizaci šedesáti osmi podniků metodou prodeje předem strategickému investorovi…

Trval, ale jen dva roky. Litujete toho, že jste si zkrátili mandát jen na polovinu obvyklých čtyř let? Vlastně je pozoruhodné, co jste stihli, protože za dva roky se nedá stihnout prakticky nic.

Asi se s tím jako s kuriózním unikátem jednou dostaneme do poznámek pod čarou v historických pracích o pádu komunismu: totálně vítězící Občanské fórum si samo o své vůli zkrátilo mandát, čili vládu, na polovinu.

Už jsem to vysvětloval. Šlo o nešťastnou, omylnou obsesi Václava Havla, který si myslel, že nechce být prezidentem nejdříve vůbec, pak ne více než dva roky. Proto se zkracovaly i mandáty zákonodárců a funkční období vlád. Lituji toho moc. Trpěl jsem, když už se blížily volby a bylo třeba před prodejem Tatry Kopřivnice, což by dnes byl nepochybně stejně úspěšný podnik jako Škodovka. Jenže se tam hádalo vedení a Václav Klaus na ně tlačil, ať jdou raději cestou kuponové privatizace, že budou mít dejme tomu tři tisíce neznalých, bezmocných akcionářů a budou si dělat, co chtějí… Chybělo jen pár týdnů a prodej Tatry Mercedesu, který o ni strašně stál, by se uskutečnil.

Takových kiksů bylo víc - hledali se za každou cenu "kapitáni českého průmyslu", pamatujete? Dostali Poldi, ČKD, plzeňskou Škodovku…

Václav Klaus tehdy mnohé okouzloval.

Mě už tehdy udivoval jeho vlezlý demagogický nacionalismus, s nímž kritizoval českou vládu za to, že chce "vyprodat zemi cizincům". Pravicové noviny psaly místo cizincům "Germánům". To byl těžký podraz. Samozřejmě že jsme to nechtěli. Chtěli jsme, aby kolem třiceti, čtyřiceti nejvýznamnějších finálních výrobců - jako třeba mladoboleslavská Škodovka - vytáhly své desítky, stovky zdejších subdodavatelů také na světovou úroveň. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, zda si dokážu představit, že Klaus bude jezdit na sjezdy fašistoidních formací typu Alternativa pro Německo, asi bych už tenkrát po svých zkušenostech musel přisvědčil, že ano, že dokážu. Nechápu, že to většina lidí neviděla. Novináři byli vesměs na jeho straně. A voliči!

Je pravděpodobné, že kdybychom měli na počátku čtyři roky a ne dva, mohly být karty v české politice i ekonomice rozdány úplně jinak. Opouštěli jsme vládu jako rozestavěný barák…

Když jsme u toho hodnocení, co říkáte současnosti? Rok 2020 byl extrémní, skončili jsme ho bez vakcíny, zato se spoustou mrtvých a v hluboké recesi. Mohli jsme jím projít lépe, nebo jen více či méně kopírujeme ostatní evropské státy?

Vezměte si jen nejrůznější bilance nakažených a mrtvých. Chvílemi jsme se kasali, že ostatní země jsou na tom mnohem hůře, za chvíli to ale bylo úplně obráceně.

Můj prožitek z roku 2020 se obtížně formuluje: pro mě je vlastně přínosem, že jsme se dozvěděli, jak málo toho vlastně víme. Přiznat si, že jsme na krizi nebyli připraveni, je už teď v něčem i osvobozující. I když to přineslo mnohé strasti. Naopak obávám se té donedávna rozšířené pýchy rozumu, co že všechno už víme, maximálně pár detailů doladíme. Nejen u nás. Dostali jsme lekci.

Pokora vědců a politiků ve smyslu sokratovského "vím, že nic nevím" v nás snad zůstane a pomůže nám v budoucnu se lépe rozhodovat. Vědět, co všechno nevíme, je nejspíše to nejdůležitější vědění.

Není úplně lehké váš optimismus sdílet. Každá krize zvyšuje poptávku po extrémech a jednoduchých řešeních. Neobáváte se toho?

Já optimistický zůstanu. Co bude v Česku, nevím. Ale rok 2020 přinesl také mnoho situací, kdy krize velmi dobře zafungovala směrem k pospolitosti.

Vezměte si třeba jen Bělorusko, o kterém se celé dekády tvrdilo, že tam se už nikdy nepohne ani stéblo. Že Lukašenko je génius měkkého autoritářství, že lid je naprosto pasivní, země chudá a zdevastovaná, politici tak či onak zlikvidovaní. A najednou uprostřed nezvládnuté koronavirové krize se Bělorusové spojili a týdny a týdny mírově vytrvale demonstrují za férovou politiku, legitimní volby. Každý den! A ženy v čele! Na to bychom se dnes určitě nezmohli. Bělorusko je pro mne další příklad toho, že nic nevíme.

Takže krize může mít i pozitivní vyústění. Nebojím se tedy ani tak extrémů, spíš jde o to, zda se z krize dokážeme poučit a využít toho obrovského množství nových poznatků. O sobě, o sousedech, o Evropě, o planetě.

A co představa, že po nadcházejících sněmovních volbách se bude opakovat situace jako v roce 2017 - tedy že Hrad bude držet ve funkci premiéra Andreje Babiše tak dlouho, dokud se někdo z opozice neodloupne a jeho vládu nepodpoří?

Tak to mi připomínáte mou letitou noční můru. Co jsem se v Senátu nařečnil, jaké důsledky může mít přímá volba prezidenta bez úpravy pravomocí a že není rozumné, aby si horní komora sebrala tu nejsilnější pravomoc - možnost žalovat prezidenta bez ohledu na sněmovnu. Ale málo platné.

Prezident má možnosti, které má, a Miloš Zeman jich rád využívá. A zneužívá.

A mělo by se s tím něco dělat? Jste právník.

Je důležité chránit právní řád. Právní stát a demokracie se obvykle zaměňují, ale to je mýlka. Právní stát chrání spíše jednotlivce a menšiny. Demokracie je garance vlády většiny. Obojí by se mělo doplňovat. Ale ne vždy se doplňuje. Přibývá zemí s demokratickým režimem, ale svobody v úhrnu na světě ubývá.

Abych vám ale odpověděl: Otevření ústavy se snad všichni obávají, myslím, že právem. Do debaty mohou vtrhnout nejrůznější bizarní nápady. "My vám to podpoříme, ale jen za to, že …" Už to, jak jsme nezvládli nastavit přímou volbu prezidenta, je varující. Sněmovna i Senát se někdy chovají jako dav.

V celém tom klubku vzájemných závislostí a nezávislostí je nakonec nejdůležitější justice. Vidíme dnes, jak si Američané právě tuto moc střeží, jak své soudce znají, jak sledují jejich rozhodování.

Ostatně takhle nějak začal stát, státnost. Někdo, nějaký velitel, vojevůdce, kníže začal rozsuzovat spory, protože s nerozsouzenými spory nemohou žít lidé spolu, ale jen každý zvlášť…

Když už jsme u těch systémových věcí. Máme ještě vůbec parlamentní republiku? Prezident si vybírá za ministry, koho chce, kabinet je nejen menšinový, ale už proti sobě hlasují i obě vládní strany. Jako by jen okolo pana premiéra fungovalo nějaké novodobé předsednictvo a vše ostatní bylo jen pro parádu…

Občas to tak vypadá, přitom to nedává smysl. Jak to tedy je? Po letech se vyjeví, že za tím či oním bizarním společenstvím stálo vydírání: vím na tebe to a to, a ty budeš poslouchat… Proto je tak důležitá justice, státní zástupci, policie.

A jestli máme vůbec ještě parlamentní republiku? To by vůbec neměla být otázka! Musíme na parlamentní republice trvat. I na těch ulicích a pláních, ale nejlépe ve volbách. Především politické strany musejí být v pořádku, jejich funkcionáři musejí mít čisté ruce, aby je nikdo nemohl vydírat. Jinak se ocitneme na šikmé ploše a sjedeme z ní dolů, tak jako třeba nedaleko nás Maďaři.

A že jsme si u nás z přímo voleného prezidenta udělali téměř nesesaditelného cara? Obě velké strany to tak odhlasovaly. To byly ještě dozvuky opoziční smlouvy, která otevřela stavidla korupce - a to znamená vždy i možnost vydírání.

Mně se v den, kdy se to stalo, téměř zhroutil svět. Mluvil jsem na plénu o tom, že vkládáme do ústavy semtex. V sále byli i takoví, kteří doufali, že i když budou pro, ti druzí to snad zvládnou shodit. A teď abychom na Hrad hledali někoho svatého, kdo odolá pokušením tak náhle zvětšené moci.

Jen připomínám, že jste před chvílí tvrdil, že jste optimista.

Pevně doufám, že nadcházející volby situaci změní. Je ale zároveň třeba hlasitě upozorňovat na ony malé kroky, které nás sunou někam, kam nechceme. To však nevyřeší žádné předělání ústavy. Ta může být sebelépe napsaná, ale nikdy tam nebude to nejdůležitější: tedy že vítězové si musí sami ukládat určité meze.

Zdrženlivost, uměřenost a zdvořilost do žádných paragrafů či ustanovení nenapíšete. Nejde to. Jak máte napsat, že vítěz nesmí brát vše? Když on přece podle litery ústavy může? Soupeře ale není radno zdrtit, ponížit, vždyť on to není nepřítel, ale ten, kdo mne u kormidla vystřídá. Právě zdrženlivost ze soupeře udělá nikoli nepřítele, ale partnera, spoluhráče.

Touha vítězit, to byl étos celých devadesátek, ne?

Devadesátá léta byla plná takových svůdných, efektních hesel, jako že vítěz by měl brát vše. To právě měla zajistit změna volebního zákona, kvůli které se vymyslela opoziční smlouva. Také se říkalo, že trh netřeba regulovat, protože nejlepší zákony si najde on sám a vždycky to vyřeší líp než stát. Takové samé laciné líbivosti.

Společným jmenovatelem toho všeho bylo přesvědčení, že regulace, pravidla jsou z principu od ďábla. Že každá regulace je návratem k socialismu. Ale svoboda je jen prostor vymezený pravidly. Chce se dokonce říci, že jsou to ta pravidla, ty meze, ty ploty. Když jsou vštípené, ani o nich nevíme.

Fuj, devadesátá léta byla i hnusnou, demagogickou dobu. Když třeba Zeman sliboval, že po volbách nechá pro členy své strany vázat členské průkazy do kůže poražených… Koncentráčnická terminologie.

Vy jste před rokem vyzval lidovce, aby šli do nějakého spojenectví. Je rodící se trojkoalice ODS, KDU a TOP 09 to, co jste si představoval?

Ano. Pořád předpokládám, že voliči ocení už jen to, že strany projeví vůli spolupracovat. Vzpomínám na dobu Čtyřkoalice, kdy nám najednou raketově vylétly preference na 27 procent, což bylo víc, než kolik činil do té doby součet popularity všech jejích členů. Mnoho lidí ani asi tehdy nevědělo, jak je to celé poskládané, ale ta ukázka schopnosti spolupracovat zafungovala. Pak to bohužel bylo do velké míry zmařeno osobními spory betasamců. Žádný alfák tam nebyl. A to celé může být poučením pro koalice, které vznikají teď. Zda ten bonus důvěry za spolupráci dostane jedna koalice či druhá, to nevíme. Možná obě. Možná se před volbami nějak spojí…

Ale vy jste podpořil i nové Minářovo hnutí Lidé Pro. Nebude zbytečně brát hlasy této dvojici koalic?

Podporuji je jako skvělý výkon občanské odpovědnosti, ne jako partaj. Tou přece ještě nejsou. Jsem stále loajální člen strany lidové, to zdůrazňuji.

Poznal jsem ale Mikuláše Mináře zblízka, a to včetně jeho zázemí. Myslím, že je to výjimečný talent a dobrý člověk. Věrohodný. A chápu, že chce dál. Co byste dělal potom, kdybyste zaplnil Letnou? Jen řekl: Čau, tak já zase jdu? Ta odpovědnost logicky ústí v myšlenku nové strany. Zatím to dělá velmi opatrně a uvidíme, co bude dál. Může nabrat ty, kteří nevolí žádnou z dnešních stran, ale chodí na Letnou.

To je ale dost bizarní způsob vzniku strany. Tedy ne že by ostatní byly tradičnější. ANO je de facto soukromým hnutím Andreje Babiše, u Pirátů se čeká, co vždy vypadne z internetového hlasování pár stovek lidí, Starostové připomínají seznam regionálních politiků. Máme tu ještě vůbec vlastně strany v pravém slova smyslu?

Nevím, zda se na to ptát člověka, který vedl Občanské fórum do voleb s heslem: Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny…

… to ale bylo v revolučních časech.

Ano. Vždyť jsem také chtěl, aby se fórum co nejrychleji transformovalo ve stranu. A můžu zabrousit ještě více do minulosti. Už v roce 1968, když Havel psal do Literárních novin velký text Na téma opozice, v němž vyjadřoval názor, že by Československo potřebovalo ještě jednu opoziční stranu, nejspíše sociálně-demokratickou, odpovídal jsem, že je třeba pluralismu - tedy tolika stran, kolik jich lidé chtějí.

Problémem dnešních partají však není jejich malý počet či jen nezájem o členství v nich. Mnohé si také pečlivě hlídají, kdo k nim vstoupí a dost tvrdě kádrují uchazeče. To ovšem může jen znásobovat odpor k nim. Pak máme nevyhnutelně v některých stranách a hnutích takové počty členů, jaké máme. A místo lidnatých partají spíše malé skupiny hnuťařů.

Hnuťařů?

Tak se říkalo ještě za časů Občanského fóra těm, kteří důsledně odmítali jeho transformaci ve standardní politickou stranu. Říkali jsme jim fundamentalisté, trochu paradoxně, protože fundamentem pro ně bylo, aby se nic nezměnilo. Měli cosi jako hlavní stan v Dobřichovicích. Přáli si, abychom se nehádali jako ti v partajích a aby nás dál spojovalo přátelství jako v době převratu. Založit hnutí na nostalgii, to bylo dětinské, ale silné.

Ona nechuť ke stranám je ale přítomna v celé české společnosti. Už jsem zažil hodně kvalitních veřejných debat, které končily nadšeným souhlasem, že nejdůležitější je fungující pluralismus, spořádané, čitelné politické strany. A já se pak zeptám, kolik je v sále straníků. Zvedne se jedna, dvě ruce. Někdy žádná. Je to ve skutečnosti lenost. Sociální lenost. Konec konců sobectví. Dobrá, krátká a věcná schůze, kdekoli a o čemkoli je vždycky - i když třeba jen malé - civilizační dílo. Je to ale práce. Mít promyšlené argumenty a přehlasovat ty, kteří se podle vás mýlí.

Před časem to v rozhovoru pro Aktuálně šéf Ústavního soudu Pavel Rychetský shrnul tak, že Češi vždy žili v averzi vůči svému státu.

To říkal už Peroutka, že převládajícím postojem Čechů ke státu je cosi jako difúzní anarchismus. Žádné bomby a černé prapory, ale jakési rozmlžené, nejasné, ale silně negativní pocity. Dohromady pak tichá, ale setrvalá guerilla proti institucím vůbec. Stát je nám cizí a je definován tím, že mu a priori nevěříme. Každá krize z tohoto negativismu může udělat něco nebezpečného. A to se nyní nebavíme o tom, kdo vstupuje či nevstupuje do stran. Když vidím, jak hostinští začínají nerespektovat vládní nařízení a jak se vzmáhá odpor proti vakcinaci, trochu se tohoto našeho drobného, potměšilého anarchismu obávám.

Na sklonku dnes už loňského roku uplynulo přesně 50 let od chvíle, kdy byl publikován jeden z nejhanebnějších dokumentů našich novodobých dějin - Poučení z krizového vývoje, které sovětskou okupaci nazývalo bratrskou pomocí. Vy jste po srpnu 1968 opustil komunistickou stranu, jiným ale vpád tanků otevřel dveře k normalizačnímu kariérismu. Jak je možné, že právě oni jsou dnes všude - drží ve svých rukou výkonnou moc, sněmovnu, univerzity?

Zprvu se po roce 1989 drželi stranou a rozvažovali, zda zase mohou šplhat nahoru. Ale oni měli ten správný kapitál. Nejen ekonomický, tedy finance. Nejen kulturní, tedy třeba znalost cizích jazyků. Ale hlavně sociální. Disponovali sítí důležitých kontaktů, a tedy i přístupem k informacím. Věděli, kde a jak přijít k lacinému úvěru. Jejich nástup jsme vlastně nejprve vůbec nezaznamenali. Například jméno Babiš jsem sám postřehl pozdě, až když jsem někde četl, že byl viděn na sparťanské VIP tribuně se Stanislavem Grossem. Právě na sportovních podnicích se lidé tohoto typu scházejí. Je tam randál a oni si mohou špitat. Navenek jsou to fandové.

Zkraje byli opatrní a chtěli primárně ekonomickou, ne politickou moc. To se změnilo.

Ale proč tak pozdě? Česko dlouho vypadalo jako výjimka z pravidla, protože jinde se středoevropští komunisté rychle vraceli k moci zreformováni do podoby sociálních demokratů. Tady ale dlouho fungovala koalice vás disidentů a nekomunistické šedé sféry. Nyní tu však řídí vládu agent StB a u kormidla ho drží nereformovaná KSČM. Jsme nějakou speciální bizarností postkomunistické Evropy?

To je velmi dobrá otázka. Ale mám na ni zatím jen dílčí odpověď. U našich komunistů nikdy nezvítězilo reformní křídlo. Staří to vždycky ustáli. Takže stranu dodnes ovládají lidé, jejichž mentální nastavení souzní s těmi, kdo v květnu 1921 přijali 21 podmínek Komunistické internacionály. Pořád zůstávají věrni Moskvě, i když už o žádný komunismus nebo snad proboha o Marxe nebo Lenina nejde.

Cítí, že Moskva pořád ví, jak se získává a udržuje moc, a jen kolem toho aranžují řeči o sociální spravedlnosti. Lhostejno, že papaláši jsou tam z nejbohatších na světě. A že ukládají své jmění na Západě.

A pokud jde o ten bizár: nezapomeňte na relativně svobodné volby v květnu 1946. V Čechách tehdy získali komunisté 43 procent, na Moravě 36 procent, jen na Slovensku byli drtivě poraženi. Nemůžete ty výsledky nečíst i tak, že čím je společnost ateitsičtější, tím větší sílu v ní rudí mají. To je ale jen část odpovědi. Muselo by se mluvit ještě o rusofilství, antiněmectví a nezájmu o sousedy, hlavně Poláky.

Proč podle vás ve vrcholné politice a obecně veřejné sféře chybí silná generace plus minus čtyřicátníků? Neselhává tak trochu v tomto ohledu?

Zvláštní, že si pamatuji, kolik zajímavých lidí rostlo tu u mladých konzervativců, tu u mladých sociálních demokratů, ale třeba i u mládeže někdejších Svobodných demokratů. O nich jsem si tehdy myslel, že se touto dobou budou podílet na vládě.

Někteří "Mladí liberálové", říkali si také REAL, které jsme si - my Svobodní demokraté jako pokračovatelé Občanského hnutí - tak trochu i vychovávali, se dostali na vysoká zodpovědná místa. Ale každý zvlášť. Třeba takový Mojmír Hampl, dvojnásobný viceguvernér státní banky; Richard Baček, hlavní právník u Siemensů a šéf fotbalové disciplinární komise; Jakub Camrda, soudce Nejvyššího správního soudu; Jan Dražan, vlivný novinář; diplomat Miroslav Kolátek… Dostali se vysoko, ale strana nad nimi vyšuměla do nicoty. Mezi námi chyběli lídři, kteří by chtěli vést. To je věčné manko středových, liberálních stran. Nejen u nás. Za moc se sluší stydět, omlouvat se. To velký dojem na voliče neudělá.

Nějaký optimističtější závěr?

Nadcházející rok bude rokem bez Trumpa, bez Lukašenka, bez Babiše jako premiéra. Budeme se zase moci na sebe usmívat. Letos jsme se museli naučit výmluvněji na sebe zírat, mrkat, mhouřit, koulet očima.

Ze všeho zlého se dá vytěžit i něco dobrého. Často to znamená podělit se, dát něco těm, kteří jsou na tom zle. Způsobů, jak to udělat, je mnoho a lidé u nás se to už naučili.

Taková neokázalá, tichá solidarita. Ta nás mění k lepšímu. A pomalu vytěsňuje ten drobný, každodenní, podvraťácký anarchismus.

Ale také stát se musí změnit: zbytněl. Premiér se nám nyní vnutil jako ten, kdo přinese vakcínu. Bude ji snad píchat osobně? Směšné, trapné. Stát potřebuje odtučňovací kúru. Všude tam, kde se občanská společnost ukázala zdatnější, rychlejší, efektivnější. Máme na to, ale zatím o tom nevíme.

Petr Pithart.
Petr Pithart. | Foto: Ludvík Hradilek

Petr Pithart (80)
Před osmdesáti lety se druhého lednového dne narodil do rodiny předválečného komunisty. Vystudoval práva a v roce 1959 vstoupil do KSČ. Po roce 1968 ze strany odešel, podepsal Chartu 77 a stal se výrazným disidentem. Angažoval se v Občanském fóru, od roku 1990 do roku 1992 byl předsedou české vlády. Předsedal prvnímu Senátu, senátorem byl až do roku 2012.
S manželkou Drahomírou má dvě děti, je členem KDU-ČSL.

Pithart: Vidím sílu skvostných lidí i spoustu pitomců. Zakázat komunisty nebylo možné (video z 28. června 2020)

My jsme tehdy tu otázku neřešili. Moc nám odevzdávali tak rychle, že jsme si ani nevšimli, že je na zemi, říká premiér vlády jmenované před 30 lety. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 15 minutami

Biden se dnes setkal s vůdkyní běloruské opozice Cichanouskou a vyjádřil podporu běloruské snaze o demokracii. Bílý dům o tom informoval na twitteru.

Zdroj: ČTK
před 44 minutami

PPF vstupuje do partnerství s francouzským výrobcem lodí Beneteau

Finanční skupina PPF vytvoří společný podnik s francouzským výrobcem menších rekreačních plavidel a plachetnic Groupe Beneteau. PPF bude mít ve společném podniku podíl 59 procent. Transakce by měla být vypořádána do konce září po splnění obvyklých regulatorních a právních podmínek, uvedla dnes PPF. Hodnotu transakce skupina nezveřejnila.

Zdroj: ČTK
Další zprávy